Zbloudilá duše

120. Postelová romantika

„Zvládl jsi to, Severusi," vydechl šťastně Harry a vzal mužovu dlaň do své.

„To my oba," zašeptal Severus a propletl jejich prsty. Nedokázal se již dále ovládat, potřeboval důkaz, že je Harry na živu, a dotyk jeho teplé dlaně bylo přesně to, co dokázalo uklidnit jeho rozbouřené srdce, které se při pohledu na mladíka silně rozbušilo. Náhle se mu zatočila hlava a hruď sevřel příjemný pocit, jenž se raději neodvažoval pojmenovat. Nechal se jím však prostoupit až po konečky prstů, dokud nezmizela i ta podivná touha po doteku.

„Vypadáš unaveně," natáhl Harry druhou ruku a pohladil Severuse po tváři. Lektvarista vypadal opravdu vyčerpaně a mladík se neubránil malému bodnutí viny, že tu muže takhle zdržuje. To však rychle vyprchalo, když se Severus do doteku jemně opřel. Nebelvír nemohl být v té chvíli spokojenější. Takový konec si nepředstavoval ani v těch nejdivočejších snech. Voldemort byl po smrti, zatímco on žil, a co víc, měl po boku Severuse, který se momentálně tvářil, jako kdyby se ho chystal umačkat v objetí. A proč vlastně ne?

„To ty taky, měl bys sis odpočinout," doporučil Severus zachmuřeně, avšak nespouštěl z Nebelvíra uhrančivý pohled a dlaň z jeho sevření také nevyprostil.

„Sundej si boty!" ozval se Harry znenadání rozkazovačně a začal se soukat na druhý okraj lůžka.

„Nevejdeme se," zabručel lektvarista pochybovačně, ale přes svá slova vstal a sundal si boty a plášť.

„O to bych se nebál," mrknul po muži a netrpělivě čekal, až si k němu lehne.

„Blázne," zakroutil Severus hlavou a po osvěžujícím kouzlu strčil hůlku pod polštář. V momentě, kdy si lehl, zjistil, že je ta postel doopravdy hodně úzká, když se ale chystal ten nedostatek napravit, Harry se k němu přitulil se slovy: „Ať tě to ani nenapadne!"

„Proč?" ozval se a s nadzvednutým obočím sklopil zrak k mladíkovi, jenž se mu uvelebil na hrudi.

„Nebylo by to potom tak romantické," zamumlal Nebelvír a zabořil slastně tvář do mužovy košile, která voněla bylinkami a samotným Severusem.

„Netušil jsem, že romantika může být i takto nepohodlná," pronesl Severus žertem, v koutku úst mu přitom cukal nepatrný úsměv.

„Ty!" zavrčel Harry na protest, ale nebyl v tom ani náznak zloby.

Severus si Nebelvíra přitáhl blíž a přetáhl mu přes ramena deku. „Spi," zašeptal a sám bojoval proti ztěžklým víčkům. Harryho teplo ho uspávalo líp, než jakýkoliv bezesný spánek.

„Miluju tě," ozval se mladíkův hlas do ticha, donutil tak Severuse odsunout spánek do pozadí.

„Já tebe taky," řekl Severus bez jediného zaváhání a zcela vážně. Následně cítil, jak se Harry po jeho boku zachvěl a dlaň, která mu do této chvíle ležela poklidně na hrudi, se sevřela v pěst a křečovitě zmačkala látku černé košile. Nechal to být, pouze pohladil Harryho po chvějících se zádech a v klidu vyčkával, až ta emoční bouře pomine.

„Severusi?" oslovil po pár minutách Harry lektvaristu, v hlase mu byla znát ostražitost.

„Hmm," zazněla ospalá reakce.

„Urovnáš to někdy s Eleonor?" Ve chvíli, kdy ta otázka zazněla, se Severusovo tělo, které doposud klidně leželo, napjalo a vzduch nepříjemně zhoustl. Harry nechal muži prostor k vyjádření, ale když se ticho mezi nimi prodlužovalo, nadzvedl se neohrabaně na lokti, aby se podíval muži do tváře, ze které však nedokázal nic vyčíst, a oči měl lektvarista pevně zavřené.

„Severusi, prosím, mluv se mnou," žádal Harry úpěnlivě.

„Nechme tento rozhovor na někdy jindy." Mistr lektvarů si dal velmi dobrý pozor, aby mu z tónu hlasu nezazněl rozkaz, i když by mohl tento rozhovor takto jednoduše ukončit. Jenže potom by tohle manželství nebylo rovnocenné. Nikdy nechtěl mít za partnera loutku, která by ho poslechla na slovo. Ne! V tomhle se zapřísahal, již když spolu s Harrym začali žít. Jeho matka s otcem mu byli skvělým příkladem, jak snadno se z dobrého manželství může stát peklo na zemi. On se touto cestou vydat nehodlal. To se radši se svým manželem bude hádat.

„Ne," zakroutil Harry umíněné hlavou. „Když to necháme na někdy jindy, tak se tomu budeš neustále vyhýbat, a počkáš, až mě to nakonec přejde."

Severus se i přes své rozčílení musel usmát. Harry ho znal dobře, jen co je pravda. Opravdu by se tomu vyhýbal, dokud by to Harry nevzdal. Bohužel tohle nebyla žádná prkotina, o které se mohli pohádat a rozejít se každý svou cestou a potom se večer v posteli usmířit. Toto bylo něco, co se s nimi potáhne ještě hodně dlouho, a možná bude lepší, když to začnou řešit teď, než aby to nad nimi viselo jako těžký šedý mrak. „Nemám v plánu jí to odpustit," řekl a otevřel oči. Už když ta slova vyslovil, věděl, že to není pravda, ve skutečnosti se to v něm pralo a on nevěděl, na kterou stranu se přiklonit.

„Já myslím, že bys měl," usmál se smutně Harry, „udělala jen to, co by udělala každá správná matka."

„Jenže ona není moje matka!" odsekl Severus rozzlobeně a pod návalem emocí mladého muže málem odbyl s tím, že to není jeho starost. Na poslední chvíli se však zarazil, poněvadž si uvědomil, že Harry má právo do toho mluvit. To jeho unesla. To kvůli ní si prošel očistcem. Pak tu bylo také to, že byli manželé, rodina, jejich zlaté prsteny toho byly důkazem.

„Eleonor tě tak ale bere," snažil se Harry muži domluvit. Ruka, která ho doposud jemně hladila po zádech, se zastavila.

„To ji ale neomlouvá!" trval si Severus na svém a zadíval se tvrdohlavě Harrymu do očí.

„Ne, to ne," povzdechl si Nebelvír zoufale, když pochopil, že Mistra lektvarů nepřesvědčí. Raději se proto vrátil do původní polohy a tiše naslouchal Severusovu srdci, které hlasitě tlouklo v mužově hrudi. „Kdyby ti Voldemort během mého únosu poslal zprávu, že chce Rona místo mě, vyměnil bys mě?"

„To je směšné! Co by pán Zla dělal s..."

„Odpověz!" zvýšil Harry hlas.

„Samozřejmě, máš pro mě daleko větší cenu, než nějaký Weasley," odpověděl Severus pobouřeně.

„Tak, a teď se zkus vžít do Eleonořiny kůže." Harry zkusil poslední pokus a modlil se k Merlinovi, aby byl úspěšný.

Opět nastalo v místnosti ticho, které však po krátké chvíli bylo přerušeno otráveným mlasknutím.

„Dobře, promluvím si s ní." Severus zněl, jako kdyby mu už jen ta samotná představa byla proti srsti.

To však Harrymu vůbec nevadilo. První bitvu vyhrál, teď už jen našlapovat opatrně, aby neprohrál válku. „Severusi?" oslovil muže po druhé.

Severus se vnitřně obrnil, než se ozval. „Ano?"

„Dáš mi pusu?"

Tak teď už zbývá jen konec, ve kterém se dozvíme jak to dopadlo s Eleonor a Winky.  

Všem vám moc děkuju za podporu a přeji hezký zbytek týdne.