14.Kat

551 77 16



Harry zbaběle počkal, až bude sám, teprve potom zvedl hlavu a podíval se do míst, kde ještě před chviličkou byli.
S povzdechem vstal a trochu bezradně se kolem sebe podíval. Cestu ven z panství znal dobře, v tom problém neviděl. Horší situace nastala, že neměl svůj přívěšek. Tudíž žádné krytí, situace se pro něj nevyvíjela vůbec dobře. Neměl, ale na vybranou musel pryč, tak jako tak. Vytáhl hůlku a po špičkách došel ke dveřím. Chytil za kliku a z úst mu vyšel syčivý zvuk, na který dveře okamžitě reagovaly. Otevřel je na škvíru a vykoukl ven. Na chodbě, naštěstí nikdo nebyl, tak vyšel ze dveří a podél zdi se dostal, až na konec chodby, kde se nacházelo schodiště. Nechtěl riskovat, že cestou ven někoho potká, tak na sebe zakouzlil zneviditelňující kouzlo. Bod pro něj, že v tomhle kouzle nebyl amatér, akorát po krátkém prohlídnutí rukou, s rozmrzelostí zjistil, že dřív mu šlo daleko líp. Nedalo se nic dělat, musel si vystačit s tím, co měl. Tiše jako myš sešel schodiště, dostal se tak do další chodby, která vedla k tomu zpropadenému sálu. Chystal se kolem něj jenom projít, ale zaslechl tiché chroptění, jako když se někdo dusí. Byl do toho zvuku tak zabrán, že si málem nevšiml, že se dvojité dveře otevírají. O chlup se stihnul přitisknout ke zdi a vyhnout se tak srážce se Smrtijedy.
„Tak co myslíš, Gustave kdo to s těch dvou starochů vzdá první?" smál se jeden ze dvou smrtijedů, vycházející ze dveří.
„Nemám ponětí, ale necháme jim soukromí na jejich poslední milostné vyznání." Tento komentář spustil ještě větší salvu smíchu.
Harry počkal, dokud nebudou dostatečně daleko, teprve pak proklouzl do sálu. V temné místnosti nebyl nikdo, kromě dvou ležících těl na zemi. Harrymu se při pohledu na ně sevřelo hrdlo, nechtěl, aby to takhle dopadlo. Přál si, je toho ušetřit a zachránit je, kdyby jenom měl víc času, to všechno promyslet a na něco zavčas přijít, ale nikdo nemohl tušit, že Voldemort v domě narazí i na prarodiče a nechá tím pádem Harryho učinit volbu. Čím dál víc, to na něj všechno padalo, a tak už chtěl raději odejít, když mu hlavou proběhla zcestná myšlenka. Zůstal stát na místě a postupně zvažoval možnosti. Nakonec to vzal a rozešel se rázně k tělům. Přiklekl k nim a nejprve zrušil zneviditelňující kouzlo, teprve pak se naklonil nad mužem a chytil ho za zápěstí. Nic muž byl mrtví, rozklepanými prsty se přesunul k obličeji, díval se na něj prázdným pohledem. Harry zatlačil oční víčka dolů a srovnal tělo do přirozenější polohy. Zakroutil hlavou sám nad sebou, cítil se strašně, ale nemohl a snad ani nechtěl, je tu takhle nechat. Přesunul se k ženě a opakoval stejný postup, jako u jejího manžela. Sáhl jí na zápěstí, ve snaze jí nahmatat tep a málem ho trefil šlak, když se od ní ozval slaboučký sten. Rychle se jí podíval do tváře a skutečně žena měla otevřené oči, upřené přímo na něj.
„Svatý Merline," vydechl šokovaně, zírající na matku paní Grangerové. Nechápal, jak je možné, že ještě dýchá. „Nebojte, madam já vás odsud dostanu! Budete v pořádku!" mluvil páté přes deváté, snažící se přitom, urovnat rozbouřené myšlenky a myslet racionálně. Pomalý posunek od ženy ho však dokázal spolehlivě umlčet.
„Na to už je pozdě mladíku," vydechla chraplavě.
Harry aniž by si uvědomil, co dělá, si přitáhl ženu k sobě do náruče. Kroutil přitom hlavou v nesouhlasu. „Ne není pozdě madam, tam kam vás zanesu, vám pomůžou," šeptal, neschopen přes knedlík v krku mluvit hlasitěji.
Žena se však nad jeho reakcemi pokusila pobaveně usmát. „Klučíku můj čas už přišel, věř mi, poznám to," řekla vlídně a pokusila se natočit hlavu směrem k manželovi.
„Je mrtvý," hlesl Harry, protože si myslel, že to je důvod ženina konání.
„Já vím, proto mě nech jít za ním," zachrčela, z úst jí vytekl pramínek krve. Smrt už byla blízko, přesto jí ruku ještě nepodala, musela říct to, co jí tížilo na srdci. Chytla chlapce za ruku a dívající se do jeho smaragdových očí, vyslovila svojí prosbu. „Zachraň mou dceru a vnučku, nedovol, aby mu padly do rukou!" prosila z posledních sil.
Harry zamrkal, zahánějící slzy, avšak pevně kývnul. „Na rod Zmijozela vám přísahám, že je budu chránit," přísahal pevně.
Ženiny oči se rozjasnily. „Děkuju ti chlapče, Bůh tě ochraňuj na tvé cestě," vydechla a ještě jednou mu zmáčkla ruku, než úplně ochabla. Pokojně zavřela oči, srdce udělalo poslední buch a byl konec.
Harrymu se po tvářích svezly dvě osamocené slzy, které dopadly na jejich dosud spojené ruce. Několikrát byl nucen polknout, aby mohl promluvit. „Dobby," zavolal ochraptěle a čekal.
Skřítek se objevil okamžitě, stojící vedle Harryho a tiše vypískl, když si uvědomil, co se stalo.
„Pomoz mi Dobby, dostat je do Bradavic," požádal Harry tiše.
Skřítek se na nic neptal a lusknul prsty. Všichni v tu ránu zmizeli a jediné, co po nich zůstalo, byla rozmazaná kaluž krve.
*
V bradavické ředitelně vládlo tíživé ticho, které sem tam protrhly vzlyky.
Hermiona Grangerová seděla apaticky v jednom z křesel a po tvářích jí tekly horké slzy. Teprve před pár minutami přestala hystericky vyvádět a dožadovat se záchranné mise, za pomoci řádu. Uklidňující doušek, co jí doslova nalil profesor Snape do krku, zklidnil všechny palčivé pocity. Od té doby jen zírala do prázdna a tiše opakovala: Je to moje vina.
Profesorka McGonagallová se jí snažila vymluvit tento naprostý nesmysl, avšak brzy pochopila, že je to příliš čerstvé a vzdala se.
Minerva byla vděčná za Severusovu rychlou reakci s lektvarem. Nejdříve se obávala, že ho do nepříčetné dívky nedostanou, ale Severus si s problémem rychle poradil. McGonagallová si tiše povzdechla, věděla, že rodiče slečny Grangerové, nemají žádnou šanci na přežití. Všichni co tu čekali to, věděli a nechtěli dívce dávat falešné naděje. Snad jenom Brumbál pošetile tvrdil, že je šance. Nasadil na to svého tajného špiona, který udělá vše proto, aby je zachránil, prohlašoval ředitel neochvějně.
Profesor lektvarů se jeho tvrzení hořce zasmál a Minerva, ta už na zázraky nevěřila. Seděla vedle dívky, co během chviličky přišla o blízké. Vědomí, že se tato tragédie bude opakovat, jenom aktéři budou jiní, vhánělo Minervě slanou vodu do očí, kterou se jako statečný nebelvír snažila skrýt a být Hermioně oporou.
Dlouhé ticho přerušil až Severus. „Na co tu vlastně čekáme, pane řediteli?"
Dotyčný sebou trhnul, jak byl násilně vyrušen z hloub svých myšlenek.
„Co jsi říkal Severusi?"
Profesor protočil nenápadně panenkami, ale otázku zopakoval. „Ptal jsem se, na co tu všichni čekáme?" vyštěkl netrpělivě a přešel od okna blíž ke křeslu, kde seděla Nebelvírka. „Raději bychom se měli postarat o slečnu Grangerovou." Elegantně přiklekl ke křeslu a otočil k sobě dívčinu tvář, kterou pečlivě prohlédl. „Jeví jasné známky traumatu, bude nejlepší doprovodit ji nejkratší cestou na ošetřovnu. Poppy už se o ní dokáže postarat," řekl a pustil Hermíninu apatickou tvář a vstal. „Ostatně začíná mít v těchto situacích praxi," dořekl poslední větu trpce.
Brumbál otvíral ústa, aby se k tomu vyjádřil, jenže to nestihl, protože se kousek od něj objevila zelená záře. Ze které se postupně zhmotnili dvě osoby.
Minerva a Severus zůstali v šoku, jen koukat, na víc se nezmohli. Probralo je až nebelvírské děvče, které s pláčem padlo matce do náruče.
Severus omámeně uložil hůlku zpět do rukávu. Koutkem oka zaznamenal ředitele, jak vhází do krbu letax. Honem si tedy pospíšil k raněným. První zkontroloval pana Grangere. Muž měl tržnou ránu na hlavě a po jednoduchém diagnostickém kouzle zjistil, že i lehký otřes mozku. Jinak se zdál být v pořádku. Proto se posunul k paní Grangerové, uvolnil tak místo madam Pomfreyové, která právě přiklekla k muži.
„Jak se cítíte?" zeptal se, ale na odpověď nečekal, rovnou na ní požil diagnostické kouzlo. Neušlo mu jak žena přitom pohybu sebou škubla a ostražitě sledovala jeho hůlku. Nebylo se čemu divit, potom co prožila. Sejmul z ní umlčovací kouzlo a žena propukla v hlasitý pláč. Chystal se rychle vstát a od breku a slz odejít, ale všimnul si vedle ženy, ležícího řetízku s přívěskem. Jednal zcela instinktivně, vzal ten podivný šperk a ukryl ho do jedné z kapes hábitu. Proběhlo to, tak rychle že si toho nikdo z kouzelníků nevšiml.
Vstal a vzdálil se do nejtemnějšího kouta ředitelny. Pozoroval tiše ženy a ředitele při práci. On sám zatím nebyl potřeba, tak nač se tam plést.
Šperk ho v kapse tížil, jak stokilové závaží. Severus se ho ale odmítal vzdát, něco říkalo, že se o něj majitel dřív nebo později přihlásí. On se tak konečně dozví, kdo je ten zázračný špion.
Prázdně zírající na rodinu Grangerovou se v něm pomalu probouzela závist a obdiv. Jemu se nikdy nepodařilo osvobodit Pánovi zajatce, jediné co jim mohl dopřát byla milosrdná smrt a to ne vždy.
***
Později Severus zjistil, že ani ten zázračný špion není všemocný. Dokázal sice přivést do Bradavic i prarodiče slečny Grangerové, ale pouze umučená těla. Severus se přesto nemohl zbavit touhy, se s ním setkat. Netušil, jak blízko svému přání je.

Tak ze Severuse se nám stává zlodějíček :D 

Co myslíte setká se s špionem? 

Já vám můžu slíbit, že Severus konečně pořádně vstoupí do děje :) 

Všem moc děkuju za podporu a přeju hezký zbytek večera.     

Zbloudilá dušeZde žijí příběhy. Začni objevovat