m.l.w.5sos // c.h.

103.

,,Cale bolí to." Řekla z ničeho nic.

,,Co tě bolí?" Zeptal jsem se nechápavě.

,,Všechno, ale nejvíc vidět tě takhle." Řekla a nohy si přitáhla k hrudi.

,,Jak takhle?" Zeptal jsem se a pohladil ji po zádech.

,,Dáváš  si vinu za něco za co nemůžeš."

 ,,Ale já za to můžu, kdybych tě nenechal samotnou, nestalo by se to." řekl jsem a do očí se mi nahrnuly slzy. Bože proč začínám být tak slabej? Proč? Radši jsem vstal ze země a otočil se k ní zády.

,,Cale." šeptla. ,,Ne, prosím, není to tvoje chyba." řekla už trošku nahlas, hlas se jí pořád třásl.

,,Je to moje chyba Victorie, kdybych tu byl, nestalo by se ti nic!" vyjekl jsem. Ten pohled jak je zničená, bojí se, klepe se. Tohle mě ničí nehorázným způsobem.

,,Nemůžeš za to co se stalo, měla jsem tě poslechnout a nechat si zamčený, kdybych neodemčela nic by se nestalo." řekla už víc nahlas.

,,Proč si odemikala?" zeptal jsem se.

,,Myslela jsem, že si to ty, pak jsem viděla toho kluka a za ním Alexandru, chtěla jsem zavřít, ale už bylo pozdě, byl na mě nalepenej držel mě pod krkem a byla jsem namáčknutá ke zdi." řekla a hlas se jí zase začal lámat, začala brečet, muselo ji to hodně bolet, že jsem tu nebyl pro ni. Vši silou jsem praštil do zdi. ,,Cale." řekla sklesle a já se na ni otočil. Po tváři jí stékaly slzy.

,,Přísahám, že kdyby nepřišli kluci tak toho hajzla zabiju a s Alexandrou si to ještě vyřídím." přecedil jsem přes zuby.

,,Ta jela domů." zamumlala tiše, ale já to slyšel. Utekla z bojiště? Já si ji stejně najdu, tohle jí neprojde. ,,Neříkej Lukovi, že za to může ona dobře." řekla a lehce se usmála.

,,Proč ne?!" rozhodil jsem rukama.

,,Zničilo by ho to. Jsem ráda, že se konečně vzpamatoval z Niki, nechci aby do depresí padl znovu." šeptla. ,,Nech mě vteřinku samotnou okay." vydechla.

,,Okay, ale tohle si vezmu." řekl jsem a ze šuplíku vytáhl žiletku. Jen protočila oči.

Tori

Nemůžu tu myšlenku dostat z hlavy, to co se stalo před hodinou, no ani hodina to není, ale to je jedno. Cal si to všechno bere za vinu, je tak zničený. Musím, promiň Cale. Natáhla jsem se a ze skříňky kde jsou ručníky, jsem vytáhla žiletku, někdo potřebuje rezervu. Ten někdo jsem já.

,,Promiň." šeptla jsem a přejela po zápěstí. Všechno to špatné odcházelo společně s mojí krvý, která kapala do vany. Neváhala jsem a ještě jednou přejela. Je mi to líto Cale. Rychle jsem žiletku otřela a dala zpátky za ručníky. Každou chvilku sem může přijít a to by byla moje smrt.

Jen tak jsem seděla ve vypuštěné vaně a nechala na sebe padat vodu ze sprchy, která byla na držátku na zdi. Vlažné kapky mi padala na hlavu a já jen viděla odtékat kapičky krve, které se postupně ztrácely ve vodě. Měla jsem chuť na cigarety.

Jsem přesně tam, kde jsem nechtěla, zase v hajzlu, zase na dně a středem pozornosti, proč jsem se vůbec letěla, proč jsem nezůstala v Evropě, ne já prostě musela za Ashtonem, klukama a hlavně za Calem, proč jsem na něj nedokázala zapomenout proč? Nic by nebylo, vztah, který drží jen na vlásku by taky nebyl.

Nechci zažívat takové deprese, takový zkrat jako teď, chci normální život, bez únosů, normální život, kdy váš bratr není slavnej bubeník. NORMÁLNÍ. Řekněme, že v mém životě nikdy nic nebylo normální. Nebylo a nebude.

,,Tori si v pohodě?" klepl na dveře Calum. Hlídá si mě, okay nic neříkám. Nevadí mi to pokud to nepude do extrému, kdy se mnou bude chodit i na záchod. Má o mě strach.

,,Jo." řekla jsem dost nahlas, aby mě slyšel. Nesmí se dozvědět to co jsem teď udělala.

Vylezla jsem s vany osušila se, hodila na sebe svert co mi Cal donesl, legíny a své vlhké vlasy jsem dala co drdolu, ty malé škrábance jsem zalepila náplastí a vyšla z koupelny. Jakmile mě viděl Cal zvedl se od stolu a přišel ke mě.

Podíval se mi přímo do očí, nedokázala jsem to a uhla jsem pohledem. ,,Tori ukaž mi ruky." Chvilku jsem váhala, ale pak jsem je natáhla před sebe.

,,Promiň." šeptla jsem a pořád se radši dívala jinam, než na jeho zklamaný výraz. ,,Mrzí mě to." dodala jsem.

,,Proč? Proč Tori? Proč mi to do hajzlu děláš ještě těžší?" řekl vyčítavě, snažil se působit nezlomeně, ale nešlo mu to.

,,Promiň Cale." šeptla jsem a přimáčkla k sobě víčka. Rukou mě chytil za hlavu a přimáčkl na jeho hruď, druhou mě chytil za ruku a propletl naše prsty. Jeho srdce bilo jako o závod.

,,Jen už to nedělej okay?" Zamumlal mi po chvilce do vlasů.

,,Sám víš, že tohle ti slíbit nemůžu. Promiň."  Jen jsme tak stáli a já nasávala vůni jeho trička, které bylo nasáknuté voňavkou Davida Beckhama. Ta oslnivá vůně se mi vryla do paměti. Takhle voní jen Calum.

,,Ale proč?" vydechl.

,,Protože, když ti to slíbím zase to poruším. Mám poruchu patřím na psychiatrii, jsem úplně blbá. Mě už nikdo nepomůže. Jsem slabá, moje psychika je úplně v hajzlu. Proč se tohle všechno do prdele děje nám? Proč nemůžu mít normální život jako každá osmnáctiletá holka? Proč kluk kterýho miluju je slavnej a není to normální středoškolák? Proč můj bratr taky není normální? Já chci normální život Cale. Bez toho všeho, bez znásilňování, únosů. Chci. Prostě. Žít. Normálně." Během mého proslovu se mi nahrnuly slzy, tekly mi vodopády, řekla jsem všechno co mě tížilo, úplně všechno.

,,Victorie, tohle neříkej, prosím." řekl a posmrkl. Rozbrečela jsem Caluma Hooda, dobře já jsem vážně totální kráva.

,,Jsem úplně blbá. Promiň." Oči jsem měla zavřené, víčka jsem silně tlačila k sobě, snažila jsem se zadržovat proud slz. Ruky jsem měla v pěst a tahala ho za tričko.

,,Tohle neříkej. Tohle není pravda Tori." vydechl a začal mě hladit po vlasech.

,,Je to pravda. Kdybych nepřiletěla nic z toho by se nestalo, měl by si normální život beze mě!" vyjekla jsem. Moje líce chytil do ruk a podíval se mi do očí. Šlo vidět, že je vyděšený, zklamaný a trošku naštvaný..