m.l.w.5sos // c.h.

44.

Tori

,,Zapomněla jsem hadry, leží v pokoji na posteli, ale když si zase myslíš, že jsem tě podvedla, tak si ten zasranej náhrdelník s trsátkem sežer! Jo a ještě něco Miluju tě, ale to už jsem ti řekla, to jen ty o tom pořád pochybuješ!“ vzala jsem trsátko do ruky, škubla a hodila ho po něm. Se slzami jsem běžela nahoru do pokoje. Zase, to je pořád dokola! Já ho miluju! A on je plný pochyb!

Po půlce dne v posteli jsem se rozhodla vytáhnout paty, a nějak se vypařit z domu. Podívala jsem se do zrcadla, byla jsem oteklá, rudá, ubrečená, fakt kočanda. Nějak jsem se zkulturnila a vyšlápla si ke skříni, vyndala jsem něco teplejšího na sebe, vešla na chodbu, namířila jsem si to ke schodům, ven zdomu tak aby mě nikdo nezpozoroval, obula jsem si tenisky a šla do parku.

Procházela jsem uličkami parku, nechala ostatní ať se na mě dívají, šeptají si a ukazují na mě. Je mi to jedno, co si o mě kdo myslí.

Začal mi zvonit mobil, vytáhla jsem ho z kapsy a na obrazovce nápis ASH. Co chce to pako? Přijala jsem hovor se slovy: ,,No bráško, copak?“

,,Tori hned doběhni do nemocnice, Cal se vyboural!“ zůstala jsem zmraženě stát, on co? Cože? Začala jsem brečet a utíkat k nemocnici. Před špitálem stál Ash a držel se za hlavu.

,,Co-co se mu stalo?!“ začala jsem hystericky brečet. Obejmul mě a utěšoval.

,,Měl nehodu a operují ho.“ Je to moje chyba všechno je to moje chyba! Já za to můžu!

,,Ashtone, co když umře, nebo co když bude do smrti na vozíku, je to moje chyba!!!“ řvala jsem mu do hrudi.

,,Ne Tori na to nemysli! To se nestane, Calum zas bude v pohodě neboj!“ uklidňoval mě, ale marně.

Najednou ven z nemocnice vylezl Luke podíval se na nás a pousmál se.

,,Tak jak?“ zeptal se Ash.

,,Je to okay, je v kómatu, není v ohrožení života. Operace dopadla dobře, nebyl na tom tak špatně.“ Usmál se na nás.

,,M-můžu ho vidět?“ zeptala jsem se.

,,No mě se neptej, pojď půjdeme za sestrou.“ Chytil mě za ruku a dotáhl k sestřičce.

,,Slečno, může navštívit Hooda?“ zeptal se Luke a mile se usmál.

,,Příbuzní?“ optala se.

,,Přítelkyně.“ Řekla jsem, než Luke stihl cokoliv říct.

,,Takže rovně, pak do leva první dveře.“ Usmála se.

,,Díky.“ Lehce jsem se pousmála a rozběhla se za Calem.

Otevřela jsem dveře, uviděla ho, jak tam leží, je napojený na přístroje, moje slzy pořád stékali po tváři. Sedla jsem si k němu chytla ho za ruku a mluvila na něj. Všimla jsem si, že má ruku v pěst, otevřela jsem ji a on v ní měl to trsátko.

,,C-Cale, p-promiň, j-je to moje chyba!“ lámal se mi hlas a já se utápěla v slzách. ,,Myslela jsem si, že umřeš.“ Pořádně jsem stiskla jeho ruku. ,,Miluju tě.“ šeptla jsem.

Chodila jsem k němu do nemocnice každý den. Jednoho odpoledne jsem vystupovala z výtahu a jako vždy, šla chodbou k jeho pokoji. Zaklepala jsem, otevřela, seděl na posteli, konečně se probudil.

,,A-ahoj.“ řekla jsem a sklopila pohled, řekněme, že teď po té poslední hádce, jsem zase svobodná.

,,Ahoj?“ nechápavě se na mě podíval. ,,A ty jsi kdo?“ usmál se.

,,Počkej cože? Ty si nepamatuješ, kdo jsem?“ slzy které mi začali stékat po tváři jsem ignorovala. On si mě nepamatuje. Láska mého života si mě nepamatuje!

,,Ne měl bych? Proč brečíte, slečno?“ zase se na mě usmál, ten jeho úsměv, bože proč.

,,To jsem já Victorie, sestra tvého nejlepšího kamaráda, tvoje přítelkyně.“ Hlas se mi v půlce věty zlomil, už to nevydržím, nevydržím se na něj dívat.

,,To mám tak nádhernou přítelkyni?“ Ne už to nevydržím, vyběhla jsem z pokoje a celou cestu běžela domů.