Zbloudilá duše

92.Winky

Severus seděl na jedné ze dvou židlí, které stály nedaleko Harryho postele, a zhnuseně sledoval, jak Lupin starostlivě pobíhal okolo Blacka, který se na něj idiotsky šklebil. Mistr lektvarů neměl rád šťastné lidi a platilo to zejména tehdy, když on sám se cítil mizerně.

„Přestaň se tvářit jako bubák," vytrhl Severuse z myšlenek Eleonořin hlas. Muž jen něco zabručel, neměl teď zrovna náladu s ní mluvit, pořád měl v živé paměti, jak jej zlila vodou od hlavy až k patě. „Nebruč a raději mi řekni, jak jsi daleko s protijedem?" Lektvaristova předloktí se dotkla drobná ruka a on s jistou nevolí pozvedl hlavu, aby se mohl podívat babičce do tváře. Překvapilo ho, jak vyčerpaně vypadala, pod očima měla tmavé kruhy a tvář bledou z nevyspání. V očích jí však stále zůstávala nezlomná síla, kterou jí Severus momentálně záviděl. On sám se právě teď silný rozhodně necítil, i když se tak snažil dál tvářit. „Podobně jako před týdnem," odpověděl dutě a doufal, že ho nechá na pokoji. Přál si, aby všichni zmizeli, a on mohl zůstat o samotě, jen s Harrym, kterému by tiše předčítal z jedné z knih, které ležely na nočním stolku.

Eleonor však Severusovo přání nevyslyšela, místo toho si sedla na volnou židli vedle vnuka. „Severusi..." Zmíněný se na ni podíval s takovou zlostí, že jí odumřela na rtech veškerá další slova.

„Já vím! Dochází nám čas a Voldemort může kdykoliv udeřit..." Severus nebyl schopen dál pokračovat, síla zodpovědnosti na něj znovu dopadla jako rána kladivem. Vyschlo mu v krku a žaludek se mu obrátil naruby. Prudce zavřel oči a rozčíleně si prsty promnul kořen nosu. Přitom na sobě ucítil pohledy těch dvou hlupáků, bylo mu to však jedno. „Jed je natolik propracovaný, že vyrobit protilátku může trvat i několik let," vyřkl hořkou pravdu, jež ho už nějakou dobu trápila.

Vzduch se naplnil zoufalstvím. Všichni tajně doufali, že Severus Snape, vyhlášený Mistr lektvarů, do pár dnů, maximálně týdnů, vyrobí lék a vše se zase v dobré obrátí, jenže onen muž právě teď přiznal, že neví kudy kam.

„Vyzkoušel jsem již nespočet receptů, žádný se však ani trochu nepřiblížil k originálu, a pod rukama mi vybuchlo už tolik kotlíků, že vědět o tom Longbottom, tak se smíchy potrhá!" Severusův hlas postupně nabíral na síle, až ke konci skoro křičel. Najednou se nečekaně napřímil a sundal ruku z obličeje. Obrátil se k Eleonor, chtěl se jí zeptat, jak dopadla s Luciusem Malfoyem, nestačil se však ani pořádně nadechnout, když se prostorem ozvalo hlasité PUF. Všichni kouzelníci v místnosti byli v té chvíli v pohotovosti, připraveni chránit bezbranného mladíka ležícího na lůžku.

Před Severusem se objevili dva skřítkové a hluboce se uklonili. Jeden ze skřítků přitom podpíral toho druhého, který se nebezpečně kymácel a nevypadal, že by se bez pomoci udržel na nohou.

Mistr lektvarů okamžitě v jednom z nich poznal Harryho oblíbence.

„Co to..." ozvala se zmateně Eleonor, jelikož ona jediná prapodivnou dvojici neznala.

Severus si oba tvory změřil pohledem a ihned mu došlo, že je něco špatně.

Skřítek, který měl na sobě několik vrstev oblečení, takže vypadal jednou tak široký, se na ředitele školy zadíval s jistou zarputilostí, za kterou však skrýval smutek.

Severus se proto zaměřil na druhého skřítka, jelikož si nešlo nevšimnout alkoholového opojení, v němž se tvor nacházel. Winky, problémová skřítka, očividně svého neblahého koníčku nezanechala, jak Brumbálovi kdysi slíbila.

„Dobby se omlouvá," uklonil se znovu prkenně skřítek a málem přitom upustil namol opilou Winky, „ale Dobby sem musel Winky přivést."

Skřítek vypadal nervózně a neustále se ošíval, ale Winkyinu paži nepustil.

Severusovi bylo známo, že se tento podivný tvor s Harrym přátelí. Mnohokrát ho našel u Harryho lůžka nebo po pokoji uklízet, i když skoro nebylo co. A přestože ho mladík nemohl vnímat, skřítek mu veselým hlasem vyprávěl o bradavické kuchyni a jejích obyvatelích. To byl také důvod, proč jej nyní Severus hned nevykázal.
„Co chceš skřítku?" vyzval ho, avšak v hlase mu chyběla ostrost, s jakou obvykle jednal s těmito stvořeními.

Dobby se hluboce nadechl a rychle na kouzelníky vyhrkl, co jej tížilo na srdci. „To tady Winky podstrčila panu Harrymu Potterovi–Zmijozelovi ten jed!" Hlas mu ke konci zněl dost pisklavě a jakmile nebohou Winky postrčil dopředu, zakryl si roztřesenýma rukama tvář a ramínka se mu pláčem roztřásla.

Skřítka ztratila stabilitu a zřítila se koleny na tvrdou zem.

Severusovi to kvůli nedostatku spánku myslelo pomaleji, takže nebylo divu, že na Dobbyho obvinění nestačil zareagovat tak pohotově. Kdo s tím však neměl sebemenší problém, byl Black. Vrhnul se nepříčetně na malou skřítku, a než ho Remus Lupin stačil odtáhnout, uštědřil nebohé Winky několik ošklivých kopanců.

Sirius se snažil všemi silami bránit. Vzpíral se jako divoké zvíře, avšak proti vlkodlačí síle neměl šanci. Přítelovy paže jej svíraly jako ocelové řetězy. Remus se na něj snažil klidně mluvit, ale Sirius nedokázal vnímat nic jiného, než toho špinavého tvora ležícího na zemi, který tolik ublížil jeho kmotřenci. Chtěl mu to vrátit... Najednou se postavy začaly vzdalovat a Siriusovi došlo, že ho Remus někam táhne. Pokusil se bránit nanovo, dokonce Remuse kousnul, stisk však nepovolil a Sirius byl odvlečen z místnosti.

Severus netečně sledoval, jak vlk vleče nepříčetného Blacka pryč, a postupně mu přitom docházelo, co se stalo. Vztek, který doposud bublal jen pod povrchem, zaplavil jeho tělo a znovu převzal vládu nad rozumem.

Lektvaristův hněv nebyl tak nekontrolovatelný jako Siriusův, o to byl ale nebezpečnější, jelikož se nedalo určit, kdy a jak udeří.

Eleonor, jež klečela u zraněné skřítky, se na vnuka ostražitě zadívala, když si vedle ní přidřepnul. Tvář měl bez jakékoli emoce a v očích chlad. Přejel jí z toho mráz po zádech a instinktivně si přitáhla skřítku blíž k sobě.

Severus si Eleonor nevšímal, veškerou pozornost upíral ke skřítce, která vypadala jako zhypnotizovaná mužovým temným pohledem.

„Kdo a proč?" ozval se Severusův hluboký hlas. Eleonor se otřásla a na kůži se jí naskočila husina. Tohle nebyl její vnuk. Toto byl někdo, kdo nesl Znamení zla a věrně složil Temnému pánovi. Pod rukávem nahmatala hůlku, připravená na všechno.

Skřítka si naopak nebezpečí vůbec neuvědomovala, její omámená mysl, byla příliš zahlcená alkoholem, než aby pochopila, že se má mít na pozoru. „On Winky slíbil, že ji zavede za jejím milovaným panem Skrkem," škytla skřítka a s vykulenýma očima, za kterýma se skrývalo počínající šílenství, oplácela Severusův pohled.

„Kdo?" zopakoval Snape mrazivě otázku.

Winkyin zrak se na malou chvilku zakalil, než se znovu rozjasnil, a ona tiše, avšak zřetelně vyslovila jméno: „Igor Karkarov, to on Winky slíbil, že se vrátí za pánem."

Severusovou tváří proběhl třes, ale jinak zůstal klidný. „Kde ho najdu?"

Skřítka zakroutila urputně hlavičkou. „Winky nemůže říct, on slíbil, že pomůže Winky dostat se k pánovi."

Temnota v Severusových očích se prohloubila. Mírně se ke skřítce sklonil a pomalu, aby mu rozuměla každé slovo, řekl: „Pokud mi to prozradíš, pošlu tě za tvým pánem."

Winkyin obličej se v mžiku změnil ve šťastný a na malý okamžik mohl člověk spatřit tu skřítku, jakou nejspíš kdysi bývala.

Naproti tomu z Eleonor vyšel vyděšený zvuk a její tvář pobledla. „Ne, to nedovolím, Severusi, nejsi přece vrah!" vydechla ztěžka a pokusila se vnuka chytit za ruku. Ten se jí ale vyvlíknul, aniž by odtrhl zrak od skřítky, a vytáhl hůlku. Eleonor ztuhla krev v žilách a hlava se jí zatočila.

„Tak kde ho najdu, skřítko?!" Severus pozvedl hůlku a jen čekal, až nešťastný tvor vyřkne svá poslední slova.

„U shnilého kopyta." Na Winky byly vidět první náznaky strachu, který si však odmítala připustit, přestože se na ředitelově tváři postupně objevoval zlý úšklebek.

Tak jo jsem zvědavá, co mi na tohle napíšete :) 

Všem děkuju moc zapodporu, a přeju hezký zbytek týdne.