m.l.w.5sos // c.h.

117.

,,Připravená?" zasmál se, když se chystal jít k výtahu.

,,Jedeme můj růžový poníku Bufalo, do země lesních víl a jednorožců." vyjekla jsem.

,,Počkej. Neřekla si to už někdy?" zarazil se a začal se smát.

,,Jeď a nemel." dala jsem ruky na jeho ramena a nos zabořila do jeho vlasů.

,,Nefetuj mě." zasmál se a zatřepal hlavou.

,,Nefetuju." odsekla jsem a podle toho, že mě obrala zima, jsem zjistila, že jsme už venku.

,,Né vůbec." podle tónu jsem poznala, že protočil očima.

,,No tak fajn a už mě pusť, na zem." usmála jsem se a seskočila z něj. Rukou "nenápadně" sjel na můj zadek, tak jsem mu to oplatila a dala mu ruku do zadní kapsy od jeansů.

,,Od kdy si tak perverzní?" šeptl.

,,Vadí ti to?" zasmála jsem se.

,,Ne nevadí, ale od kdy?" nazdvihl obočí a uculoval se.

,,Já sama nevím, to je tebou." usmála jsem se a stoupla si naproti němu. ,,Chceš vykouřit?" zeptala jsem se ze srandy a on na mě vyvalil oči.

,,Co prosím?!" vyjekl.

,,Nemusím tu otázku opakovat ne?" nazdvihla jsem obočí.

,,Jako fakt Victorie?" čapl mě za ruku a táhl do slepé uličky. Natlačil mě ke špinavé zdi, chvilku se mi díval do očí. Vyzařoval z nich chtíč. Tvářil se tak roztomile, nevinně, ale zároveň vypadal tak sexy. Začal se přibližovat, cítila jsem jeho dech na celém svém obličeji. Přilepil se na moje rty a začal s nimi pohybovat, spolupracovala jsem. Otočil nás, takže u zdi byl on a já se začínala bát toho co přijde. ,,Klekni." řekl z ničeho nic a začal si rozepínat pásek.

,,Tak na tohle ti chlapečku seru." dala jsem ruky do obraného gesta a pomalými kroky odcházela z temné a špinavé uličky.

,,Chtěla si mi ho vykouřit ne?" rozběhl se za mnou a chytil mě silně za ruku.

,,Ano, ale ne ne teď, a ne tady." Odsekla jsem a chtěla se nějak vymámit z jeho sevření, ale on ho zesílil.

,,Co když řeknu, že nemáš na výběr? Ty si tuhle hru začala a ty ji dokončíš." ďábelsky se usmál a přilepil se na moje rty. Odtáhla jsem se a vrazila mu facku.

,,Co ti přeletělo přes nos?!" vyjekla jsem a utekla. Co s ním je sakra? Chce snad jen to? Jen to jedno? Abych mu udělala dobře nebo co? Běžela jsem uličkou kde nebylo moc lidí, ale najednou jsem do někoho narazila a spadla na zem. ,,Pa-pardon." vykoktala jsem ze sebe, ani jsem se nadívala do koho jsem vrazila.

,,Ale, kdopak do mě narazil?" ten hlas ne, bože, proč?! Chytil mě za ruku, na místo, kde mě předtím silně chytil Calum, na místo, kde byla MODŘINA!

,,Ne-nech mě." zachraptěla jsem. Smrděl alkoholem a cigaretami. Jeho modré oči byly podlité krví.

,,Nenechám holčičko, ty jdeš se mnou." řekl a táhl mě k autu. Otevíral zadní dveře a pokoušel se mě narvat do auta vzpírala jsem se, ale byl silnější jak já.

Calum

Utekla mi, vrazila mi facku a zdrhla. Já vím, že jsem na ni byl jak úchyl, ale neměla s touhle hrou začínat. Šel jsem za ní, sledoval jsem ji. Utíkala docela daleko, vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu. Pak do někoho narazila a já si všiml, že je to Dylan. Začala se ve mě vařit krev. Problém nastal až, když ji tlačil do auta. Rozběhl jsem se k nim.

,,Pusť ji!" zařval jsem a vrazil mu pěstí. Chytl ji za zápěstí a utíkal pryč. Zaběhl jsem za roh a namáčkl ji na sebe. Klepala se a měla další modřinu na sobě. Buď je ode mně, jak jsem ji chytil před tím nebo od něj. ,,Už je dobře, jsem tady." hladil jsem ji po vlasech.

,,S-slíbil si, ž-že mě ochráníš." vykoktala ze sebe.

,,Je mi to líto. Zase jsem to nedokázal, mrzí mě to." neměl jsem daleko k tomu, abych brečel, zase mi ji málem unesl. Sakra. Proč?! Proč nám nedají pokoj.

,,To je pořád dokola Calume, pořád mi slibuješ, že mě ochráníš a bez výsledku." vzlykla.

,,Já vím, a je mi to líto." dal jsem jí pusu do vlasů, odtáhl jsem jí a palcem se snažil otřít nejen slzy, ale i řasenku pod jejíma očima. ,,Už neplač." usmál jsem se. Z jejich očí vyzařoval strach.

,,Promiň." šeptla a sklopila pohled.

,,Za co se omlouváš?" zeptal jsem se nechápavě.

,,Za všechno, za to, že pořád brečím jak malý děcko a hlavně za tu facku." šeptla a podívala se na mě.

,,Neplač lásko, prosím." otřel jsem jí slzy a políbil na čelo. ,,Víš co? Zapomeneme teď na to co se v poslední hodině stalo a půjdeme na oběd co říkáš?" usmál jsem se a otřel zbytek řasenky. Vzal jsem jí za ruku a táhnul do nejbližšího mekáče. Objednal jsem, vzali jsme si to sebou.

,,Měla by si něco sníst." řekl jsem a natáhl k ní ruku, ve které byl balíček hranolek. Seděli jsme v tichu na lavičce, v parku u rybníka. Mezi námi byla dost velká mezera, oddalovala se ode mně. Každičkou sekundou se posunula dál. Proč?

,,Ne to je dobrý." lehce se usmála a zase se dívala na chodník, na kterém byly poházené nedopalky.

Dívala se přímo na ně, a s jedním si pokopávala nohama. Věděl jsem přesně co chce, ale to nedovolím. Nedovolím jí, aby se zničila. Jak jen bylo to přirovnání co mi říkala? Calume, ten kouř je jako já, ze začátku silný, viditelný, ale postupně se ztrácí, než zmizí úplně rozplyne se. A to já jí nedovolím. Nedovolím, aby mi svojí blbostí jen tak zmizela ze života. Jo tohle bylo ode mně hnusný, ale co? Né, že by byla blbá, je chytrá, ale tím co dělá. Jak přemýšlí v některých situacích. Najednou začal něco hrabat v kabelce, pak se zvedla z lavičky a chtěla odejít pryč. Postavil jsem se a sledoval ji, jak odchází. Otočila se a omluvně se na mě dívala. Položila si cigaretu lehce mezi zuby a pokoušela se jí zapálit. Nasála kouř a zase ho vydechla, stál jsem jako solný sloup a pozoroval jak se ničí.

Otočila se a pomalými kroky odcházela pryč ,,Promiň." šeptla a pak mi zcela zmizela z dohledu.