Zbloudilá duše

69. Štíty

Harry by rád řekl, že po snídani šel strojit vánoční stromeček a u toho pojídal spokojeně vánoční cukroví, jenže nic z toho se nestalo.

Těsně před snídaní se v chodbě, ve které se Harry právě nacházel, zjevil Dobby. Nebelvír se s úsměvem zastavil, na jazyku připravené srdečné přivítání, když uviděl jak se skřítek tváří.

„Co se děje?" zeptal se znepokojeně a přidřepl si k vyděšenému stvoření.

„Pan Harry Potter musí jít ihned s Dobbym, Černokněžník s hadí tváří napadl hrad!"

Harrymu se sevřelo srdce strachem. „Kolik?" hlesl.

„To pan ředitel neřekl," zakroutil skřítek razantně hlavou, „jen Dobbymu přikázal, že má přivést pana profesora Snapea a Harryho Pottera."

„Dobře, Dobby, jdeme!" Harry se chytil skřítkovy natažené dlaně a s hlasitým puf zmizeli.

Následně se objevili v laboratoři před velkým pracovním stolem, za kterým stál Severus Snape a krájel jakési kořínky.

K příchozím zvedl naštvaně zrak, připraven se na narušitele patřičně obořit, ale Harryho tvář, jen špatně skrývající obavy, jej zastavila. V zátylku mu zatrnulo. Něco se dělo.

„Pane profesore, musíme jít, Bradavice napadli Smrtijedi!" vyhrkl Harry přerývaně a netrpělivě se ošil.

Severus odložil nůž a nechal rozdělanou práci ležet ladem. „Co přesně se stalo?" ozval se tázavě a obešel stůl.

Byl to domácí skřítek, který se ujal slova. „Černokněžník s hadí tváří se objevil před půldruhou hodinou a vyžaduje zpět svého mazlíčka, jinak srovná hrad se zemí."

Mistr lektvarů kradmo spočinul pohledem na Harrym, ten se však plně soustředil na vyprávějícího Dobbyho, takže si skrytého pohledu nevšiml.

„Bradavické štíty jej přece musely zastavit?!" Na Nebelvírovi bylo vidět, jak je situací zaskočený.

Skřítek horečně přikývl: „Ano, pane Harry Pottere, ale černokněžník provedl něco, co štíty oslabuje."

Harry zbledl a zapotácel se. „Salazarův zápisník!" vydechl polohlasně.

Severus k němu bezmyšlenkovitě přikročil a podepřel ho.

„Harry?" Mladík na jeho hlas okamžitě zareagoval, natočil k němu pobledlou tvář a s vytřeštěnýma očima plnýma hrůzy řekl: „Štíty padnou, s Bradavicemi bude konec, Seve..." jméno nestačil ani doříct, jelikož mu v tom zabránila kletba.

Namáhavě zalapal po dechu a těžce se o muže opřel.

Severus nehodlal ztrácet čas. „Skřítku, přenes nás!" přikázal a jednu ruku natáhl ke stvoření, druhou pevně objal Harryho, který vypadal, že je mimo realitu.

Dobby bez zaváhání uchopil profesorovu nabízenou dlaň a i s pasažéry zmizel.

Po pár minutách se na dveře ozvalo tiché, avšak rázné zaklepání. Dotyčná osoba chvíli vyčkávala, než pomalu otevřela. Na prahu stála Eleonor, jež si zamračeně prohlížela na první pohled prázdnou laboratoř. „Severusi!" zavolala do prostoru a vešla do místnosti. Nikdo se neozval, ani ze skladu, co se nacházel za dveřmi po její pravé straně. Rozhodnými kroky se odebrala k pracovnímu stolu, na kterém byly zpola rozkrájené kořínky. Nůž ležel nedbale pohozen hned vedle. Ženu přepadlo zlé tušení. Znala svého vnuka dost dobře, aby věděla, že jen tak neodchází od rozdělané práce. Bez ohlédnutí se otočila a spěšně vykráčela z laboratoře. Pokud nenajde ani mladého pana Pottera, její zlé tušení bude potvrzeno.

***

Dobby je přemístil přímo do ředitelny, kde už netrpělivě čekal Albus Brumbál. Jakmile je spatřil, překonal rychlým krokem vzdálenost, která je dělila, s výrazem tváře, jenž Severus dokázal označit jako rozzuřený, se natáhl po Potterovi a vyrval jej z jeho náruče. Mistr lektvarů jen šokovaně hleděl na scénu před sebou.

„Je pravda to, co říkal?!" zacloumal s mladíkem, který na něj však jen vyděšeně zíral. „Tak je?!" zakřičel a ještě jednou s ním zatřásl.

To Nebelvíra donutilo konečně zareagovat. „Ano," odpověděl bez jediné emoce v hlase.

Brumbál mladíka pustil a tvrdým tónem se zeptal. „Jak je to možné?"

Harry sklopil tvář k zemi. „Zřejmě se to musel dočíst v Salazarově zápisníku," odpověděl tiše, ale zřetelně.

„Vždyť jsi mi tvrdil, že v tom notesu není nic důležitého!" obvinil jej ředitel zoufale.

Harry zvedl tvář a podíval se starému muži zpříma do obličeje. „Omlouvám se. Na první pohled to tak vypadalo, neměl jsem dostatek času přečíst si ho podrobněji." Harry si svou kolosální chybu uvědomoval. Měl ten zatracený notes tehdy spálit!

„Tvé omluvy jsou v tuto chvíli zbytečné," řekl zklamaně Albus a dělal, že si nevšiml mladíkova viditelného škubnutí. „Víš, jak to kouzlo zvrátit?"

Harry začal kroutit hlavou, najednou se však v pohybu zarazil, v očích se mu objevila opatrná naděje. „Salazar by ale mohl?" hlesl nejistě.

Ředitel přikývl. „Tak jdi," posílal ho pryč.

Harry se chystal zavolat Dobbyho, který zmizel, když je přemístil do ředitelny. Dlaň, jež lehce přistála na jeho rameni, jej zastavila.

„Pane řediteli, žádám vysvětlení," ozval se Severus, pevně svírající Harryho rameno.

„Severusi," povzdechl si Albus, „teď není čas na vysvětlování, chlapče."

Harryho rameno bylo sevřeno v železném stisku.

„Žádám vysvětlení hned!" Profesorův tón nesnesl námitky.

Brumbál si znovu povzdechl, tentokrát v tom bylo slyšet jasné zoufalství. „Dobře, Severusi, ale pusť Harryho, je potřeba jinde."

Snape si prudce otočil Nebelvíra k sobě. „K Pánovi Zla se nepřiblížíš, ani jako had, a už vůbec ne jako Harry Potter!" udělil Severus jasný příkaz, přestože sám sobě slíbil, že už to nikdy neudělá. Tohle však musel, jinak hrozilo, že Nebelvír udělá nějakou sobě vlastní pitomost, a to on nehodlal dopustit. K němu se už Harry nikdy nevrátí, a Severus pro to udělá všechno, co bude třeba, klidně mu to bude přikazovat až do konce života.

Po rozkazu se místností rozezněly dva hlasy, jeden s odevzdaným „Jak si přeješ", a druhý s křikem, ve kterém zaznělo pobouřeně jeho jméno. Severusovi to však bylo jedno, protože věděl, že teď si Nebelvír nebude hrát na hrdinu. Bez jediného dalšího slova mladíka pustil a vydal se k oknu. Jakmile vyhlédl ven, uviděl na pokraji Zapovězeného lesa postávat Smrtijedy. Nevěděl přesně, kolik jich je, ale hádal něco kolem stovky. V jejich středu stál Pán Zla. Takto z dálky mohl Severus pouze hádat, o čem se tam diskutuje, avšak měl docela jasnou představu, co se tam děje. Stačilo si povšimnout zamaskovaného Smrtijeda, který se na zemi svíjel pod mučící kletbou, kterou na něj černokněžník s chutí sesílal. Zřejmě něco nešlo podle plánu.

V dalším pozorování jej vyrušil Brumbál, který se s povzdechem postavil vedle něj.

„Dal jste vědět Fénixovu řádu?" zeptal se ho Severus a odvrátil zrak od té hrozné podívané.

„Ano," potvrdil Brumbál, „měli by tu být co nevidět."

„Studenti?"

„Ty jsem poslal do bezpečí." Řediteli se ve tváři zračily obavy. „Štíty co nevidět padnou."

„Budeme bojovat, nenecháme Bradavice vzdát se!"

„Hlavně se musíme modlit, chlapče, a doufat, žeHarrymu se povede zázrak."

Ahoj, doufám, že jste si kapitolu užily. Trošku nám začíná přituhovat a Voldík se nám opět objevil nečekaně na scéně. Všem se omlouvám, kdo čekal vánoční idylku, ale nějak se mi to vymklo z ruky :)

Děkuju všem za podporu a přeju přejemný zbytek týdne .