Zbloudilá duše

106. Jablka

Eleonor od svého plánu bohužel neupustila, tvrdohlavě si stála za tím, že právě Severus bude tím, kdo získá důvěru mladých jednorožců a jejich matek.

Mistr lektvarů o tom zprvu nechtěl ani slyšet. Nemají ho v oblibě studenti, natož jednorožci, argumentoval neustále dokola. Jenže Eleonor na to šla metodou hluchého ucha. Tudíž všechny připomínky, ať už od Severuse, nebo od Harryho, pustila jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Nebelvírovi to zpočátku přišlo zábavné, jenže teď si marně lámal hlavu, o co ženě přesně jde. Proč tak urputně trvá na tom, aby to byl právě Severus, kdo se vydá pro Hvězdný prach. Proč on?

Ženu se jim přes všechny snahy nepodařilo přesvědčit, a tak se jednoho dne Severus octnul u krbu a čekal na domácího skřítka, který mu měl donést pytel těch nejlepších jablek z bradavické kuchyně. Lektvarista chtěl donést cukr, ale ten mu babička zakázala, prý jsou po něm jednorožci příliš hyperaktivní.

Nervozita stoupala s každou uplynulou minutou a Severusova chuť se na všechno vykašlat nabírala na intenzitě. K tomu všemu musel vyměnit svůj hábit za tmavě modré sako s bílou košilí. Dokonce ani kalhoty nebyly ušetřeny, aby prý ladily se sakem! Taková hloupost! Pouze boty, ponožky a spodní prádlo zůstaly v původní podobě a to měl ještě štěstí, že mu oblečení vybíral Harry, který na to šel chytře. Barva byla sice modrá, ale dalo se to poznat jen zblízka. Zdálky se dala lehce považovat za černou. Stejně to však nebylo podle Severusova vkusu a připadal si nepatřičně, proto se každou chvilku nepříjemně vrtěl.

„Přestaň se už ošívat," ozval se Harry z pohovky, kde předstíral četbu, přitom však nemohl z muže spustit oči. Absence hábitu ho úplně proměnila a rozhodně k lepšímu. Přestože i hábit měl své kouzlo, tohle bylo... Harry nasucho polknul a odložil rozečtenou knihu.
„Vždyť ti to sluší," vypustil nechtěně z úst a takřka okamžitě nato zrudnul až po kořínky vlasů.

„To mi lichotí..." odkašlal si profesor, „bohužel se však nechystám na schůzku s tebou, nýbrž mám udělat dojem na čtyřnohé potvory," zavrčel a popotáhl si límeček košile.

„Pokud je budeš takto nazývat, tak na ně velký dojem neuděláš," pousmál se Harry a vstal z pohovky. Obešel pomalým krokem stolek a stoupl si před Severuse.

„Můžu já za to, co si ta ženská vymyslela!?" durdil se nadále lektvarista, avšak už v tom nebylo srdce, jelikož ho příliš rozptyloval mladík, jenž před ním stál a upravoval mu límeček.

„Ty to zvládneš, okouzlíš je svým sarkasmem."
Harry věděl, že blábolí nesmysly, jenže nedokázal zavřít pusu. Byl z toho všeho nervozní. Jednorožci nebyly zrovna společenská stvoření a lidem se zpravidla vyhýbali. Harry se tak mohl jen modlit a doufat v Eleonořin správný úsudek.
Pak tu byla i Severusova blízkost, která Harrymu nedávala spát. Poté, co ho pustili z ošetřovny, měl v plánu se stáhnout, jelikož nabyl dojmu, že ho Severus nevidí jako přitažlivého muže a raději dává přednost platonickému manželství. Přestože tak platonické už vlastně nebylo, neboť těsně před tím, než jej otrávili, se mezi nimi cosi odehrálo. Harry si dobře vzpomínal, jak byl tehdy plný naděje, že by spolu mohli vést plnohodnotný manželský život, ve kterém by nechyběla trocha té lásky. Bohužel, naděje se rozplynula tehdy na ošetřovně, když Harry přiznal, že jej Severus přitahuje, a muž se zatvářil tak překvapeně, že to mladého Nebelvíra urazilo. Proto byl rozhodnutý, že veškeré projevy náklonnosti nechá stranou.
Všechno však padlo po pouhých dvou dnech společného soužití. Harry netušil, co se stalo, ale Severus se změnil. Víc s ním mluvil a přestal si od něj udržovat obvyklý chladný odstup. Naopak, byl k Harrymu při jejich rozhovorech naprosto otevřený a doopravdy vyhledával jeho společnost, a to nejen v jejich bytě, nýbrž i na veřejnosti. Už několikrát vyděsil svou přítomností studenty v bradavické knihovně, kam si pro Harryho přišel a mnohdy tam s ním i zůstal. Prostě tam seděl a četl jednu z mnoha knih, ignoruje zvědavé pohledy studentů, kteří nemohli uvěřit vlastním očím, když viděli, jak si věčně nerudný profesor, povídá s Harrym Potterem o naprosto běžných věcech. Několika všímavým studentkám neušel zvláštní, skoro až něžný pohled, který profesor sem tam mladíkovi věnoval. Harry si na tyhle občasné přepadovky rychle zvykl, ba co víc, těšil se na ně.
Každou chvíli mu Severus něčím vyrazil dech. Nikdy by do něj třeba neřekl, že mu ponese knihy až do sklepení, nebo že jej ve dveřích nechá projít jako prvního. Byly to maličkosti, přesto Harryho uváděly do rozpaků, poněvadž netušil, co je příčinou té náhlé změny. Čím však byl nejvíce šokovaný, byly doteky, které mu muž sem tam, ve zcela náhodných okamžicích věnoval. Pohlazení po ruce, či po tváři se pomalu stávalo přirozené. Harry z toho byl tak vedle, že se mnohdy v hodinách nesoustředil. Severus však nezůstal jen u doteků, mnohokrát Harryho chytil okolo pasu a prostě jej políbil tak, že Harrymu z toho poklesla kolena. Neměl ponětí, kam se poděl Severusův ostych a chlad? A tak rád by se zeptal, jenže se bál, že by to tím celé zkazil.

Z myšlenek Harryho vytrhl náhlý dotek na zápěstí.

„V pořádku?" ozval se profesor lektvarů hlubokým hlasem.

Nebelvír zvedl zrak od bílého límečku a střetl se se Severusovým pohledem. Na tvářích ucítil horkost, kterou se ani nepokoušel skrýt, poněvadž se objevila pokaždé, když se na něj muž zadíval s něhou v očích. „Ano, jen jsem přemýšlel," odpověděl a znovu se na muže před sebou usmál. „Nikdo ti neodolá," prohlásil a jeden krok od Severuse ustoupil.

Severus nadzvedl provokativně obočí a velmi tiše se zeptal: „Ani ty ne?"

Harry se nestačil ani nadechnout k odpovědi, když se objevil skřítek s pytlem plným jablek.

„Gogo donesl jablka," uklonil se hluboce skřítek.

„Děkujeme, Gogo, můžeš jít." Severus nebyl nadšený ze skřítkova načasování a také to dal patřičně najevo. Neměl rád, když se domácí skřítkové objevovali v nevhodnou dobu a Gogo v tom byl přímo mistr. Přesto ho však nevyměnil, tak nějak mu ho bylo líto. Ten tvor se zdál být chodící katastrofou, nejen že se uměl objevit v nesprávnou dobu, ale také dokázal ledasco upustit nebo ztratit. Když zde Severus začínal učit, Gogo mu hned první den přišel uklidit jeho komnaty, a přitom mu rozbil hned několik kotlíků, které sice hned spravil, ale kotlíky již nešly použít. Byly příliš ovlivněny skřítčí magii. Severus běsnil, avšak toho nešťastného tvora se nezbavil, jen mu zakázal přístup do laboratoře, který stále trval i po těch letech.

Severus proto neváhal a zkontroloval, zda jsou jablka i pytel v pořádku. Naštěstí byly, Gogo měl tentokrát úspěch.

„Hodně štěstí," popřál Harry a málem i zamával na rozloučenou, než se ještě včas zarazil.

Severus na něj přátelsky kývnul, vzal pytel a zmizel.
Výhoda být ředitelem.

„Snad to vyjde. Nezvorej to, Severusi," pronesl šeptem Nebelvír a vrátil k četbě.

Tak je a námi další trošku odpočinková četba příště se můžete těšit na kapitolu z pohledu Severuse :)  

Všem vám moc děkuju za podporu a uvidíme se zase příští úterý.