Zbloudilá duše

52. Bezmoc

Další části deníku byly pro Severuse nezáživné, a když se konečně dostal k poslednímu řádku, měl chuť jej z frustrace zahodit, jelikož text dál prostě nepokračoval, přestože samotná knížečka byla zaplněná ani ne do poloviny. Očekával, že se dočte něco o Nagini a útoku na Odboru záhad, ale nikde ani zmínka. Severus netušil, jestli má cítit úlevu, nebo hněv, protože mu bylo jasné, že zbytek deníku mu byl zatajen. Cítil z prázdných stránek silné ochranné kouzlo. Nebyl by to on, aby se nepokusil kouzlo prolomit. Nedokázal to. Ať se snažil, jak chtěl, prázdné stránky zůstaly zahalené tajemstvím. Po pár dalších pokusech to vzdal a deník zaklapl, cítil se přitom ještě o něco víc frustrovaně. Potter mu prostě dal přečíst jen to, co podle něj potřeboval vědět, a zbytek pro Severuse začaroval tak, aby se k tomu nedostal. Pro Mistra lektvarů to bylo ale zatraceně málo informací. Potter ho nechal nahlédnout do své minulosti, ale to, co se odehrálo v posledních letech, v kůži zachránce kouzelnického světa, mu odmítl zpřístupnit. Proč!?

Severus ukládal deník zpátky do šuplíku a nevědomky, když ho pouštěl z rukou, jej pohladil po hřbetě. Poté, co byl šuplík bezpečně zavřený, se s hlubokým povzdechem otočil na záda. V hlavě měl totální chaos, některé pasáže z deníku se mu v mysli nestále opakovaly jako kolovrátek. Spát teď už určitě nebude, proto zauvažoval, čím by vyplnil čas. Zrovna chtěl vstát, když pod polštářem ucítil silné vibrace. Zaraženě ho nadzvedl a pohled mu padl na jeho hůlku. Stačila vteřina a půl, aby mu došlo, co se děje. Sebral hůlku a vyskočil z postele. Za běhu popadl ještě župan a nemotorně si jej oblekl při cestě do obývacího pokoje. Mířil rovnou ke krbu. Letax s krabičky nabral tak zbrkle, že málem polovičku vysypal. Stát se mu to v jiný čas, klel by, ale v tento okamžik pouze odhodil krabičku zpět na místo a vstoupil do krbu. Ostře vykřikl: „Ošetřovna Bradavice," a upustil letax do ohniště. V cukuletu jej pohltily zelené plameny.

***

Na ošetřovně vyběhl z krbu a rozhlédl se kolem sebe. Kamenná podlaha ho studila do bosých chodidel. Severus to však vnímal jen okrajově. Pospíchal k Potterovu lůžku, odkud se ozývaly tiché výkřiky. Zdálky viděl Poppy, jak se naklání nad Nebelvírem a šeptem se jej snaží uklidnit.

„Co se děje!" ozval se rázně a upoutal tak na sebe Poppyinu pozornost.

„Co tu děláš, Severusi! Nevolala jsem tě." Poppyin hlas zněl chladně a pohled, kterým po něm loupla, také nebyl zrovna přátelský.

Severus si z ošetřovatelčiny reakce nic nedělal, stoupl si k Harryho posteli z druhé strany a kriticky si ho prohlédl. Mladík měl tělo pokryté potem a nestále něco polohlasně vykřikoval.

„O kolik mu stoupla teplota?" zeptal se napjatě a přitom sledoval, jak Poppy otírá z Potterova obličeje pot.

„Teplota se před hodinou vyhoupla na třicet devět a půl," odpověděla madam Pomfreyová pochmurně.

V Severusovi zatrnulo, už otvíral ústa, aby se zeptal, kolik lektvarů Potter dostal, než ale stačil vydat jediný zvuk, Poppyin napjatý hlas mu odpověděl na nevyřčenou otázku.

„Dostal všechny potřebné lektvary, ty však moc nezabírají. Jeho imunita je přiliž slabá a infekce v těle momentálně v plné síle."

Severus v ženině hlase zaslechl bezmoc a to jej vyděsilo víc, než cokoli jiného, protože jestli je Poppy bezmocná... Severus zahnal nebezpečné myšlenky.

„Tak mu dej silnější dávku!" nařídil a založil si paže na hrudi ve snaze zahnat ledový chlad, který ho zčista jasna zasáhl.

„Stalo se, Severusi," povzdechla si Poppy. „Harryho tělo je přiliž slabé, na lektvary téměř nereaguje," vysvětlila a neúnavně přitom zas a znovu namáčela hadřík a otírala Potterův obličej a paže.