Zbloudilá duše

108. Andělské bytosti

Jednorožci byli úžasní tvorové. Jejich krása a především nevinnost nejednoho kouzelníka odzbrojily. Byli zdrojem dobra a pouhá jejich přítomnost stačila k tomu, aby člověku bylo lépe na duši.

Na palouk postupně vykročilo pět klisen a společně se svými mláďaty se začaly pást.

Severus v úžasu nevědomky zacouval až k Eleonor. „Oni nás nevidí?" zeptal se šeptem a nespouštěl přitom stádo z očí.

„Co tě nemá, Severusi, samozřejmě, že nás vidí. Copak ty nevidíš, jak jsou ostražité?" poukázala na holý fakt.

Lektvarista musel dát Eleonor za pravdu. Klisny se opravdu na oko v poklidu pásly, ale neustále vetřelce sledovaly.

„Teď si musíš počínat velmi opatrně," poučovala vnuka Eleonor a dala mu do ruky dvě jablka. „Jeden chybný krok a je to..."

„Já vím," skočil jí Severus do řeči a už chtěl vykročit, když jej babička náhle čapla za rukáv saka.

„Počkej! Ještě tohle," zastavila ho a do druhé ruky mu vrazila zavařovačku, kartáč a hřbílko na koně.

„K čemu?" Severus byl bezradný. Kromě zavařovačky žádnou z těch věcí nepoznával.

„A jak si asi myslíš, že ze srsti dostaneš ten prach?" vysvětlovala babička netrpělivě a už ho nepostrkovala kupředu.

„Na co ale ta zavařovačka?" ozval se zmateně a pozvedl poměrně velkou sklenici.

„Merline, pomoc," povzdechla si Eleonor a na okamžik stočila oči směrem k nebi. „Do malých baněk ten kartáč přeci nevyklepeš!" vysvětlila. „Víš ty vůbec, jak se hřebelcují koně?"

Severus pomalu ztrácel trpělivost. „Ne, jak bych to měl asi vědět?!" hlas udržoval ledově klidný, ale stálo ho to spoustu sil, aby se na babičku neutrhl. Ničemu by to nepomohlo, jak věděl. K tomu všemu, měl toho v rukou tolik, že hrozilo, že mu to každým okamžikem popadá na zem. Eleonor si prostě nemohla vybrat lepší chvíli. Prý jestli umí kartáčovat koně! Jistě že ano, je přeci kluk z farmy! ušklíbnul se v duchu.

„Netvař se tak," zabručela Eleonor a vzala si kartáč a hřbílko zpět. „Poslouchej, není to tak těžké. Kartáč musíš držet v ruce, která je blíže k hlavě koně. Chápeš?"

Severus přikývl a pozorně poslouchal dál.

„Tady hřbílkem," ukázala na podivnou gumovou věc podobnou kartáči, „vyčistíš ze štětin kartáče prach a nečistoty," názorně předvedla ukázku, „a sklepneš ho do sklenice," poklepala hřbílkem o sklo. „Srst kartáčuj krouživým pohybem a každý tah ukončuj směrem od koně!" ukončila svou krátkou instruktáž a popohnala jej znovu směrem ke stádu.

Severusovi to přišlo poměrně komplikované a proklínal sám sebe, že se na to nezeptal dřív. Bylo však pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Zastavil se pár kroků od stáda, věci k hřebelcování a sklenici odložil do trávy. Dvě hříbata si ho zvědavě prohlédla, ale nešla k němu. Severus si připadal trapně, stál tam s ovocem v rukách a čekal. Po nějaké době si dřepnul a se sklopeným pohledem neohrabaně žongloval s jablky.

Uběhla poměrně dlouhá chvíle, Severuse z toho nepohodlného dřepu bolela záda a měl obavy, že se brzy dostaví i křeče do nohou. Když už uvažoval, že si prostě sedne do trávy, spatřil na zemi stín, jenž se k němu přibližoval. Se zatajeným dechem zvedl opatrně zrak, hlavu však nechal nadále skleněnou. Přestal si pohrávat s ovocem a trpělivě vyčkával, až hříbě dojde úplně k němu.
Netrvalo dlouho a hebký čumák se dotkl jeho prstů, nehnul přitom ani brvou. Hříbě zafunělo a strčilo mu tlamu do dlaně, následně s hlasitým křupnutím ukořistilo jablko. Severus se odvážil zvednout hlavu a podívat se hříběti zpříma do očí. Nemálo ho udivilo, že se v očích mláděte neodrážel žádný strach, ba ani odtažitost. Bezelstně si chroupalo jablko, a když jej spořádalo, nedočkavě se natáhlo po tom druhém. Ze Severuse opadla veškerá nervozita a přistihl se, že si to i užívá. Hříbě bylo krásné a Merlin ví, že Severus nikdy nebyl z těch, kterým by jednorožci zrovna důvěřovali. Na to se až příliš zabýval černou magii. Mistr lektvarů proto tento okamžik považoval za malý zázrak. Po jeho boku se znenadání objevil pytel s ovocem. S úšklebkem proto nabídl hříběti další jablko a pokusil se ho opatrně pohladit. Zvíře napoprvé couvlo, ale po dalších dvou jablkách se nechalo pohladit, a když ho lektvarista zkusil podrbat na boku, spokojeně zařehtalo a natočilo se beze strachu k muži.

Severus v tom uviděl příležitost. Jednou rukou stále drbal hříbě, zatímco druhou sáhl po kartáči a pomalými pohyby zkusil zvíře vyhřebelcovat. To se nervózně ošilo a zaržalo. „Klid hochu," promluvil Severus chlácholivým hlasem a loupl pohledem po klisně, která se k nim nebezpečně přiblížila. Severus nepřestal šeptat uklidňující slova, zatímco nenásilně přejížděl kartáčem po boku hříběte a, světe div se, ono to fungovalo. Mládě se skutečně po chvilce uklidnilo a dokonce se zdálo, že se mu to líbí. Mistr lektvarů proto pokračoval v tichém šepotu a přitom hřebelcoval hřebečkův hřbet a boky, postupoval pečlivě, s maximální opatrností, citlivým místům se raději vyhýbal. Ve sklenici se objevily první náznaky prachu. Zbylá hříbata zjistila, že jim od muže nic nehrozí, a proto se ke dvojici brzy přidala. Pod pečlivým dozorem svých matek se také nechala vyhřebelcovat a poté si pochutnala na šťavnatých jablkách.

Severus skončil s hřebelcováním posledního hříběte, teprve když se na obloze začaly objevovat první hvězdy. Unaveně odložil kartáč, dal hříběti další jablko, kterých bylo ještě v pytli dostatek, a pak sledoval, jak hřebeček vesele odhopkal za svou matkou. S povzdechem do sklenice vyklepal zbylý prach a znovu kartáč odložil. Ruce ho bolely, ale stálo to za to, měl půl sklenice. Nečekaně za sebou zaslechl kroky a už sahal po hůlce, když si uvědomil, že sem nepřišel sám. Málem by na Eleonor zapomněl.

„Byl jsi úžasný," pochválila jej a položila mu zkřehlou ruku na rameno.

Severus byl rád, že je již tma a nikdo tak nemohl vidět jeho rozpačitou tvář. „Děkuji. Nemáš na tu sklenici víčko?" Nikdy nevěděl, jak s chválou naložit, a platilo to zejména u babičky, proto to zahrál raději do autu.

Ozval se zvuk víka, jak dopadlo na hrdlo lahve, následovaný Eleonořiným tichým hlasem pronášejícím kouzlo. „Pojistila jsem ji proti rozbití," oznámila a vzala sklenici a kartáče do náruče.

Severus souhlasně kývl a pokusil se vstát. Šlo to však ztuha, za tu dobu sezení na zemi ztratil cit v nohách, a teď se mu postupně vracel.

Eleonor se mu začala upřímně smát. „Pojď, prosím tě," chytla vnuka za předloktí a podepřela ho. „Ještě sebou praštíš," řekla, když se Severus pokusil protestovat.

„Připadám si jak starý dědek," zabručel Mistr lektvarů a udělal první dva kroky.

„Na dědka jsi ještě jura, a pojď, to rozchodíš." V Eleonořině hlase, byl znát úsměv.

„Užíváš si to, že?" Ani Severus nemohl zabránit rostoucí euforii. Po dlouhé době mu bylo lehko na duši a nic jej netrápilo.

Společně kráčeli na okraj palouku, odkud se měli v plánu přemístit.

„Ani nevíš jak," popíchla jej Eleonor a poťouchle se zeptala: „Připraven?" na odpověď však nečekala a oba je přemístila. Zůstaly po nich jen stopy v trávě a poloprázdný pytel s jablky.

Hvězdný prach byl úspěšně získán, takže teď to půjde jako po másle? 

Všem se omlouvám za pozdní odpovědi ke komentářům, ale vznikly jisté technické problémy, které naštěstí pro mě byly rychle vyřešeny. 

Děkuju vám za podporu a přeji příjemný týden, uvidíme se zase v úterý.