Zbloudilá duše

117. Předem prohraný boj

Voldemort už hodnou chvíli postával před klecí a shlížel nejistě na mladíka, jenž ležel stočený na zemi a třásl se. Občas bylo slyšet, jak si sám pro sebe něco mumlá. Většina z toho však byly nesmysly, kterým stejně nebylo rozumět, ale tu a tam pán Zla zaslechl, jak šeptá Severusovo a Salazarovo jméno. Zřejmě se u něj začaly projevovat halucinace, a nebylo se čemu divit, jelikož už to byl třetí den, co mu odepřel vodu. A až teprve teď si uvědomil, že udělal chybu. Chtěl přeci Harryho živého, aby společně mohli dobýt svět, a ne polomrtvého, sotva dýchajícího. Toto se mu vážně nepovedlo. A přitom to byl od začátku tak dobrý plán! Unést mladého Zmijozela nebylo těžké, stačilo to jen šikovně navlíknout a Princeová mu ho div nenaservírovala na zlatém podnose, jen aby zachránila svého miláčka Severuse, který jí za to stejně nikdy nepoděkuje. Ženská jedna hloupá, ale co. To, co si nadrobila, to si taky sní. On z její naivity jen vytěžil. Bohužel to byl jeho jediný úspěch, pak už se vše bortilo. Zpočátku měl v plánu získat si mladíkovu důvěru, přestože na něj byl rozzuřený. Svým posledním kouskem mu zničil znamení zla, takže přišel o většinu Smrtijedů, a tím pádem o svou neomezenou moc. Pouze pár nejvěrnějších si znovu nechalo dát znamení, ale to zdaleka nestačilo. Když nad tím později víc přemýšlel, došel k závěru, že to není nepřekonatelná překážka. V okamžiku, kdy získá Harryho na svou stranu, vybuduje opět armádu, a pak s Harrym po boku dobydou Bradavice. Společně budou neporazitelní a konečně získá také společníka, který by mu mohl porozumět, a všechno bude jako dřív, kdy mu mladý muž dlouze naslouchal a mnohdy mu i poradil. Tohle všechno chtěl a potřeboval zpátky, jen kdyby Harry nebyl tak silně proti. Vždyť být Nagini nebylo zas tak špatné, nebo ano?

Bohužel odpověď na svou otázku Voldemort nikdy nedostal, poněvadž se v tu chvíli rozlétly dveře dokořán.

Pán Zla zůstal překvapeně hledět na neočekávaného hosta. „Severusi, tebe bych tu tak brzy nečekal," dostal ze sebe zaskočeně a pozoroval muže, jenž překročil práh. Jeho zrak se okamžitě upřel na zkroucenou a špinavou hromádku v kleci, která se nepatrně chvěla.

Severus nebyl hlupák a dokonce i hlupák by poznal, že ta podivná polámaná postavička je Harry Potter.

Voldemort nemíval obavy ze svých služebníků, ani ze svých protivníků. Pokaždé to byl on, kdo měl navrch. Jediný, u koho to neplatilo, byl Albus Brumbál, a později i Harry. Ve snu by ho nenapadlo, že k nim bude někdy patřit i Severus Snape. Mistr lektvarů byl nadprůměrný kouzelník a geniální lektvarista, ale vyrovnat se mu mohl jedině svou inteligencí. Nyní však před ním stál člověk, z něhož sálalo takové množství moci... Cítil ji na kůži, mrazivou, temnou a tak lákavou. Nepatrně vystrčil jazyk, aby ochutnal její chuť, a byla dokonalá! Tělem mu proběhlo nekontrolovatelné zachvění.
„Severusi," oslovil muže chraplavě a zhluboka se nadechl v zoufalé potřebě ji do sebe co nejvíc vstřebat. „Harry se mi ani nepochlubil, že jste ve vztahu pokročili! Kdybych to byl věděl, tak bych..."
Jeho další slova přerušilo hluboké zvířecí vrčení, ze kterého mu přejel mráz po zádech. Na několik sekund si pán Zla myslel, že je to sám Severus, ale ten stál tiše jako socha a jen na něj zíral zneklidňujícím pohledem.

Zpoza Severuse se najednou vynořil obrovský černý pes.

Smrtonoš! Křičely Voldemortovy instinkty a velely jediné – utéct! Než však stačil udělat jediný krok, objevili se v místnosti další dva kouzelníci. „Ty zrádce!" vykřikl vztekle a vytáhl hůlku. To, že učinil špatný krok, mu došlo pozdě.

Severus to všechno pozorně sledoval a ve chvíli, kdy pán Zla vytáhl hůlku a zaútočil na Luciuse Malfoye, nenápadně couvl a nepozorovaně obešel dvojici, jež na sebe seslala první kletby.

Remus Lupin a Sirius Black, jenž se přeměnil zpět do své lidské podoby, se do probíhajícího boje zapojili. Poměrně snadno tak odvrátili Voldemortovu pozornost od Mistra lektvarů.

Severus teď měl volnou cestu k Harrymu. Pro jistotu vyčaroval kolem sebe štít, aby ho některá z kleteb náhodou nezasáhla.

„Harry," oslovil mladíka tiše. Nebelvír na hlas zareagoval pohnutím hlavou a otevřením očí. Několik vteřin se zdál být jeho pohled nepřítomný. To se ale poměrně rychle změnilo, když v rozmazané černé skvrně rozpoznal Severuse.

„Severusi," zachrčel, „ty sis pro mě přišel."

„Jistě, ty jsi o tom někdy pochyboval?" přikývl rezolutně lektvarista a začal se rozhlížet po dveřích vedoucích do toho příšerného pekla. Žádné však nenašel.

„Nevím," odpověděl Harry a s mrkáním se pokusil zahnat hustou mlhu před očima. „Spíš mám pocit, že jsi další má halucinace," usmál se na muže šťastně. Tím si nevědomky otevřel zaschlé rány na rtech.

Severuse tím však vůbec neuklidnil, právě naopak, po zádech mu přejel ledový mráz a srdce se mu sevřelo takovým způsobem, že měl pocit, že na místě přestane tlouct.

Z mladíkových poraněných rtů odkapávala horká krev a za chvíli stékala až na podlahu, Harry se však nepřestával usmívat.

Severus s beznadějným vztekem zacloumal mřížemi, jeho magie byla z nějakého důvodu stejně bezmocná jako on. Marně kroužila kolem klece, ale pokaždé když se pokusila udeřit, její síla se od klece odrazila. Severus vytáhl hůlku a doufal, že se mu s její pomocí podaří více zkoncentrovat sílu jeho magie. „Nemel nesmysly, Harry, já nejsem halucinace!" vykřikl Severus zlostně, když se kouzlo odrazilo od mříží a silou narazilo do jeho štítu, takže se málem zapotácel.

„Rozhodně jsi jedna z nejvěrnějších halucinací," vydechl Harry sotva slyšitelně a přivřel oči, „a mám dojem, že i poslední."

Slova pronesená tak tiše, že je málem přeslechl, ho přimrazila na místě. „Harry!" zakřičel a hnán zoufalou potřebou se dostat k mladíkovi blíž se přitiskl až ke kleci, protáhl paže skrz mříže a bezvládného Nebelvíra si přitáhl blíž k sobě. „No tak, nezavírej oči! Podívej se na mě!" Harry oči skutečně otevřel. Severuse zachvátila taková vlna úlevy, že málem ty své zavřel, ale nemohl, musel Harrymu dokázat, že je opravdový, z masa a kostí. Ačkoli je od sebe dělily mříže, objal chlapcovo zkřehlé tělo. „Udělala by halucinace tohle?" ozval se, hlas měl přemožený emocemi, takže nezněl jako obvykle, chladně a racionálně. Ba naopak, zněl jako muž, který prosí a doufá v zázrak.

„Severusi," zašeptal Harry ochraptěle, skoro mu už nebylo rozumět. Ze všech sil se přitom snažil neprohrát boj s těžkými víčky.

„Harry, no tak, nevzdávej to!" zatřepal s ním, když viděl, že znovu usíná. „Prosím." Hlas se mu při posledním slově zlomil a v očích ucítil nepříjemné pálení.

„Severusi," zopakoval milované jméno a z posledních sil zvedl ruku, aby pohladil muže po tváři. „Nebreč, všechno bude zase v pořádku." V mladíkově obličeji se v té chvíli odrážela veškerá láska, kterou k tomuhle nepřístupnému profesorovi cítil. „Vezmi mě domu, prosím," žádal naléhavě.

„Vezmu, Harry, slibuju." Mladík už však nevnímal, nečekaně ochabl v mužově náručí a se zavřenýma očima nereagoval ani na jeho zoufalý hlas.

V Severusově hrudi cosi prasklo. Následná bolest, která ho celého zachvátila, byla tak palčivá, že ji musel dostat ven. Křik, jenž ze sebe vyrazil, se nepodobal ničemu lidskému. Byl to zvuk zlomené duše, která přišla o to nejdražší, o svou druhou polovičku.

Jeho křik přerušil i hluk boje. Na několik málo vteřin nastalo tíživé ticho, které bylo přerušeno nelítostným hlasem: „Přišel si pozdě, Severusi."

Tak, koho z vás jsem emočně vyždímala přiznejte se! 

Všem moc děkuju za podporu a přeju hezký zbytek týdne.