76.

2.8K 192 10
                                    

,,Victorie Allison Irwin, světlo mého života. Vezmeš si mě?“ usmál se. Dala jsem si ruky před pusu a nechala téct slzy proudem.

,,N-nemůžu, p-promiň.“ Odběhla jsem do pokoje a nechala jsem ho tam stát zmateného, bez vysvětlení.

Zamkla jsem se a s brekem se svalila na postel. Proč? Proč teď? Je to velký krok. Obrovské rozhodnutí. Je mi jen osmnáct.  Nejsem ani zdaleka připravená s ním do toho skočit po hlavě, nejsem připravená na svatbu a nedej bože dítě. Už tak Cal mluví o dětech a vždycky se na mě smutně podívá, když vidí nějakýho mladýho tatínka se synem nebo dcerou. Je mi osmnáct, jsem ještě velké dítě. Nemůžu. Za pár let po dvacítce možná. Nemůžu dovolit, abych se v mém věku starala o dítě a měla manžela. Každej by se na nás díval, ukazoval si a pokřikoval děti mají děti. To tak. A navíc bych mu zničila kariéru a to nemůžu dovolit.

Calum

No tak tohle jsem solidně posral, nechtěl jsem na ni tlačit, nechtěl jsem, aby brečela, a když jo tak štěstím. Nechtěl jsem to takhle, představoval jsem si to jinak. V mojí hlavě mi padla kolem krku a křičela ANO.

,,No co čumíš, jdi za ní.“ Řekl Ash, bylo mu jedno, jak se jeho sestra cítí? Něco s ním je. Nebo snad jen pochopil, že jsem neudělal nic špatnýho? Vyběhl jsem schody a šel k jejím dveřím.

,,Tori. Otevři. To jsem já.“ Řekl jsem a klepal na dveře.

,,Cale nech mě chvilku samotnou.“ Řekla mezi vzlyky. Proč mi to dělá tak těžký?

,,Tori prosím, chci si promluvit.“ Musím jí vidět, chci ji obejmout, všechno jí vysvětlit. Nic neříkala, sedl jsem si ke dveřím. Proseděl jsem u nich hodinu. Nic. Mluvil jsem na ni, mlčela. Všechno jí musím říct do očí, jinak to nejde. ,,Tori už mi prosím otevři.“ Řekl jsem.

Otočila klíčkem v zámku a otevřela dveře. Rudé oči, slzy ještě tekly po tváři, oteklá, ale i přes to krásná.

Tori

Konečně jsem se odhodlala mu otevřít. Posadili jsme se naproti sobě na postel, díval se na mě, jak si hraju s tým prstýnkem. Jen jsme mlčky seděli než Cal prolomit to ticho. ,,Promiň.“ Šeptl a pohladil mě po líci.

,,Nemáš se za co omlouvat, to spíš já bych měla, já- já prostě nemůžu, je to velké rozhodnutí, a já nejsem připravená, je mi teprve osmnáct.“ Vyklopila jsem ze sebe to, co mě tížilo.

,,Já vím, jdu na to moc rychle, nechtěl jsem tě vystresovat, nechtěl jsem, aby si brečela, chtěl jsem ti jen dokázat, jak moc tě miluju.“ Usmál se a chytil mě za ruku.

,,Cale, já…“ začínala jsem větu, kterou jsem měla ve své hlavě, ale on mě přerušil.

,,Ne počkej, já to musím říct, jsi pro mě všechno, a já tě miluju, na tebe se vyplatí počkat.“ Do široka se usmál. Nic jsem neříkala jen jsem mu padla kolem krku. ,,Miluju tě.“ Šeptl mi do ucha.

,,Já tebe taky.“ Usmála jsem se a odtáhla jsem se.

,,Takže? Oficiálně jsme se zasnoubili?“ nazdvihl obočí.

,,Ano, zasnoubeni na několik let Hoode.“ Usmála jsem se.

,,Victoria Allison Hood, jo to nezní tak špatně.“ Ušklíbl se.

,,Milánci, nesu vám perníčky.“ Řekl přitepleným hlasem Mikey. Neubránili jsme se smíchu. ,,Takže jsem vás rozveselil? Dobře? Mision Completed.“ Řekl a odešel. Tentokrá jsem to byla já kdo si narval plno perníků do pusy a nemohl ani mluvit.

m.l.w.5sos // c.h.Where stories live. Discover now