Zbloudilá duše

77. Politické machinace

Harry zalapal po dechu. Budoucí Pán Zla? To snad ne! 

V mladíkovi vzplanul vztek, to však nebylo nic proti tomu, jak zareagoval profesor lektvarů.

„Vážený pane ministře, pan Potter je ten poslední člověk, kterého bych si dokázal pod tímto titulem představit!"

Brousek překvapeně o krok ustoupil, nečekal tak útočný postoj. Snažil se ale nedat na sobě nic znát. „Jste příliš zaujatý, Snape," mávnul rukou a poněkud nervózně uhýbal Severusovu vražednému pohledu. „Není se čemu divit, jste jeho manžel, jen jsem překvapen takovou loajalitou."

Severusův vražedný pohled zledovatěl. „Harry je jeden z mála lidí, kteří si mou loajalitu zaslouží."

Dotyčný Nebelvír, jenž stál opodál, nemohl zabránit širokému úsměvu.

„Jistě, jistě, ale i vy jste byl obětí jeho intrik."

„Co prosím?!"

„Nebudeme si nic nalhávat, pane profesore, vaše manželství nebylo z vaší strany tak zcela dobrovolné."

„Vy jeden..."

„Tady jsi, hledal jsem tě." Okolo Severusovy paže se obtočila ruka a prsty se mu pevně zaryly do svalstva.

„Pane ministře, rád vás vidím, i když je to za těchto smutných okolností."

„Já vás také, pane Pottere," kývl mladíkovi prkenně na pozdrav.

Harry jej obdařil širokým úsměvem a obrátil se na Severuse, který vypadal, že vzteky vyletí z kůže: „Shánějí se po tobě."

„Kdo?" ozval se Severus chladně, pohled přitom nespustil z nervózního Brouska, který mu chvíli pohled odhodlaně vracel, než uhnul očima.

Rufus byl sice bývalým šéfem bystrozorů a měl takřka hroší kůži, jenže tolik nenávisti a zášti, co se v těch uhlově černých očích skrývalo, ho překvapilo; očekával od Snapea zcela jiný přístup. Popravdě se domníval, že v tomto muži získá jistého spojence. Nemohl se mýlit víc. Mistr lektvarů byl tomu mladíkovi v jistém slova smyslu oddaný a nebyl ochoten naslouchat jeho argumentům, alespoň ne teď. Uvědomil si také, že se Snapem bude těžká spolupráce ve všech bodech, včetně Bradavic. S Brumbálem se dalo občas vyjednávat, ale s tímhle mužem... Další, čeho si nešlo nevšimnout, bylo to, že mu na Potterovi záleží a bude jej bránit, podobně jako Albus, ne-li víc. A poslední, co jej znepokojovalo, byla jejich společná moc. Jednotlivě byli silní, ale společně se zdáli nezastavitelní. Nestal se ministrem proto, aby byl v nebližší době sesazen, podobně jako jeho předchůdce. Nechá je zbavit, aby kouzelnickou společnost zbavili Voldemortovy hrozby, a bude jim přitom maximálně nápomocný, ale jen doté doby, dokud nebudou dělat potíže... V okamžiku, kdy se ukáže, že jsou pro společnost jako pár příliš velkým soustem, tak je zničí. Dokázal rozeštvat už spoustu lidí a tihle nebudou výjimka.

„Profesorka McGonagallová," odpověděl Harry bez známky zaváhání.

Severus odvrátil zrak od toho panáka a upřel pozornost na Nebelvíra. V jeho očích zahlédl napětí a došlo mu, že musel ten rozhovor mezi ním a Brouskem předtím zaslechnout. Se zatnutými zuby se s ministrem rozloučil a vydal se s mladíkem do hradu.

Když byli od Brouska dostatečně daleko, Severus se k Harrymu naklonil. „Minerva mě neshání, že?"

„Ne," zakroutil hlavou Harry, „jen jsem chtěl zabránit vraždě."

„Nezabil bych ho," zaprotestoval Severus chabě.

Nebelvír se na něj pochybovačně zadíval.

„Dobře, ošklivě bych ho proklel!" vyprskl naštvaně, „za ty řeči, co vedl, by si to zasloužil!"

Harry měl opět chuť se usmívat, udržel si však vážnou masku. „Za svou dosavadní existenci jsem zažil hodně lidských povah a speciálně na tuhle mám jediné řešení."

„Jaké?"

„Vyslechnout si se sebezapřením všechny ty řeči, a pokud překročí únosnou mez, omluvit se a odejít."

„A to funguje?"

„Je to s podivem, ale ano, funguje," přikyvoval Harry s úsměvem, který nedokázal už déle potlačovat.

„Tykej mi a říkej mi jménem," odbočil Severus úplně mimo dosavadní téma.

Harryho svým požadavkem tak vykolejil, že málem upadl. Kdyby se nepřidržoval Severuse, válel by se na zemi a dost možná by ani nevstal, v jakém byl šoku.

Severus se ani nezatavil, pouze zvolnil krok a počkal, než opět Harry získá pevný krok. To byla jediná reakce. Jinak pokračoval dál v cestě, jako kdyby se nic nestalo.

Zato Harry vedle něj kráčel jako ve snách, v nitru úplné tornádo emocí. Radost, jež byla téměř euforií, hrozila, že prorazí skrz hrudník. To, že se tak nestalo, bylo zásluhou strachu, který Harryho přinutil zachovat se rozumně a ne jako malá, uřičená puberťačka. Dobře si uvědomoval, že se hradby mezi nimi postupně boří, a Severus se tomu očividně nesnažil nijak zabránit, snad to i podporoval, a Harrymu došla síla bojovat s větrnými mlýny.

Zbytek cesty došli v tichu a rozdělili se až v bezpečí hradu, kde si šel každý svou cestou.

***

Harry vešel do podivně ztichlé společenské místnosti. Jindy prostor vířil životem a pozitivní energií. Dnes však ne. Studenti seděli v malých skupinkách a tiše si povídali nebo utěšovali své přátelé. Harry si to zamířil k pohovce před krbem, kde seděli Ron s Hermionou.

„Všechno v pořádku?" ozvala se dívka starostlivě v okamžiku, kdy kamaráda spatřila.

„Ano," kývl Harry a svalil se na pohovku vedle Rona.

„Co myslíte, jak si povede Snape jako ředitel?" položil Ron docela zajímavý dotaz.

„Myslím, že dobře, koneckonců vede léta Zmijozelskou kolej a to zase není takový rozdíl, nebo ano, Harry?"

Dotyčný se málem zakuckal, jelikož si doteď myslel, že je jeho kamarádka jedna z nejchytřejších lidí. „Je to dost velký rozdíl, Hermiono," vyjádřil se poněkud kousavě, ale než stačil svou řeč rozvést, vložil se do toho Ron.

„Stejně bude nadržovat Zmijozelu."

Na to neměl Harry co říct, protože to byla pravda.

„Víte, co by mě zajímalo? Kdy profesor Snape předá vedení své koleje někomu jinému."

„No jo, Hermiono, to máš pravdu," napřímil se Ron. „Nemůže být přece ředitelem školy a vedoucím koleje zároveň!"

Oba dva se vyčkávavě zadívali na Harryho.

„Na mě nekoukejte! Mně se nesvěřil!" zvedl ruce na znamení kapitulace.

„A jde to vůbec? Není to nějak zakázané?"

Na Ronovu otázku odpověděla Hermiona. „Není, Ronalde, profesor Snape může zůstat v obou funkcích."

„To se stejně nedá zvládnout," zakroutil hlavou Ron.

Další případné dohady přerušilo otevírání portrétu a přítomnost profesorky McGonagallové. Odevšad se začaly ozývat uctivé pozdravy.

„Přiveďte mi sem své spolužáky z ložnic," požádala nebelvírského Primuse a postavila se do středu místnosti. Ten odložil knihu a zvedl se z křesla. Stejně tak učinila jedna z dívek na opačné straně místnosti.

Harry tušil, co teď přijde, a souhlasil s tím, bylo třeba vrátit se do starých kolejí.  

Doufám, že se neudíte a že je to pro vás stále  zážitek i když už to má tolik kapitol :) 

Všem moc děkuju za podporu a přeji hezký zbytek týdne.