Zbloudilá duše

96. Legilimens

Ta však trvala jen chvíli, než si lektvar pořádně prohlédl. V oranžové tekutině plavalo několik Schizandrových bobulí, a když s flakonkem zatřepal, na hladině se vytvořila hustá pěna. Severus to nemohl s jistotou tvrdit hned, avšak nebyl Mistrem lektvarů pro nic za nic, a tak po delším zkoumání zjistil, že lektvar není úplně hotový. Byl do svých myšlenek tak zabraný, že ho vyděsil náhlý hlasitý smích, který v sobě měl podtón šílenství. Trhnutím namířil hůlku opět na Karkarova, který se chraplavě chechtal, až se jeho tělo v nekontrolovatelných záchvatech otřásalo. „Co je tady k smíchu?!" zavrčel Severus zlostně.

Karkarov zakroutil hlavou, smát se ale nepřestal.

Lektvarista nemohl jeho hlasitý smích snést, měl pocit, že mu z něho praskne hlava, proto zcela bez přemýšlení, za pomoci hůlky, nechal Karkarovova ústa zmizet. V tu ránu bylo ticho a Severus si se zadostiučiněním prohlédl své dílo. V místě, kde se běžně nacházely rty, byla jen hladká, neporušená kůže.

Karkarov vyvalil oči a zděšeně si začal osahávat tvář, žádná ústa však nenašel, ale přestože je postrádal, pokusil se promluvit. Pazvuky, které vydával, byly každou vteřinou zoufalejší.

Severus mávnul hůlkou po druhé a Karkarovova chodidla se přilepila k podlaze. Nehodlal si s mužem v příštích okamžicích hrát na honěnou a potřeboval ho udržet v klidu. Blacka k tomu využívat nechtěl, ten byl jeho momentem překvapení, kdyby se něco pokazilo.

Igor se dál marně pokoušel mluvit. Nesrozumitelné zvuky, které ze sebe vyrážel, však nebylo těžké pochopit. Ten zmetek dostal strach a Severus dokonce zahlédl i slzy, ne že by ho nějak obměkčilo. Bez jediného kousku soucitu Igora obešel a stoupl si mu za záda. „Ztratil jsem chuť s tebou jakkoliv verbálně komunikovat," oznámil muži chladně.

Karkarov ze sebe vydal skřek podobný výkřiku, který však ustal v momentě, kdy ho Severus chytil zezadu za krk a před oči mu dal flakonek. „Nebudu se tě ptát, zda jsi ho vařil, oba víme, že ne!" vyštěkl Mistr lektvarů a cuknul lahvičkou pryč právě včas, jelikož se po ní muž začal sápat. Severus, stále držící Karkarova za krk, s ním prudce trhnul, až to v krčních obratlích zakřupalo. „Právě jsi ztratil šanci na ohleduplné Legilimens."

Nešlo si nevšimnout, jak Igorovi naskočila husí kůže. Měl ze Severuse strach a lektvarista si toho byl dobře vědom. „Je na čase, abych konečně dostal své odpovědi bez zbytečných vytáček," mluvil dál Severus tichým mrazivým šepotem. Igor se roztřásl jako list ve větru a studený pot mu vyrazil na čele.

Pes, který to jako němý svědek sledoval, zakňučel a couvl. Igorova hrůza jej nepříjemně dráždila v nose a hlavou mu probleskla myšlenka, jestli tohle všechno není už příliš. Pak si ale vzpomněl na Harryho, a jeho slabá chvilka pominula.

Severus schoval flakonek bezpečně do kapsy, a teprve když si byl jistý, že se mu nemůže nic stát, vstoupil do Igorovy mysli. Karkarov nikdy nebyl zdatný nitrobranec, ale základy uměl, proto nebylo divu, že se okamžitě začal bránit. Chránil se pomocí chaosu, jenž měl protivníka zahltit a vystrnadit.

Mistr lektvarů byl však připraven a okamžitě nechtěné vzpomínky ne zrovna šetrně odhazoval, zatímco hledal ty potřebné.

Karkarov se bránil jako nikdy v životě. Schválně Severusovi podstrkoval vzpomínky z jejich společného života. Nebylo to však rozumné rozhodnutí, naopak, lektvaristu to rozzuřilo k nepříčetnosti tak, že každou z nich rovnou zničil bez ohledu na následky.

Igor poměrně rychle pochopil, že tudy cesta nevede, a změnil strategii.

První vzpomínka, která přinutila Severuse se zastavit, byla ta, jak Harryho v jeho podobě Karkarov zmlátil. Mistr lektvarů si až do této chvíle myslel, že Potter dostal jen pár výchovných ran, aby jej nechal konečně napokoji. Jenže to, co se mu nyní odehrávalo před očima, bylo víc, než jen pár výchovných. Obraz byl tak živý, že měl Severus dojem, jakoby tam skutečně byl. Viděl sám sebe, jak přistupuje k Harrymu a vysmívá se mu krutě do tváře.

„Severusi, prosím, vyslechni mě," žádal zoufale mladík.

„Pro tebe budu navždycky jen pan profesor!" okřikl ho Snape vztekle.

Harry to ale nevzdával a pokusil se pošetile vzít muže za ruku. „Vždy si jím ale nebyl, pamatuješ..." Hrubé ruce do něj strčily takovou silou, až klopýtl. Překvapeně se na muže před sebou podíval. Nikdy se ještě nestalo, aby jej Severus takto fyzicky odstrčil.

„Nesahej na mě!" vykřikl profesor opovržlivě. „Tvá přítomnost se mi hnusí," syčel jedovatě.

Harry zbledl a jeho tvář se zdála ještě o něco utrápenější. „Přál bych si jen pět minut..."

„To ani omylem, zase by ses na mě vrhnul," vyprskl Snape a v obličeji se mu mihlo znechucení. „Tu tvou odpornou chuť cítím ještě teď!"

Harry vypadal, že na místě zkolabuje. „Severusi, já tě prosím," mladíkův hlas se zlomil a oči získaly podezřelý lesk.

Snape něco rozčíleně zavrčel a několika kroky zkrátil vzdálenost mezi nimi. Čapnul Nebelvíra surově za vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu. „Prosí pouze ubožáci, Pottere, a těmi já pohrdám." Díval se nenávistně do mladíkových očí, které byly plné neprolitých slz.

„Miluju tě," vydechl Harry, „a nic na světě to nezmění."
V následujícím okamžiku se Harry ocitl na studené zemi. Brýle mu pod silou úderu odlétly neznámo kam. Vyděšeně na Severuse mžoural rozostřeným zrakem a roztřeseně se pokoušel postavit na nohy, jenže silná rána do zad mu to znemožnila. Poté rány přicházely v rychlém a brutálním sledu. Mladík si mohl jen krýt hlavu, do které stejně pár úderů schytal.

Skutečný Severus si zoufalstvím rval vlasy. „Proč se nebráníš, Pottere!? Braň se, pro Merlina!" křičel, avšak bylo to zbytečné, Potter ve vzpomínce ho nemohl zaslechnout. Strach mu svíral hrudník, ačkoli to bylo zcela iracionální, vždyť to byla pouze vzpomínka a on věděl, co bude dál. Přesto pozoroval tu scénu až dokonce, kdy mladík zůstal ležet zakrvácený na studené dlažbě v tmavé chodbě. Falešný Snape na něj naposledy plivl a s utrouseným „ubožáku" odcházel od zraněného Nebelvíra pryč.

Severus nechal vzpomínku zmizet do neznáma a několika hlubokými nádechy a výdechy se pokoušel uklidnit. Byl vzteky bez sebe, ale také zmatený. Proč ho u Merlina za tohle Brumbál neposlal do Azkabanu? Pravda, nebyl skutečným pachatelem, který Pottera napadl, ale přinejmenším byl spoluviníkem. Naplánoval to společně s Igorem a byl to právě on, kdo dal muži mnoholičný lektvar. Přesto nebyl potrestán. Proč?
Severus se nikdy neřadil mezi tupohlavce s pomalým myšlením, takže mu to po chvíli samozřejmě došlo. Harry byl pravděpodobně tím, kdo zadržel ředitelův hněv. Lektvaristův vztek byl pohřben pod hlubokou vrstvou viny. Nemohl se však dlouho zaobírat vlastními výčitkami, proto je potlačil s tím, že se k nim v nejbližší době vrátí. Nejlépe hned, jak se Harry vzbudí.

Pustil se do hledání s novou vervou, a jak se postupně blížil ke správným vzpomínkám, Karkarov ze zoufalství nechal vyplout další vzpomínku, jež Severuse šokem přimrazila na místě. Bylo na ní ukázáno, jak Karkarov klečí před Pánem zla a se slizkým úsměvem mu vyzrazuje, jak se dostat přes bradavické štíty. Mistr lektvarů měl rudo před očima, a se zatnutými zuby se jen těžko přinutil pokračovat v hledání. Nejraději by Karkarova okamžitě zabil, zdravý rozum mu však napovídal, že přesně o tohle tomu bídákovi jde – rozptýlit jeho pozornost, to se mu však nepovede. V další, tentokrát očividně neplánovaně uvolněné vzpomínce, Severus zahlédl, jak Karkarov přišel o svou hůlku. Zlomil mu ji sám Voldemort jako trest za zpackaný útok na hrad. Lektvarista se nemohl ubránit jistému výsměchu a zároveň to spoustu věcí vysvětlovalo. Zejména to, proč na něj Igor neútočil – neměl zkrátka čím.

Ahoj, mnozí z vás se mě ptají, kdy, už Harryho probudím, možná se vám zdá, že to moc prodlužuji, avšak není tomu tak. Všechno má svůj důvod a to včetně toho, proč Harry není stále ještě vyléčen.  

Všem děkuju za podporu a komentáře nesmírně si toho vážím :)

Přeju hezký zbytek týdne.