m.l.w.5sos // c.h.

178.

Ráno jsem se probudila a Bethy nikdy. Z chodby se ozval dívčí jekot. Přesněji z Lukova pokoje. ,,Co tady tak ječíš?" zeptala jsem se otráveně. Bethy se přetahovala s Lukem o jeho plyšového tučňáka.

,,Tori ten pes je satan!" vyjekl.

,,Není, jen si chce hrát. Víš co? Vezmi Erin se psama ven, myslím, že bude ráda." usmála jsem se.

,,Myslíš?" zeptal se s nadějí v hlase.

,,Řekla bych, že bude nadšená, vem Pixie s Bethy a běž." usmála jsem se a vyhnala ho ven.

_

Sedím u klavíru a zapisuju si noty, něco mě napadlo, další depresivní píseň,  kterou nikdy nepoužiju. Za poslední týden, co děda umřel jsem jich napsala víc, než dost. Vánoce jsou za dveřmi. Jen dva týdny, venku je zima jako prase a já, já pořád nemám dárky. Už mám ale nějak naplánované co komu koupím, naštěstí. Až na Caluma, to je vždycky oříšek. Předbíháme se s tím, kdo komu koupí lepší dárek.

S ním, je to složitý. Moc složitý. ,,Lásko?" ozvalo se ode dveří. Heleme se, my o vlku a on je tady. Podívala jsem se na něj a posunula si brýle na nose.  ,,Pojedeme do nahrávacího studia, zvládneš to tady sama? No sama budou tu holky."

,,Já stejně odcházím." odpověděla jsem. ,,Dneska mám zase sezení, takžeeee..." dala jsem rty do jedné lajny, popravdě se mi na sezení nechtělo.

,,Hodím tě tam. A pak tě zase vyzvednu, dobře?" zeptal se a já kývla. Převlékla jsem se, nějak se poupravila v zrcadle a vyjeli jsme. Po cestě jsme neřekli ani slovo, bylo to zvláštní. To ticho. Cal zastavil auto a já vylezla. Ještě ve dveřích od auta jsem se otočila a mírně se naklonila, abych na něj viděla. ,,Kdy mám dojet?" zeptal se.

,,Nebudu tam dýl jak dvě hodiny a pak klidně můžu domů busem." usmála jsem se.

,,Budu stát přímo tady, dobře?" usmál se.

,,Tak za dvě hodiny." řekla jsem. ,,Ahoj." dodala jsem a otočila se na odchod.

,,Počkej, něco jsem zapomněl." řekl a vylezl z auta. Šel pomalými kroky ke mě. Za pas si mě přitáhl blíž a spojil jeho rty s těmi mými. ,,Miluju tě." řekl a díval se mi do očí.

,,Neumírám." odvětila jsem.

,,Já vím, jen nikdy nevíš, kdy to dotyčnému říkáš naposledy." usmál se a pohladil mě po tváři.

,,Miluju tě." usmála jsem se. ,,Ale už musím jít." řekla jsem potichu.

,,Tak za dvě hodiny." řekl a odjel. Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila do bílé budovy. Vyšla jsem po schodech do určitého patra a šla směrem ke dveřím. Zaklepala jsem a vešla. Až na psychologa tu nikdo nebyl.

,,Ahoj Tylere." šeptla jsem. Přece jen tu nejsem poprvé. S Tylerem jsme se dohodli, že si budeme tykat. Co jsem se dozvěděla je mu něco málo přes třicet. Má černé vlasy, na bradě menší strniště a je hrozně sexy. Připomíná mi Dereka z Teen Wolfu. A to dost, až na nedostatky jako jsou třeba lícní kosti, je stejnej. Má jen jeden nedostatek.

,,Ahoj Vic, posaď se." Tohle. Říká mi Vic. On moc dobře ví, že mě to irituje, ale stejně mi tak bude říkat. Sedla jsem si na to jeho super pohodlné křeslo v pracovně a mohli jsme začít. ,,Takže, začnu hned. Kdy si se naposledy pořezala?" zeptal se a podíval se do papírů.

,,Před týdnem." odpověděla jsem, skenujíc bílý strop.

,,Pomohlo ti to?" zeptal se.

,,Začala jsem se spíš soustředit na fyzickou bolest. Ta psychická na chvilku zmizela. Ale pak byla zase zpátky. Viděla jsem Calumův skleslý obličej. Nerada ho takhle vidím. Ale když mám svoje chvilky, nemyslím na lidi okolo sebe. Myslím jen na to, jak si ulevit od psychické bolesti ..... fyzickou." ke konci věty jsem těžce vydechla.

,,Jak často máš svoje depresivní chvilky?" zeptal se na další otázku.

,,Každou chvilku. Skoro každý den, ale snažím se neřezat. Už jen kvůli němu. Ubližuje mi to, nejen jemu i ostatním."

,,Antidepresiva ti předepisovat nebudu, vybudovala by sis na nich závislost a to by tě zabilo." oznámil mi a já přikývla.

,,Tak co teda?" zeptala jsem se.

,,No nic, budeš ke mě dál chodit dvakrát týdně. Stav se ti zlepšuje. A to je dobře. Pokud to bude pokračovat takovým tempem, budeš sem chodit jen jednou týdně a pak vůbec. A kontakt na mě máš, kdyby to po sezení zase nastalo." usmál se.

Ještě pár hodin jsme si povídali, pak jsem si sbalila věci a odešla jsem. Sešla jsem pomalu schody a zamířila před léčebnu. Hned mi padlo do oka Calumovo bílé auto, stojící pod lampou. Když si mě všimnul, vystoupil z auta a šel směrem ke mě.

,,No to je brzo, že jdeš. Už jsem si pro tebe chtěl dojít." řekl mi a jeho ruce se obmotaly okolo mého pasu. Já spojila svoje ruce za jeho krkem a on si opřel čelo o to moje. Mírně mě zaklonil a lehce mě políbil na nos. ,,Říkala si dvě hodiny. Už hodinu tady sedím." zasmál se.  Zavibroval mi mobil v kapse. Smska.

'Jsem zpátky - Dylan xx'

,,To není možný. Vždyť. Dy-Dylan.." nedokončila jsem to, protože mi do toho skočil Calum.

,,Co Dylan?" zeptal se a nechápavě na mě hleděl.

,,Dylan má být mrtvý, tak proč mám teď sms od něj." zděsila jsem se a Calum taky. Znovu mi zavibroval mobil.

'Nečumte tak zděšeně. -Dylan xx'

 Calum mě chytil za ruku a utíkal k autu. ,,Zastavte se!" zařval někdo za námi a ozval se výstřel. Začala jsem se klepat. Calum se otočil a stáhl si mě za sebe. ,,Klid, klid, nechci vám ublížit." řekl a světlo pouliční lampy osvítilo jeho postavu. Byl to ON. Dylan. Ale to není možné.

,,Tak proč máš zbraň?!" zařval na něj Calum. Ozval se divný zvuk, když jsem se podívala směrem, kde stál Dylan. Zbraň ležela na zemi, asi dva metry od něj.

,,Calume počkej." šeptla jsem a stoupla si vedle něj.

,,Zalez zase za mě." přecedil přes zuby.

,,Opravdu vám, nechci ublížit." řekl Dylan a dal ruky do obranného gesta.

,,Jo jenže my už ti nevěříme! Po tom všem!" začal po něm řvát. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Sebrala jsem všechnu odvahu a rozešla se pomalu k ležící zbrani na zemi. Ti dva mě bedlivě sledovali. Sebrala jsem zbraň a podala jí Dylanovi.

,,Zastřel mě."

___

Hello guys,

Takže Dylan is Back... Co myslíte? Bude zase bad boy, nebo se změnil?

Zastřelí ji a bude to konec? Nebo to bude jinak?

Moc otázek a žádná odpověď. To je jak já a moje písemky. To mi připomíná zítra píšeme dvě. Ale co Victorie nemá? Zápisy takže to bude co? Za 5:DD no a co?:D mám v piči..

Bye-Bye!

Tori xx