Zbloudilá duše

72. Po bitvě

Eleonor tomu nemohla uvěřit, Albus je... Myšlenky byly náhle přerušeny Severusem, který znenadání otevřel oči a začal se kolem sebe zběsile rozhlížet.

„Harry! Kde je Harry?" vykřikoval a pokoušel se vstát.

„Klid, Severusi," snažila se ho Eleonor udržet na místě. „Harry je určitě v bezpečí na hradě."

Pohled, který na ni posléze její vnuk upřel, byl plný úzkostlivého strachu. Takový výraz u něj viděla jen jednou...

„Ne, babi! Je někde na pozemcích, musím ho najít!" V hlase byla znát naléhavost. Přes ženiny protesty se mu podařilo vstát, dávaje si přitom rozčíleně vlasy z očí, všimnul si prstenu. Jindy blýskavý zlatý kroužek teď působil matně, bez života. Srdce se Severusovi na chvíli zastavilo, aby se v další vteřině rozeběhlo dvakrát rychleji. Krokem, který nebyl příliš pevný, se vydal přes pozemek. Zcela ignoroval lidi okolo sebe a potácel se vpřed. Instinkt mu doslova našeptával, kde se Harry nachází. Stačilo tam jen dojít, jenže nohy i zbytek těla nějak odmítaly spolupracovat. Cítil se jako po těžkém mučení u Pána Zla. Udělal ještě další dva kroky, když byl zastaven.

„Severusi, musíš na ošetřovnu! Bez jakékoli příčiny jsi omdlel," domlouvala mu Eleonor a pevně svírala jeho paži.

„To může počkat! Nejdříve musím najít Harryho!" trval na svém Mistr lektvarů a vytrhl se. Málem přitom ztratil rovnováhu, a nebýt Eleonor, svalil by se do sněhu.

„Severusi, prosím! Nech se vyšetřit," prosila jej úpěnlivě.

„Proč? Nemám žádná vážná zranění, povzbuzující lektvar mi bude bohatě stačit!"

„Ne! Ty nevíš, co se stalo," ženin hlas zněl podivně nakřáple.

Mistru lektvarů docházela trpělivost a také síly, proto se na Eleonor vztekle utrhl, aniž by bral na vědomí její psychické rozpoložení.

„Nemám ponětí, co se stalo, a je mi to jedno! Já musím najít Pottera! Tak mě nech už konečně jít!" cedil skrz zaťaté zuby a propaloval babičku pohledem.

„Albus je mrtvý, Severusi."

Mistr lektvarů ztuhl, z tváří mu zmizelo i to málo barvy, co tam zbývalo. Vypadal, jakoby ho ta slova úplně paralyzovala.

Eleonor udělala krok stranou a odkryla tak pohled na nosítka, na nichž ležel mrtvý Albus Brumbál, kterého právě přikrývala bílým přehozem madam Pomfreyová, zalykající se pláčem.

Pro Severuse to bylo jako rána kladivem. Před očima měl na pár sekund úplně černo, a když mrkl, aby zahnal temnotu, zjistil, že klečí na zemi. „Jak?" hlesl a pozoroval, jak se nosítka vznesla do vzduchu a levitují před lékouzelnicí, která s nimi zamířila do hradu.

„To nikdo prozatím netuší. Jediné, co víme, je, že jste oba padli k zemi, když opět vzplály štíty. Severusi prosím! Nech se vyšetřit," žádala jej naléhavě.

Severus v šoku přikývl a pokusil se vstát. Stále tomu nemohl uvěřit, i když na vlastní oči viděl jasný důkaz. Cítil, jako kdyby ztratil jistotu ve svém životě. Za kým půjde, až bude potřebovat radu? S kým bude pít ty otřesné sladké čaje? Albus Brumbál je mrtvý a štíty... Myšlenku nestačil dokončit, jelikož se mu před očima zjevila tvář. Zarazil se na místě, čímž zastavil i své společníky, kteří ho podpírali na cestě do hradu.

„Harry! Musím najít Harryho!" vyhrkl a pokusil se vymanit z paží, jež ho pevně svíraly.

„Klid, Severusi, najdu ho, jen co tě dostaneme na ošetřovnu," ozval se klidný hlas Remuse Lupina u jeho ucha. Překvapeně sebou trhl a zadíval se na muže vedle sebe. Byl to opravdu Remus Lupin, kdo mu spolu s Eleonor pomáhal dostat se do hradu.

***

Ve chvíli, kdy mistr lektvarů ležel na lůžku a snažil se madam Pomfreyovou přesvědčit, že mu nic není, Remus se vydal opět ven. U schodů na nádvoří na něj čekal velký černý pes, který mu dnes v boji kryl záda. Remus mu jen lehce prsty prohrábl srst na hřbetě a hned pokračoval dál. Za zády zaslechl zakňučení. „Je třeba najít Harryho," vysvětlil, aniž by se zastavil v chůzi. Po několika krocích ho psí čumák dloubl do stehna. Remus nepatrně sklopil pohled, ale jinak nereagoval. Psí společník mu šel po boku s hlavou sehnutou k zemi.

Hustě padající sníh jim hledání ztěžoval a Remus začínal mít čím dál větší starost. Doufal, že se Severus mýlil, protože jestli je Harry opravdu někde venku v takovém nečase, který každým okamžikem jen sílil...

Lupin se marně snažil zachytit chlapcův pach a Sirius na tom byl podle frustrovaného funění stejně. Když se zčista jasna otočil vítr a Harryho pach je přímo praštil do tváře, Sirius se rozeběhl jen o sekundu dřív, než on sám. Proklínal těžký, mokrý sníh, v němž nemohl běžet dost rychle.

Když se mu nakonec podařilo doběhnout až k onomu místu, Sirius už zběsile hrabal. Spěšně přiklekl z druhé strany a zabořil ruce do sněhu. To, že by mohl použít hůlku, ho v tu chvíli vůbec nenapadlo. První, na co narazil, byla nějaká látka, zřejmě svetr. Netušil, že je to možné, ale začal hrabat ještě usilovněji. Konečně narazil na Harryho tvář. Měl promodralé rty a nereagoval na žádný z podnětů. Remusovi se sevřelo srdce strachem, přesto se nevzdával a pokoušel se Nebelvíra přivést k vědomí. Sirius zatím hrabal dál, dokud na mladíkovi nezbyla ani trocha sněhu. Poté se skučením přiběhl k Remusovi, který s tichým šepotem balil Harryho do svého kabátu a Siriuse, jenž se snažil k chlapci přitulit, úplně ignoroval.

Profesora Obrany znepokojovalo Harryho přetrvávající bezvědomí, ale dýchal, a to bylo důležité. Když si byl jistý, že je mladík pořádně zabalený, přitáhl si jej do náruče a vstal. „Vydrž, Harry, za chvíli budeš v teple," šeptal, zatímco těžkopádně kráčel k hradu se Smrtonošem po boku. Ten je doprovázel až na ošetřovnu.

***

Se staženým ocasem pozoroval, jak Remus pokládá Harryho na postel. První u něj však nebyla madam Pomfreyová, ale Severus Snape, který se k Nebelvírovi přihnal jako velká voda.

Siriuse nemálo překvapilo, že ve Snapeových očích zahlédl strach a obavy. Kde je to opovržení a nechuť, které vždy dával najevo Jamesovu synovi!?

„Pojď, Tichošlápku, počkáme venku," vyrušil ho z přemýšlení Remusův hlas. Naposledy se zadíval na lůžko, kde ležel jeho kmotřenec. Byl to však stále jeho kmotřenec? Myšlenka jej natolik vyděsila, že utekl z ošetřovny a schoval se do prvního výklenku, na který narazil.

Dostal strach, bál se, co všechno se změní. Brumbál je mrtvý a Harry... Zavřel oči a přál si být doma, pod postelí, v bezpečí.

Kdo ví, co přinese zítřek.

Další kapitola za námi, jsem upřímně zvědavá, jak si kluci poradí, no uvidíme :) 

Přeji příjemný zbytek týdne.