Zbloudilá duše

100. Útěk

První, co Harry ucítil, byla vůně dezinfekce s jemným podtónem citronu, jeho tělo se díky ní podvědomě uvolnilo, byl v bezpečí na ošetřovně, to bylo dobré znamení. Bolest, již cítil na hrudníku, už tak příjemná nebyla. Znesnadňovala mu dýchání a při každém dalším nádechu mu připadalo, jako kdyby měl v hrudi jehelníček plný špendlíků, které ho ostře bodaly do žeber. S tichým zasténáním otočil hlavu na stranu a do tváře ho zasáhl studený štiplavý vzduch. Zároveň mu však při tom nepatrném pohybu projela zády tupá bolest. Se zatnutými zuby a stále zavřenýma očima se pokusil vybavit, proč se na ošetřovně ocitnul. Mysl měl však zamlženou a podivně zpomalenou, určitě byl stále pod utišujícími lektvary. Proto vzdal pokus si vzpomenout, a raději zkusil otevřít oči. Netušil ovšem, že to bude tak těžké, pomalu do toho musel zapojit celé tělo, aby se mu tento na první pohled jednoduchý úkon podařil. Po nějaké době se mu to konečně povedlo a první co svým rozmazaným zrakem spatřil, byl měsíc v úplňku. Jindy by si ten pohled i užil, ale kazilo mu to hned několik věcí, neměl brýle a stále netušil, proč tu je. Vlasy na polštáři jemně zašustily, když pootáčel hlavou a rozhlížel se po tmavé, pro něj neznámé místnosti. Kde je? Kde jsou ostatní lůžka? Proč je v odděleném pokoji? Harry se nedokázal zastavit zběsilé myšlenky, které mu běžely hlavou a způsobovaly mu tak začínající bolest hlavy. Následně se však rozplynuly, jelikož zahlédl křeslo, ve kterém spal Severus Snape. Loket měl opřený o opěrku křesla, zatímco spal s tváří opřenou o kloubky prstů. Harryho srdce se i přes bolest v hrudníku silně rozbušilo a pocit, který v něm rozkvetl, byl balzámem na bolest. Severus je tady s ním. Jen co mu ta šťastná myšlenka probleskla hlavou, dveře místnosti se rozrazily, svícny na stěnách vzplály a Severusovy oči se v ten samý moment otevřely. Harry v těch černých hlubinách, ve kterých se odrážel svit měsíce a svící, mohl zahlédnout – šok, radost a v neposlední řadě také úlek, kterému tak úplně nerozuměl, než se však zmohl na nějakou reakci, emoce ze Severusových očí zmizely a muž se před ním uzavřel. Harry nemohl zabránit zklamání, které jím projelo jako otrávený šíp, když od něj Severus odvrátil zrak. Otevřel ústa ve snaze něco říct, ale vyšlo z něj jen nesrozumitelné zasténání. Jazyk se mu nepříjemně lepil na patro a při samotném pokusu polknout se málem rozkašlal. Mužovu pozornost však neupoutal, dál se díval někam za něj a vypadal, jako kdyby byl někde na míle daleko. Když Severus vstal a otočil se čelem k ošetřovatelce, Harry měl pocit, že se pod ním otevřela zem. „Severusi," zachrčel a přál si, aby se na něj muž alespoň podíval, ale to se nestalo, Mistr lektvarů ho zcela ignoroval.

Poppy, mezitím diktovala Severusovi potřebné lektvary, když se z lůžka ozval mladíkův hlas, volající mužovo jméno. Poppy očekávala, že ho profesor lektvarů vezme na vědomí, ale ten dělal, že jej neslyší. Pozorně si ho proto prohlédla a spatřila v jeho očích bouři emocí, kterou její mladý kolega nedokázal skrýt. Nepřekvapilo ji, když se následně s mírnou úklonou hlavy rozloučil, a poněkud rychlejší chůzí se vydal se ke dveřím. Poppy si nemohla nevšimnout paniky v mladíkově tváři, a tak muže zastavila: „Severusi, měl bys tu zůstat a..."

„Nevidím důvod, Poppy," skočil jí rázně do řeči a bez jediného ohlédnutí odešel pryč z pokoje.

Harry bezmocně sledoval Severusův útěk, jinak se tomu ani říkat nedalo. Hruď se mu bolestivě svírala a v očích jej zaštípaly slzy, které se ani nesnažil skrýt. Madam Pomfreyovou skoro nevnímal, a přestože na něj mluvila, neodpovídal. V hlavě měl zmatek a sám sebe se pokoušel přesvědčit, že to nic neznamená. Severus Snape není typ člověka, který by vysedával u jeho lůžka a držel ho za ruku. Viděl, že je vzhůru, tak odešel plnit své povinnosti. Harry si tuto chabou výmluvu opakoval neustále dokola, ale valný účinek to nemělo, stále to nesnesitelně bolelo.