Zbloudilá duše

89. Odraz duše

Severus šel rázným krokem po chodbě, ve tváři vražedný výraz. Studenti, které cestou pokal, mu s úlekem uskakovali stranou.

Snape byl tak zuřivý, že nepostřehl šepot, jenž ho doprovázel. Ve stavu, v jakém se momentálně nacházel, to ani nebylo možné. V uších mu hučela krev a tělem proudil adrenalin. Hnal se chodbami jako ničivá vlna a skrz zuby cedil jednu urážku za druhou. „Ten zablešenej podvraťák! Co si o sobě myslí! Zjeví se tady, jako kdyby se nic nestalo!" mumlal nesrozumitelně a nehty zatínal do dlaní tak silně, že mu v nich zůstávaly rudé půlměsíce. Konečně spatřil dveře ošetřovny. Posledních pár metrů skoro běžel, hábit, který za ním jindy elegantně vlál, teď vypadal jako křídla zkázy. Silou narazil do dřeva, až to zadunělo, Severus to však nevnímal, hmátl po klice a rozrazil dveře. Vlasy mu přitom pohybu spadly dopředu, takže zakryly takřka celou tvář.

Poppy, jež postávala u jedné z prosklených skříní, vytřeštila oči úlekem. Následně však ve vetřelci poznala Severuse Snapea. Už, už se ho chystala vyplísnit za nevhodné chování, když na ni lektvarista upřel nenávistný, až téměř šílený pohled. Veškerá slova jí odumřela na rtech a jen naprázdno polkla. Srdce, které se vzpamatovávalo z úleku, se nanovo kvapně roztlouklo.

Madam Pomfreyová byla chytrá žena, takže jí poměrně rychle došlo, že hněv, který z mladého muže sálal, není namířen vůči ní, ale vůči kmotrovi pana Pottera.

Léčitelce přejel mráz po zádech, když si Severuse důkladně prohlédla. Muž byl pohublý, pleť měl skoro průsvitnou, pod očima obrovské kruhy, tváře propadlé. Poppy neušly ani velmi mastné vlasy a popraskané rty. Severus Snape byl na nejlepší cestě ke kolapsu. Proklínala samu sebe, že si ho víc nevšímala, přestože se od doby, co se to všechno seběhlo, viděli jen pětkrát, a to se skoro vždy pohádali. Severus odmítal přistoupit na hospitalizaci Harryho u Svatého Munga, a ačkoliv se Poppy snažila jeho zákaz obejít, nepodařilo se jí to. Někdy jí připadlo, že se proti ní spikl i samotný hrad. Momentálně však Poppy veškerá zloba přešla. Severus potřeboval pomoc, a to okamžitě! Nestačila si však ani pořádně utřídit myšlenky, když se lektvarista rozeběhl ke dveřím do Harryho pokoje. Neměla šanci ho zastavit.

Severus dveře skoro vyrazil, když je otvíral. Ránu, jež se ozvala poté, co dveře narazily na zeď, ignoroval, jen automaticky dveře rukou zachytil, když se pod silou úderu vracely. Celé tělo měl napnuté k prasknutí, zuřivost mu vřela pod kůží jako žhavá láva a při pohledu na Siriuse Blacka, sklánějícího se nad Harrym a líbajícího ho na čelo, se mu zatmělo před očima. Remuse Lupina, který právě s unaveným úsměvem otevíral okno, úplně přehlédl. Vrhl se po Blackovi jako rozzuřený býk a nepříčetně jej odtáhl od Harryho lůžka.

Remus Lupin a madam Pomfreyová se ke dvojici rozeběhli, avšak do jejich blízkosti se nedostali, jakási síla je odmrštila pryč. Oba letěli dobrou vteřinu vzduchem, než bolestivě přistáli. Poppy s výkřikem tvrdě dopadla na záda, Remus na druhé straně místnosti narazil na zeď jen těsně vedle otevřeného okna. S panikou v očích sledovali výjev před sebou.

Kolem Snapea a Blacka se z ničeho nic objevila šedá mlha. Oba muži nevypadali, že by si jí všimli, přestože jim svým vířením metala vlasy do tváří a lomcovala jejich oblečením.

„Co si myslíš, že děláš!" zařval Severus, ve tváři výraz naprostého šílence. Mlhou se prohnal blesk následovaný hromem.

„Chtěl jsem Harryho vidět!" zachrčel Sirius oči vytřeštěné strachem. Snapea už několikrát zažil vzteky bez sebe, avšak nikdy z něj neměl strach, právě naopak, vždycky si to užíval. Jenže tenhle člověk, který mu bezcitě svíral předloktí, se zdál být zcela mimo sebe. Siriusovi se v té chvíli hlavou mihla vzpomínka na smrt Jamese a Lily. Tehdy se musel tvářit a chovat podobně... Hnán svým žalem, vinou a především pocitem selhání, že nedokázal ochránit své nejbližší, pronásledoval Červíčka jako smyslů zbavený. Siriuse zasáhl pocit porozumění, tohle všechno on poznal na vlastní kůži a nepřál by to nikomu...

„Na to nemáš právo!" zavrčel Severus doslova jako zvíře a vší silou sevřel Blackovy paže.

„Mám, je to můj kmotřenec," vydechl a pokusil se vyprostit ze sevření. Překvapeně zamrkal, když Snapeův stisk okamžitě povolil, jenže muž ho pustil jen proto, aby měl volné ruce. V následujícím okamžiku Sirius bolestivě vyhekl a klopýtl dozadu. Držel si přitom za nos, ze kterého mu tekla krev. Vhrkly mu slzy do očí. Byl si skoro jistý, že má nos zlomený, protože se mu špatně dýchalo, ale neměl čas to zjišťovat, jelikož Snape nevypadal, že by mu jedna rána stačila. Popravdě, Siriuse šokovalo mužovo jednání. Kdykoli, když se jako studenti pustili ve škole do křížku, bránil se Snape Pobertům výhradně s hůlkou v ruce. Sirius si proto myslel, že Snape ani neumí dát pořádnou ránu. No, spletl se, jeho nos byl toho důkazem.

Už od toho dne, kdy došlo k útoku na Harryho, měl Severus dojem, že mu praskne hlava v důsledku neutuchajícího tlaku, který byl zřejmě způsoben přemírou vzteku, jenž mu koloval v těle. Netušil, jak se ho zbavit, byl jako parazit, jenž s každým nadechnutím sílil a dusil jej. Nemohl kvůli němu rozumně uvažovat, zcela mu zatemňoval myšlení. To, že praštil Blacka, si ani pořádně neuvědomoval. Potřeboval si jen od toho vzteku ulevit. Tepající bolest v kloubech byla malá daň za úlevu, byť nepatrnou. Malátně spustil paži podél těla a díval se na muže před sebou. Vztek se po několika dnech přeci jen trochu utišil a Severus si začal sám sebe a svůj stav uvědomovat. V té chvíli zjistil, že je jakoby prázdný. Necítil nic, žádnou emoci, jen ten vztek. Byl jen schránka naplněná vše požírajícím hněvem, který čas od času přeteče.

Koutkem oka si povšimnul mlhy, která kolem nich kroužila a způsobovala tím pohybem vítr, který chladil jeho rozpálenou pokožku. Byla neproniknutelná, takže neviděl nic jiného, než ji a Blacka.

„Znám ten pocit viny a bezmoci," zachrčel Sirius huhlavě, přičemž si povytáhl rukáv košile a přiložil si ho ke stále krvácejícímu nosu, skrz slzy se na Severuse díval. „Užírá tě to zaživa, slova co kdyby v tobě živí ten nesnesitelný vztek, který vůči Harrymu cítíš, neboť kdyby byl opatrnější, nic by se nestalo! Nemůžeš si pomoci, viníš jej z toho, a jediné čím se to dá zmírnit je chlast nebo násilí."

Severus pootevřel ústa a tiše hlesnul: „Jak?"

Sirius se uchechtl, v další chvíli však zaúpěl a přivřel bolestivě víčka. „Zažil jsem něco podobného po smrti Jamese a Lily. Neuplyne den, abych si nevyčítal, že jsem je přemluvil, aby si zvolili jiného strážce tajemství. Kdybych to neudělal, mohli žít a Harry by měl krásné dětství."

Severus se nezmohl na slovo, jen stál a zíral na muže, který byl v tuto chvíli odrazem jeho vlastní duše. Zavřel nad tím prozřením oči. Nesnesl se na Blacka dál dívat. Přišel sem, aby jej odsud vyhodil, ale nebylo to možné, Black byl na tom podobně jako on, také potřeboval ujištění, že Harry stále dýchá. Sám Mistr lektvarů Harryho denně navštěvoval pod závojem tmy, aby se ujistil, že tomu tak je, přestože věděl, že by mu Bradavice daly nějak znát, kdyby Harryho srdce dotlouklo. Pak měl ještě jeden důvod, proč chodil tak pozdě. Nemusel si hlídat tvář, kterou většinu času dokázal udržet bez jakékoli známky emocí. V přítomnosti Harryho tomu tak ale nebylo, v té chvíli veškerá přetvářka popraskala a Severusova tvář prozrazovala vše, co cítil. Bolest, vztek, bezmoc a lítost. Emoce nad ním měly takovou moc, že mu skoro nedovolovaly spát, a nepomohly ani lektvary nebo nitrozpyt. Usnul teprve tehdy, když seděl u Harryho lůžka, a to jen na krátkou dobu.

Mistr lektvarů doufal, že takovou bolest, jakou cítil po ztrátě Lily, již nezažije. Po její smrti byl na tom hodně špatně, vyčítal si, že ji neochránil, a nebýt tenkrát Albuse Brumbála, Merlin ví, jak by to dopadlo. Tehdy si myslel, že zažívá muka, ale mýlil se. Tohle bylo daleko horší, a jestli brzy nenalezne protijed, bude z něj zanedlouho chorý blázen.

Ahoj, Sirius se nám tu zde objevil, a dokonce ho někteří z vás obviňují, že Harryho otrávil no uvidíme zda je to pravda. 

Všem přeju krásné a pohodové svátky a děkuju za přízeň, bez vás bych se nikdy nedostala tak daleko  :)