Zbloudilá duše

3. Hysterický profesor

Minulost

Brumbál seděl za ředitelským stolem a vyplňoval nezbytné dokumenty pro Ministerstvo kouzel. Naslouchal přitom štěbetání obrazů. Měl kolem sebe rád rámus a byl vůbec celkově spokojený, když hrad vířil životem. Děti se konečně vrátily do školních lavic, plné zážitků z prázdnin, které chtěly sdílet se svými přáteli a spolužáky. Díky tomu se hradem nesly radostné výkřiky a smích, který byl v těchto časech vzácným úkazem.

S povzdechem odložil brk a protřel si hřbetem ruky unavené oči. Papírování na funkci ředitele nesnášel, vždy nad ním strávil hodiny.

Urgentní zaklepání, které se neslo ředitelnou, pro něj bylo alespoň na chvíli vysvobozením od byrokracie. Vyzval dotyčného ke vstupu a rukou odstrčil kupu papírů, odložený brk vrátil do kalamáře.

„Dobrý den řediteli, mohu?" ozval se hlas mistra lektvarů.

Brumbál zvedl překvapeně pohled ke dveřím. „Severusi, vítám tě, chlapče. Posaď se, co potřebuješ?"

„Jde o Pottera."

Brumbál se zamračil. „Severusi vím, že k chlapci chováš až přehnanou nenávist," řekl káravě a už se nadechoval, aby se opět a marně pokusil promluvit Severusovi do duše. Nestačil však ještě ani vyslovit první písmenko, když mu lektvarista skočil netrpělivě do řeči.

„O tohle nejde řediteli!" příkrost v jeho hlase Brumbála zaskočila. Pozoroval, jak si mistr lektvarů sedá do křesla.

„Potter se chová vůči mně podivně," sdělil Brumbálovi znepokojeně Snape.

„Jak to myslíš, Severusi?" zeptal se ředitel obezřetně.

„Nereaguje na mé kousavé poznámky, neodmlouvá mi. Jenom se na mě připitoměle usmívá," rozhodil muž naštvaně pažemi. „Neustále ho potkávám na místech, kudy dříve rozhodně nechodil!" dokončil Severus vyjmenovávání Potterových prohřešků.

Brumbál se usmíval jak měsíček na hnoji. „To je dobré znamení chlapče. Harry si zřejmě uvědomil, co jsi pro něj vše udělal, a začal si tě vážit. Chlapec nám dospívá," zašvitořil vesele a natáhl se pro citronovou dobrůtku. „Dáš si čaj? Potřebuješ uklidnit nervy," prohodil vesele, nevšímajíc si dopáleného výrazu svého zaměstnance a v klidu si rozbalil bonbón a strčil si ho do pusy.

„Nechci žádný Váš bonbón! Copak to nechápete! Kluka někdo očaroval!" rozčiloval se profesor.

„Nemyslím si," odporoval klidně Brumbál. „Harry má silnou vůli, moje domněnka je taková, že Harry zkrátka dospěl a pochopil, co pro něj děláš."

Čajová konvice se šálky se objevila na stole. Brumbál opatrně nalil horký čaj do hrnečků a jeden z nich položil před Severuse, který zaskočeně mlčel.

„Severusi musíš pochopit, že ne všichni půjdou proti tobě," mluvil dál vlídně. Do čaje si dal štědrou dávku cukru.

Severus vstal a začal po ředitelně chodit jak vzteklý lev chycený do pasti. „Brumbále, ten kluk se nemohl změnit tak rychle. Vždyť ještě před prázdninami minulého roku mě nemohl vystát!" vyhrkl bez dechu.

Ředitel pozoroval nebohého profesora lektvarů. Celý jeho výstup zaváněl určitou hysterií. Albus tuhle stranu Severusovy povahy dobře znal. Snape, i když se navenek choval chladně, uvnitř působil občas úplně jinak. Albuse ten kontrast opaků fascinoval. Výstup, jaký dnes Severus v ředitelně předvedl, se přeci jen v něčem lišil. Řediteli chvíli trvalo, než přišel na to proč, a když ho to konečně trklo, měl co dělat, aby se nezakuckal čajem, který opatrně usrkával.