34. Přínosný rozhovor

488 86 29


,,Slečno Grangerová," oslovil dívku formálně.

Nebelvírka zpozorněla. „Dobrý den pane profesore. Mohla bych s vámi mluvit?"

Severus momentálně neměl náladu na řeči, jenže dívka nevypadala, že za ním přišla na zdvořilé poklábosení. Mimo jiné, této mladé ženě mnohé dlužil... Mávnutím hůlky nechal portrét otevřít a jednoznačným pohybem hlavy dal slečně Grangerové najevo, ať jej následuje. Všechny myšlenky týkající se jak tvora v ředitelně, tak na obraze, odsunul prozatím do pozadí mysli.

Profesor si sednul do jednoho z pohodlných křesel před krbem. Počkal, až jej dívka napodobí. „Co potřebujete tak nutně probrat?" ozval se po chvilce ticha, když Nebelvírka vypadala, že se k ničemu neodhodlá. Seděla se sklopeným pohledem a nervózně jezdila prstem po čalounění křesla.

„Jde o Harryho," zašeptala a podívala se Severusovi do očí. „Byla jsem o víkendu za rodiči."

Severus netušil, kam tento podivný rozhovor vede, rozhodně se mu, ale nelíbila ta poslední informace. „Divím se, že vás tam pan ředitel pustil," zamračil se, v hlase nechal zaznít nesouhlas. „O tom místě vědí jen nejbližší členové řádu."

„Ano vím a také té návštěvě předcházelo bezpodmínečné opatření. Pan profesor nenechal nic náhodě!" bránila Hermiona ředitele. ,,Netuším, co ho nakonec přesvědčilo, ale jsem zato ráda."

„Doufám, že vám návštěva příbuzenstva za to riziko stála." Nemohl si Severus odpustit, ironickou poznámku. „Jenom nechápu, co s tím vším má pan Potter společného," popoháněl, muž Nebelvírku k jádru věci.

„To je právě to. Během pobytu u rodičů jsem v přítomnosti mámy na Harryho, nesměla říct křivého slova," vyprávěla Hermiona zmateně.

„Upřesněte to!" vyzval ji profesor, v očích mu probleskl zájem.

„Prostě Harryho bránila a neustále přitom opakovala, že přes svou zaslepenost a předsudky, si nevidím ani na špičku nosu!" Na Hermioně bylo vidět, jak ji matčina slova bolí. „Přitom jsme spolu o Harrym mluvily už dřív, vysvětlovala jsem jí, proč už se s ním nekamarádím. Řekla mi, že to sice nechápe, ale akceptuje! Tak proč najednou ta změna!" vykřikla Hermina zvýšeným hlasem. Rukou si roztržitě zastrčila neposedné vlasy za ucho, které jí neustále padaly během rozhovoru do obličeje. „Nechápu to Severusi, co mám dělat?" žádala o radu, křik se změnil na zoufalství.

Profesor lektvarů vytušil jádro problému. Paní Grangerová zřejmě, jako jediná, věděla, kdo je dostal ze spárů Pána Zla. Ba, co víc riskoval, aby přinesl těla jejich příbuzných, tím se v jejích očích stal jakýmsi hrdinou, proto ta plamenná obhajoba.

„Nevím, co si o tom mám myslet," přerušila, ticho Hermiona zamyšleně. „Snad že ji tehdy na ošetřovně proklel," dořekla pochybovačně svou teorii.

„Tomu sama nevěříš!" utnul její zcestné myšlenky Severus rozzlobeně.

„Já nevím Severusi," pokrčila dívka bezmocně rameny. „Stal se pro mě cizím člověkem. Od toho článku se od Nebelvíru distancoval! Raději pomáhá malým Zmijozelům s úkoly!" rozčilovala se, divoce rozhazující rukama kolem sebe.

Severus se v křesle najednou nebezpečně nahnul směrem dopředu. „A dali jste mu na výběr?!" procedil skrz zuby chladně. „Od toho incidentu jste dělali všechno proto, aby se mezi vámi cítil nepohodlně. Došlo to tak daleko, že se radši uchýlil do Komnaty nejvyšší potřeby!" odsekával jednotlivá slova jako kusy ledu.

Zbloudilá dušeZde žijí příběhy. Začni objevovat