Zbloudilá duše

110. Stín

Harry v Eleonořině domě už jednou byl, tehdy na vánoční svátky. Bohužel jen krátce, jelikož ho brzy odvolali kvůli útoku na Bradavice.

Když se ale nyní rozhlédl po povědomé hale, připadalo mu to tak dávno... Přitom to bylo jen pár měsíců, kdy tehdejší ředitel Albus Brumbál obětoval svůj život, aby obnovil bradavické štíty, které tenkrát Voldemort za pomoci kouzla, jež našel v zápisníku Salazara Zmijozela, málem zničil, a jen dobrovolná oběť mohla tento čin zvrátit. Harry byl v té chvíli připravený se pro Bradavice a její obyvatele obětovat, jenže to nedokázal. Pouto, které ho vázalo k Severusovi, bylo silnější, než jeho vlastní přesvědčení, že jedná správně. Sama magie jej odmítla a vzala si raději život starého kouzelníka.

S Eleonor po boku nyní Harry zadýchaně vybíhal působivé dřevěné schodiště, které při první návštěvě tolik obdivoval. Adrenalin mu přitom zběsile bublal v žilách a na zádech cítil studený pot, nepříjemně stékající pod košilí.

„Víš, jak odstranit Znamení zla?" zeptala se žena udýchaně, zatímco společně zabočovali do úzké chodby.

„To se ptáte brzo," vydechl Harry těžce a zastavil se na konci chodby. Eleonor na rozdíl od něj téměř ani nezastavila a už brala za kliku od dveří.

„Jak je na tom?!" vyhrkla v okamžiku, kdy překročila práh do setmělé místnosti.

Harry, jenž jí byl v patách, se překvapeně zadíval na Draca Malfoye.

Mladík seděl u otce na posteli a co chvíli mu pokládal studené obklady na čelo ve snaze snížit vysokou horečku. „Zdá se to být horší, už ani lektvary na horečku nezabírají," opověděl dutě, v hlase nebyla slyšet žádná emoce. O tom, jak moc na něj otcův stav působil, svědčila jeho chvějící se ruka, kterou se natáhl po schnoucím obkladu a něžně ho sundal z rozpáleného čela, aby jej zas a znovu namočil do porcelánové mísy, která stála na nočním stolku.

„Přivedla jsem Harryho," oznámila Eleonor tiše a tak nějak chlácholivě. Hvězdný prach ukrytý ve sklenici, kterou stále držela pevně v ruce, prosvěcoval celý pokoj a házel blyštivé obrazce po stěnách. Nikdo si toho však nevšímal, na to byla atmosféra příliš tísnivá.

Ve chvíli, kdy ta slova zaslechl, se Draco zbrkle otočil ke dveřím a vyvalil na Harryho oči plné naděje. „Chvála Merlinovi," vydechl palčivě.

Harry za sebou řádně zavřel dveře. Potřeboval chvilku na to, aby všechno zpracoval, a tohle byla dobrá záminka. Otočený zády do místnosti si mohl dovolit zavřít oči a pokusit se vymazat obraz čirého zoufalství, který se v tomto pokoji promítal. Přemožen tíživými pocity se marně pokoušel spolknout velký knedlík, který ho v krku skoro až dusil. Kdyby věděl, že je muž na tom takhle zle, pokusil by se vše urychlit, jenže on se nikdy nezeptal... Proč se nezeptal?! Vina a zahanbení mu takřka zabraňovaly rozumně myslet. Přesto sebral poslední zbytky sebekázně a otočil se čelem do místnosti. Ve tváři měl pevný a odhodlaný výraz a byl rozhodnutý udělat všechno proto, aby muže, ležícího na lůžku, zachránil. Bohužel, jeho racionální část mu jasně napovídala, že zde už možná není koho zachraňovat.

Z hrdého Luciuse Malfoye zbyl jen stín. Dříve zářivé blond vlasy, které nosil vždy precizně upravené, teď ležely podél mužova obličeje zpocené a mastné. Samotná Luciusova tvář se zdála propadlá. Lícní kosti byly až příliš vystouplé a působily, jako kdyby do tváře vůbec nepasovaly. Jindy bezchybná pokožka byla našedlá a pokrytá slabým povlakem potu.

Čím víc se Harry přibližoval k posteli, tím víc uvědomoval, že tady je jen velmi malá šance na záchranu. Neměl však to srdce říct to nahlas. Dracova tvář vyzařující nehynoucí naději mu v tom bránila a zároveň mu vháněla slzy do očí. Naštěstí pro něj pokoj byl hodně temný, osvětloval ho jen jeden svícen stojící na nočním stolku a nebýt lahve, ve které byl Hvězdný prach, tak by se zbytek pokoje topil ve tmě.

Toporně si od Eleonor převzal sklenici a posadil se z druhé strany postele. „Pane Malfoyi," oslovil muže šeptem. Reakce přišla až po delší chvíli, kdy se z mužových rtů ozval trhavý nádech. „Pane Malfoyi," oslovil jej Harry znovu. Na Luciusově čele se objevila hluboká vráska. Tentokrát přispěchal na pomoc Draco.

„Otče, Harry je tady..." Víc nebylo třeba, Lucius otevřel oči a upřel pohled na svého syna. Draco s neparným úsměvem kývl hlavou směrem k Nebelvírovi. Lucius namáhavě pootočil hlavou a střetl se mladíkovým hlubokým pohledem. „Čekal jsem na vás, pane Pottere," hlesl vyčerpaným hlasem.

Harry si nemohl nevšimnout mužova zastřeného pohledu, který se však mírně rozjasnil, když jej poznal. Přemožen rozpaky netušil, jak má na aristokratova slova reagovat, a tak se řídil instinktem. Vzal Luciusovu horkou ruku do své a jemně ji zmáčkl. „Pustíme se do toho, co říkáte?"

„Ano, prosím." Vděčný pohled, jenž se u muže jako je Lucius Malfoy nevídal často, mluvil za vše.

Harry pustil Luciusovu ruku a sklenici položil na zem mezi nohy. Když měl obě ruce volné, bez váhání vytáhl mužův rukáv nad loket. Odkryl tak rudě vypadající Znamení. Pohled to nebyl vůbec pěkný. Harry se neudržel a mezi zuby mu uteklo tiché syknutí. Znamení zla, které dříve bylo černé, nyní rudě žhnulo, na několika místech byly vidět i popáleniny. Harry odtrhl pohled od té hrůzy a zadíval se ustaraně do Luciusovy tváře. „Nevím, jak to bude účinkovat, zda ucítíte bolest či nikoli, a už vůbec nevím, jak dlouho to bude celé trvat," varoval Harry Malfoye.

Ten mu vracel pohled plný odhodlání. „Horší už to být nemůže, pusťte se do toho!"

Harry se chabě usmál, jelikož mu došlo, že se Lucius Malfoy nehodlá jen tak vzdát, a bude bojovat do posledního dechu. Shýbnul se a otevřel neohrabaně sklenici, víčko odhodil a nabral do prstů špetku prášku. Poté se zpět narovnal a naposledy se zadíval do mužových očí.

Aristokrat unaveně kývl a čekal, až mu Nebelvír nasype třpytivý prach na tu odpornou značku, na kterou byl dříve tak hrdý...

Harry se zatajeným dechem začal sypat první zrnka na Luciusovu paži a přitom syčel slova v hadím jazyce.

Draco, držící otce za ruku, fascinovaně sledoval zlaté světlo, jež během okamžiku pokrylo celé Znamení zla. Zář byla tak jasná, že musel přivřít oči.

Pokojem se dlouhou chvíli neslo jen hadí syčení, které postupně nabíralo na síle. Změna proto přišla zcela nečekaně, Luciusovo tělo se bez varování napnulo do oblouku.

Draco nestačil ani nijak zareagovat, když kleslo zpět na postel. „Co se to u Morgany děje?!" zašeptal vyděšeně.

Zář se náhle změnila ze zlaté na stříbrnou. Harryho syčení také změnilo podtón, zdálo se naléhavější.

Draco to celé s mrazením v zádech sledoval, přesto však otcovu ruku nepustil.

Já vím, já vím! Napínačka, ale když já to snad ani jinak neumím. Každopádně to netušíte co vás čeká příště :) To abych si dala na dveře visací zámek a na dvůr pustila psa, jelikož nadšení z toho nebudete a nebo taky jo to se uvidí.   

Všem moc děkuju za podporu. Někteří z vás mi píšete, že se vždy nemůžete dočkat úterý. A já nemůžu jinak, než znova děkovat, protože právě vaše komentáře mi nevěřitelně zvedají náladu a ve dnech, kdy se mi do psaní nechce je to právě vaše zpětná vazba, co mě mi dodává chuť psát. Jste báječní :) 

Všem přeji krásný zbytek týdne a uvidíme se zase v úterý.