Zbloudilá duše

67. Edgar

Harry s Hermionou v knihovně strávili celé odpoledne. Bavili se ovšem možném, avšak vážným tématům se již vyhýbali. Teprve až k večeru byli vyrušeni Eleonor Princeovou a jejím vnukem.

„Tady jste," zabručela žena zavěšená do Severuse.

Harry galantně uvolnil křeslo.

Žena se do něj s úsměvem posadila. „Ráda vidím, že jsou i v této době gentlemani."

Mladík se k tomu chystal vyjádřit, Severus ho však předběhl.

„Nezapomínej, že Harry je z jiné doby."

Dotyčný zůstal omámeně zírat a veškeré myšlenky se mu z hlavy vypařily. Poprvé jej oslovil jménem a nebyla v tom žádná negativní emoce či agrese. Další Severusovo gesto Harrymu málem podlomilo nohy.

Vzal dvě knihy z regálu a přeměnil je na takřka stejná křesla.

„Severusi!" ozvala se káravě Eleonor.

Snape jen netrpělivě trhnul hlavou a posadil se vedle své babičky. „Já vím, nemáš ráda, když se takhle tvé knihy znehodnocují. Mohu tě však uklidnit, nejsou to tituly, co by za něco stály, a jako dočasná křesla poslouží víc."

Eleonor jej zpražila pohledem, ale nechala to být.

Harry tam zatím stál, zcela šokován, a stál by jistě dál, kdyby ho Severus neoslovil.

„Vy se neposadíte, pane Pottere?"

Harry sebou trhnul. „Jistě," rozpačitě souhlasil a za mužova pátravého pohledu obsadil křeslo hned vedle.

Chvíli byla společnost velmi napjatá, ženy však brzy rozproudily zajímavý rozhovor, ke kterému se přidali i Severus s Harrym.

Skřítkové se jim postarali o občerstvení, takže nikomu nic nechybělo.

Severus se do konverzace připojoval jen chvílemi. Většinu času nenápadně pozoroval mladíka vedle sebe. Čím déle se na něj díval, tím víc se mu v hlavě vykresloval obraz jich dvou v různých situacích. Jedna z nich byla značně překvapivá.

Seděli u něj v komnatách před krbem v bradavickém sklepení a o něčem živě diskutovali. Překvapivé na tom ovšem bylo, že měli oba dva šediny ve vlasech a dívali se na sebe s láskou.

Severus nad tou prapodivnou představou zakroutil hlavou, tím však na sebe upoutal pozornost ostatních.

„Copak, Severusi, s něčím nesouhlasíš?" zeptala se Eleonor zvědavě.

Profesor lektvarů pouze cosi zabručel a podíval se zpříma na mladíka, který mu pohled oplácel. Nedokázal v těch zelených očí nic vyčíst, ale přistihl se, že mu to nijak nevadí. Klidně by na to mohl mít i zbytek života, kdyby chtěl... A on opravdu chtěl. Samota byla příjemná, avšak nechtěl tak zůstat do konce života. Proto zprvu chtěl Igora a byl tou představou tak zaslepený, že si neuvědomoval, jak jsou si podobní. Vždyť i v té posteli se dohadovali, ani jeden nechtěl být v podřízené roli. Pravda, ze začátku to bylo zrušující, jenže jak vztah mezi nimi trval, stalo se to únavným a iritujícím. Ne, Igor nebyl správná volba...

Tok Severusových myšlenek přerušila až Nebelvírka se zajímavým dotazem.

„Madam, jak vlastně vzniknul váš rodinný erb?"

Eleonor spěšně odložila hrníček s čajem a potěšeně se na mladou dívku zadívala. „Je zvláštní, že?"

Hermiona se v křesle překlonila, aby si erb pořádně prohlédla. „Ano, holubice a had, vskutku prazvláštní kombinace."

„Váže se k němu..., jak jste to řekla? Prazvláštní příběh. Týká se našeho prapředka, Edgara Prince. Tvrdil, že byl zachráněn samotným zakladatelem Bradavic z hořící hranice," mávla Eleonor rukou v zamítavém gestu. „Nikdy jsem té historce nevěřila, podle mě chtěl být Edgar pouze zajímavý."

Hermiona vypadala zaujatě. Zčista jasna se ale obrátila na Harryho. Nestačila se však ani zeptat, protože její kamarád celý pobledlý ztuhle vstal a tiše se omluvil.

Z knihovny potom doslova utekl.

Severus v první chvíli netušil, co mohlo Pottera takhle vykolejit, když Eleonor pronesla: „Že by to byla s tím Edgarem nakonec pravda?"

V ten okamžik to muži došlo. Se zaklením se zvednul z křesla a bez jediného slova vysvětlení se rychlým krokem vydal stejnou cestou, kterou běžel před pár okamžiky Nebelvír, ignoruje přitom babiččino volání, žádající vysvětlení.

Ženy se na sebe zmateně otočily a v okamžiku, kdy se jejich pohledy střetly, se jim v očích objevilo pochopení. Hermiona namáhavě polkla a pokusila se postavit, nohy však měla jako z gumy. „Musím jít za Harrym," vydechla přiškrceným hlasem. Ruka na jejím hřbetu ji však zastavila.

„Ne, děvče, nech to na Severusovi," promluvila laskavě Eleonor a pohladila Hermionu po ruce.

Nebelvírka se chystala protestovat, ale něco v Eleonořině tváři ji zastavilo. Ztěžka znovu usedla do křesla.

***

Na chodbě Severus zaváhal, kam se vydat, než se rozhodl zamířit přímo do Harryho pokoje.

Takřka se rozeběhl ve snaze být tam co nejdříve. Když udýchaně vybíhal schody do patra, uvědomil si, jak mizernou má fyzičku. Poté, co zaklepal na mladíkovy dveře, se snažil svůj zběsilý dech zklidnit, šlo to však těžce a ten zatracený Potter neotvíral! Přistoupil proto ke dveřím, které byly hned vedle, otevřel, a aniž by se rozhlížel, šel rovnou ke dveřím spojujícím jejich dva pokoje. Oddechl si, když zjistil, že jsou odemčené. Tiše vešel do místnosti. Spatřil Harryho ležet na posteli, otočeného k němu zády.

Severus se chtěl k němu vydat, ale zarazil se. Došlo mu, že netuší, co by řekl, a utěšovat neuměl. Potter dilema vyřešil za něj.

„Co tu chcete?" ozval se Harry chraplavým hlasem.

Zjistit, jestli jste v pořádku," odpověděl Severus a o krok se přiblížil.

„Jsem, teď můžete odejít!" Harry se na posteli nepatrně pohnul, ale k muži se neotočil. Neměl to v úmyslu, chtěl být sám.

„Vím, co se stalo, váš bratr mi to prozradil."

Harryho polil studený pot, z myšlenek se mu vypařila chuť zůstat o samotě. „Co vám řekl?! "

Severus nemohl nezaslechnout napětí v Harryho hlase, přesto se rozhodl pro upřímnost. „Jak jste zemřel. Upálili vás na hranici místo jakéhosi chlapce a také..."

Další slova mu uvízla v krku, protože se k němu Harry konečně otočil čelem.

„Na to neměl právo!" zasyčel jako vzteklý had.

Zběsilý výraz, který měl mladý muž na tváři, Severuse i přes vážnost situace fascinoval. Znovu tu byl Harold Zmijozel. „Já myslím, že ano."

Harry vystartoval z postele rychleji než zlatonka. Přihnal se k Severusovi s očima doširoka otevřenýma a tvářemi zrůžovělými; vypadal jako šílenec, který nedopatřením utekl od Svatého Munga.

„Ne, neměl! Tohle je příliš osobní!" křičel jako smyslů zbavený a rozhazoval kolem sebe rukama. „Copak to nechápete?! Stalo se to, protože jsem se podíval do té koule!" Harry si zoufale vjel prsty do vlasů. „Nebýt toho, že jsem se tenkrát obětoval, nikdy by ses nenarodil!" Při posledním slově se Harry zatahal za vlasy tak silně, až si jich několik vytrhl.

Severus se k němu pomalu natáhl, a aniž by přerušil pohled, vzal jeho prsty, sevřené okolo mučených pramenů, a postupně každý z nich osvobodil. Poté Harryho dlaně nechal v těch svých.

„Já vím, Harry," pozoroval jej s takovýmpochopením, že to Nebelvír nevydržel a zavřel oči. Pokusil se od něj vzdálit,jenže Severus jej stále držel. „Měl byste jít, chci být sám," žádal Harry, alejeho hlas nezněl vůbec přesvědčivě, spíš prosebně. Zloba byla pryč, zůstalo jensmíření.

Tak, kdo z vás s tímhle počítal? Přiznejte se:)

Všem děkuju za podporu a přeju hezký zbytek týdne.