Zbloudilá duše

105. Hvězdný prach

Harry zaskřípal frustrovaně zubama. „Proč nejde nic jednoduše!" vykřikl polohlasně.

Hermiona, která seděla naproti, zvedla pohled od rozečtené knihy. „Uklidni se, Harry, oni na to přijdou!" káravost z jejího hlasu přímo čišela.

Nebelvír jí na to neměl co říct, tuto větu slyšel již několikrát a začínala mu lézt krkem.

„Měl by ses raději soustředit na učení. Zkoušky tu jsou co nevidět."

„Máš pravdu," povzdechl si, „jenže je půlka května a my nejsme ani o krok blíž k odstranění té odporné značky!" Harry musel ztišit hlas na minimum, jelikož kolem jejich stolu právě procházel mrzimorský prvák.

„Podívej, není to tak dlouho, co tě pustili z ošetřovny, je tudíž víc než nutné dohnat zmeškanou látku a složit zkoušky. Byla to přeci jeho podmínka." Dívka se marně snažila do svého přítele dostat trochu rozumu, bylo to však zbytečné, ukřivděné chlapské ego se jen těžko překonávalo.

Nebelvír si opovržlivě odfrkl a mrsknul s brkem o stůl. Opětovně přitom proklel svého bratra za jeho prohnanost.

Salazar se po pár dnech, kdy pomáhal s rozluštěním své vlastní práce, dozvěděl, jak bídně je na tom Harry se studiem, a přinutil ho dohnat zmeškanou látku a zlepšit si známky. Jinak prý skončí se svou pomocí, a ať si to vyřeší sami. Harrymu to bylo samozřejmě proti srsti, ale podvolil se, protože věděl, že by toho byl Salazar schopen.

Takže tu teď seděl v knihovně obklopen knihami a snažil se učit, zatímco ten vyděrač společně se Severusem pracovali na tom, jak odstranit znamení zla. Mladík zprvu nevěřil, že ti dva spolu vydrží v jedné místnosti. Ty kyselé obličeje, které na sebe zpočátku házeli, by mohly vydat na jednu dobrou citronádu. Jak se však postupem času ukázalo, pro dobro světa byli schopni se snést a spolupracovat.

Mladík klouzal očima po textu v knize o přeměňování, ale ani za Merlina se nemohl soustředit. Když pak četl stejný odstavec dvakrát po sobě, aniž by cokoli pochopil, byl čas to pro dnešek vzdát. S dutou ránou zaklapl obří knihu a dal se do balení věcí do školní brašny.

Na Hermioně byl vidět nesouhlas, ale nahlas neprotestovala a rovněž zavřela svou knihu, avšak na rozdíl od Harryho si ji dala do své brašny spolu se zbytkem knih, co ležely na stole. Harry nad ní jen zakroutil hlavou a rozhodl se, že než si Hermiona sklidí, vrátí své vypůjčené knihy zpět do polic.

Byl sotva v půlce cesty k regálům, když ho zastihl spolužák z jeho koleje, který o knihy požádal. S radostí mu je přenechal a vydal se zpět ke stolu. Během chůze vykouzlil Tempus a překvapeně nazvedl obočí. Byl akorát čas na večeři. Neměl hlad, ale byl rád, že může bez výčitek svědomí knihovnu opustit. Tyto prostory se mu nějak v poslední době zprotivily. Nebyl totiž den, kdy by ho sem Hermiona nepřitáhla se slovy: Musíš dohnat studium. Jak on nesnášel, když byl přinucen dělat něco proti své vůli. Pro Merlina, vždyť se nacházeli uprostřed války, jež byla každým dnem krvavější! Lidé umírali na ulicích, ve svých domovech, zkrátka všude. Nikdo nebyl v bezpečí. Voldemort se již nijak neskrýval a zabil každého, kdo se na něj i jen křivě podíval. Proslýchalo se dokonce, že žádný kouzelník už nepřijímal znamení zla dobrovolně. Ta doba, kdy Smrtijedi hrdě nosívali svá znamení zla, byla pryč. Nyní ti nešťastníci mohli jen doufat, že takto ochrání své rodiny. Přesto všechno měl Pán zla stále dost stoupenců v zástupu temných tvorů. Harryho tohle všechno ničilo, jenže nemohl nic dělat, jen studovat a doufat, že jednou Voldemorta umlátí diplomem.

***

Harry společně s Hermionou mířili do velké síně, když jim cestu náhle zatarasil skřítek, jenž se znenadání objevil se zprávou, že pan Harry Potter se má ihned dostavit do ředitelny. Mladík se spěšně rozloučil a rychlým krokem se tam vydal. V hrudi mu postupně rostl plamínek naděje, který následně přerostl v radostnou euforii. Cítil, že se konečně někam posunuli.

Ve chvíli, kdy celý uřícený vkročil do ředitelny, se na něj upřela veškerá pozornost.
„Přišli jste na něco?" vyhrkl udýchaně.

Eleonor, která seděla v jednom ze dvou křesel před ředitelským stolem, se na něj s úšklebkem otočila: „Jistě," prohlásila a klidně upila ze svého šálku.

Harrymu se vlil do žil adrenalin. Nedočkavě z ramene sundal školní brašnu a vydal se k druhému neobsazenému křeslu. Nezapomněl však ženu pozdravit a teprve pak se zaměřil na Severuse, od něhož doufal v podrobnější vysvětlení.

„Řekněme, že jsme se na to šli moc složitě," pustil se do vysvětlování zjevně neochotně lektvarista, „většina toho textu tam byla jen nastrčená, aby zakryla to doopravdy důležité."

„Takže?" zeptal se netrpělivě Harry, zatím co usedal do křesla a brašnu pokládal na zem vedle sebe.

„Můj vnuk ti chce oklikou říct, že nebýt mě, tak by na to nikdy nepřišli." Eleonor vypadala sama se sebou spokojená a nezapomněla se přitom dívat vítězně na Severuse, který se tvářil, jako kdyby jeho babička byla nějaká odporně páchnoucí ingredience do lektvarů, s níž je nucen pracovat.

Mladík se kousnul zevnitř do tváře, aby potlačil úsměv. Eleonor jak se zdálo, vyřešila to, s čím si Severus se Salazarem nedokázali týdny poradit.

Žena na něj znenadání rošťácky mrkla a Harryho tělo se začalo třást ve snaze zadržet smích, jenže při pohledu na ty dva se neovládl a smích z něj vytryskl jako vodopád. Smál se, jelikož se mu neuvěřitelně ulevilo. Zase byli o krok blíž k ukončení války!

Eleonor pozorovala smějícího se mladíka a nečekaně ji zasáhl příval něhy. Merlin ví, kolik toho ten chlapec už zažil, a ne vždy při něm štěstí stálo. Je jen dobře, že se karta obrací. Instinktivně natočila pohled k Severusovi a pozorovala, jak se na mladíka dívá. Ten něžný pohled, o kterém si myslel, že nikdo nevidí, mluvil o mnohém. Takto se může dívat jedině muž, jenž hluboce miluje.

Harrymu se po chvíli povedlo ovládnout. Vděčně proto přijal od Severuse ovocný čaj, který krásně voněl. Od jisté doby kávu nepil, stačilo pouhé její aroma a už se mu zvedal žaludek. Tento čaj se stal dobrou náhradou a jeho chuťové pohárky vrněly málem blahem nad tou báječnou chutí. Co však bylo překvapivé, že jej nikdy neviděl podávat ve velké síni. Když se později ptal Dobbyho, tak mu skřítek s úsměvem oznámil, že čaj kupuje pan ředitel osobně a oni ho mají dovoleno vařit pouze Harrymu Potterovi.

„Děkuju," pousmál se na muže a s chutí si svlažil hrdlo vyprahlé od smíchu.
„Co přesně jste zjistili?" zeptal se a šálek položil na širokou područku křesla.

Slova se ujal Severus. „K odstranění Znamení zla potřebujeme Hvězdný prach."

„Cože potřebujeme?" vydechl Harry zmateně.

Severus se v ten moment zatvářil triumfálně a podíval se na Eleonor. „Vidíš? Také neví, o co se jedná!"

„Jenže Harry na rozdíl od tebe není Mistrem lektvarů!" usadila ho žena a natočila se k mladíkovi. „Harry, Hvězdný prach je takto nazýván proto, že ho získáš jedině ze srsti z mladých jednorohů, kterým ještě nenarostl na čele roh."

Nebelvír kývl na srozuměnou a opět sáhl po čaji. „Chápu. A jak jej získáme?"

„Nejtěžší na tom bude získat si důvěru matky a mláděte," pronesla Eleonor zamyšleně.

„Nenajdeš na tento úkol lepšího člověka, než je Harry," vyjádřil se Severus s jistotou a pohodlně se opřel do ředitelského křesla. „Já pak dodělám ten zbytek," dodal nadutě.

„Kdo říkal, že si jejich důvěru bude získávat právě Harry?" pronesla žena se vší nevinností.

Mladík se znovu rozesmál, nemohl jinak, Severusova reakce stála opravdu za to. Málokdy vidíte profesora Snapea s bradou dole a vyvalenýma očima.
Aby toho nebylo málo, tak si Eleonor ještě přisadila: „A vem si něco jiného než černou, tu oni nesnáší."

Trochu odechová kapitola, ale i ta je občas nutná :) 

Všem děkuju a podporu a přeji hezký zbytek týdne.