Zbloudilá duše

74. Osud

Severus počkal, dokud Harry tvrdě neusnul, načež opatrně vzal jeho hlavu a položil ji na polštář. Svou paži zlehka vysunul zpod mladíkova těla, poté se zapřel na lokti a zadíval se na spícího Nebelvíra, který se zdál na první pohled stejný, jako vždycky, avšak v Severusových očích se změnil. Byl to mladý muž, jenž by klidně obětoval svůj život za jiné. Pošetilý čin, to bylo první, co Severuse napadlo. Ale někde hluboko v duši za to mladíka ve skutečnosti obdivoval, on by nikdy nic takového nedokázal. S tichým povzdechem pohladil hřbetem prstu Harryho po tváři a přitáhl mu deku až na ramena, než s konečnou platností vstal. Ještě přiložil do krbu. Noci ve sklepení bývají chladné a Nebelvír si užil zimy až dost.

Dveře od ložnice za sebou tiše zavřel. Spát se mu jít ještě nechtělo, přestože by měl, jenže v hlavě toho měl tolik, že by usnout nedokázal. Proto se rozhodl jít do laboratoře a uvařit lektvary pro ošetřovnu.

„Jak je na tom?" ozvalo se z pohovky.

Severus měl co dělat, aby na sobě nedal znát úlek. Pouze jeden člověk jej dokázal takto vyděsit.

„Co tady děláš, babi?" povzdechl si unaveně a kráčel těžkými kroky přes pokoj ke krbu, který byl jediným zdrojem světla v místnosti.

„Nemůžu spát," odpověděla žena ponuře.

„Já také ne," potvrdil Severus a sedl si na pohovku. „Stále přemýšlím, jak to bude dál."

„Stal se z tebe ředitel, Severusi, je vcelku jasné, jak to bude pokračovat..."

Z Mistra lektvarů vyšel pohrdavý zvuk a nevybíravě skočil Eleonor do řeči: „Jaký pak já jsem ředitel?! Nikdo sem dítě nepošle, když školu bude řídit bývalý Smrtijed!" V Severusovi znovu vzplanul vztek, prudce se vyhoupnul na nohy a vydal se k oknu, za kterým se nacházely hlubiny jezera, ve kterých však nyní nezahlédl jediného tvora. Všichni truchlili...

„Mýlíš se, drahý Severusi, rodiče sem své děti pošlou, protože dobře vědí, že Bradavice jsou jedním z nejbezpečnějších míst, a je nepodstatné, kdo je ředitelem."

Mistr lektvarů tiše naslouchal babiččinu proslovu, se kterým tak úplně nesouhlasil. „Vidíš to moc růžově."

„Ty zas moc černě," pokrčila Eleonor rameny, avšak bylo v tom tolik napětí, že se to vůbec nedalo považovat za uvolněné gesto.

Nějakou chvíli bylo v místnosti ticho, přerušované pouze praskáním plamenů.

Eleonor Severuse nenápadně pozorovala. Stál k ní zády, ale zloba, která z něj sálala, byla nepřehlédnutelná. Chápala jej, stalo se to všechno až moc rychle. Určitě si nepředstavoval, že z něj bude ředitel, a k tomu vybraný samotnými Bradavicemi. Měla o něj strach. Byl to její jediný vnuk, a i když mu to nikdy neřekla, milovala ho a přála si, aby měl na vybranou, jenže osud byl daný a s tím se nedalo nic dělat, jen se s ním poprat. Jak znala Severuse, byl připravený se s tím vyrovnat sám, a přitom pozapomněl, že má kolem sebe lidi, kteří mu byli ochotní pomoci. Pomalu vstala z křesla, v kloubech jí přitom pohybu zakřupalo, obešla křeslo a postavila se za vnukova záda. „Zvládneme to, uvidíš," řekla a povzbudivě mu stiskla rameno.

„Tím si nejsem tak jistý," hlesl Severus a vyčerpaně si protřel čelo.

Eleonor se nad jeho poraženeckým hlasem zamračila. „Víš, co nechápu?"

Severus se překvapeně otočil k babičce. „Nevím, co?" zeptal se obezřetně.

„Proč ty a mnoho dalších smýšlíte o Albusovi jako o samotném Merlinovi, bez kterého život nepůjde dál!"