Zbloudilá duše

61. Uklidňující lektvar

„Jste horší než Pán Zla!" vykřikl Lucius a plný hněvu vstal. V očích měl zlobu, ale i skryté zoufalství, a právě to ho drželo na místě, jelikož si byl vědom, že kdyby mladíkovi zkřivil i jen vlásek na hlavě, nedopadlo by to pro něj dobře.

S Harrym to vnitřně trhlo. Byl sice s Voldemortem v jakémsi příbuzenském vztahu, ale to z něj ještě nedělalo monstrum. „Mýlíte se, pane Malfoyi. Já vám mohu v určitém okamžiku vzít magii, ale Voldemort se dopustil něčeho daleko horšího."

„Co tím chcete říct!" vyštěkl Malfoy s rukama zaťatýma v pěst.

„Váš Pán Zla z vás vaši magii donedávna čerpal."

„O čem to pro Merlina mluvíte!" Lucius se z posledních sil držel racionálního chování.

„Pravdu. Proč si myslíte, že si vás a ostatní následovníky označil tím ohyzdným tetováním?" Harryho postoj byl naprosto klidný, přestože čelil rozzuřenému muži, v jeho tváři nebyla znát žádná nejistota či stopa po lži.

„Přeci aby si nás mohl kdykoliv k sobě povolat," odpověděl Lucius, v hlase mu však byla znát nejistota. Vztek a ponížení v něm rostly, ve snaze emoce ukočírovat, začal chodit sem tam po místnosti.

„Myslím, že to tak bylo i původně myšleno, jenže magie je vrtkavá, a tak se z praktického nástroje stal téměř neomezený zdroj moci." Harry stěží domluvil, když se k němu Malfoy přiřítil jako rozzuřený kentaur.

„Lžeš!" zařval a zbaven zábran jej vytáhl z křesla.

„Ne," zaprotestoval Harry, „od každého Smrtijeda si muže vzít libovolné množství magie, klidně i všechnu, proto je takřka neporazitelný." Harry se snažil povědět pouze to podstatné, protože měl pocit, že mu aristokrat v nejbližší době rozmačká ramena.

„Všiml bych si přece, že mi někdo krade magii?!" Lucius se začínal pozvolna ovládat, avšak nadále svíral Nebelvírova ramena.

Harry v jeho očích na malou chvíli zahlédl strach. „Bylo vám někdy slabo, nebo vás přepadla těžká únava?"

Odpověď Nebelvír znal dřív, než byla vyslovena. Malfoyova tvář se z bledlé změnila na popelavě šedou a stisk na mladíkových pažích přidal na intenzitě.

Harry se pomalu s mužem otočil a usadil jej do vlastního křesla. Ruce, které měl aristokrat pořád na jeho ramenech, opatrně sundal a dal je muži na kolena.

„To přece není možné, to nejde," šeptal Lucius polohlasně, zřejmě byl v šoku.

Harry se na něj pokoušel mluvit, ale bezvýsledně. Bezradně se rozhlédl kolem sebe a pohled mu padl na noční stolek, kde stála dřevěná truhlička. Uklidňující lektvar v tuto chvíli nebyl špatný nápad. Rázný krokem se vydal přes pokoj. U stolku bez zaváhání odklopil víko. Najít ten správný lektvar bylo díky Merlinovi jednoduché, jelikož madam Pomfreyová na ně nalepila štítky. Popadl ten, na kterém bylo napsáno ‚Uklidňující', a vrátil se zpět ke křeslu. „Pane Malfoyi?" oslovil jej tiše.

Luciusovi se při zaslechnutí mladíkova hlasu objevila na čele hluboká vráska.

Harry se chystal vnutit mu lektvar, když aristokrat řekl něco, co ho zarazilo.

„Teď už to chápu."

Nebelvír se však nestačil zeptat, co tím myslel, neboť mu byla lahvička s lektvarem vytrhnuta z ruky.

Lucius do sebe lektvar na jeden hlt obrátil.

„Je vám lépe?" Harry si od muže převzal prázdnou lahvičku a s úlevou sledoval, jak se z Luciusových rysů ztrácí napětí.