Zbloudilá duše

102. Výměna názorů

Harry měl občas dojem, že prospal rok, a ne pouhý měsíc. Tolik změn se za tu dobu událo, počínaje Siriusem. Snažil se s Harrym vše urovnat, a přestože už to nebyl vztah jako dřív, nevzdávali to, a pomalu, postupně se společně dopracovávali k přátelství. Harry byl nadšený, avšak nemohl se zbavit pocitu, že Siriuse cosi užírá. Často se zdál být duchem na míle vzdálený. Remus se Harrymu dokonce svěřil, že jej mnohokrát vídá bloumat po pozemcích v psí podobě a vracet se až za tmy. Harry kvůli tomu na Siriuse nijak netlačil, čekal, až se mu muž sám svěří.

Stejně tak netlačil na Severuse. Mrzelo ho, že za ním ani jednou nepřišel, ale podle všeho, lektvarista již věděl o jeho kostlivcích ve skříni. Takže se pochopitelně zlobil a Harry bohužel neměl dostatek síly, aby za ním zašel, a na dopisy muž nijak nereagoval. Harryho srdce bylo den ode dne těžší při představě, že jej Severus z jejich domova vyhodí. Všechno se neuvěřitelně zamotalo a Harry dosud nebyl schopen najít té šmodrchanice konec. Podle toho, co mu řekla Eleonor, to začalo u jeho bratra Salazara, který Severusovi odmítl pomoc, a pohádali se. Ve svém rozčílení bratr neudržel ústa na uzdě a vše Severusovi vyzradil. Harry nemeškal a včera si se Salazarem promluvil. Nebyl to zrovna příjemný rozhovor.

Harry nervózně zíral na obraz, ze kterého před chvílí odešel jeden z prvních léčitelů Bradavic, a uvolnil tak plátno pro jeho bratra, který sem byl skřítkem po probuzení poslán. Harryho ruce se začínaly nepříjemně potit, vůbec se na tento rozhovor netěšil, ale potřeboval vědět, co se stalo, aby to mohl napravit. Trvalo několik minut, než zahlédl postavu svého bratra na okraji plátna, jak se znechuceně rozhlíží okolo sebe.

„Mohl jsi vybrat lepší místo, bratříčku," byla první slova, která Salazar vyslovil, zatímco kráčel do středu obrazu.

Mladík pokrčil rameny. „Příště se polepším," zabručel a přešlápl z nohy na nohu. „Nikdo tě neviděl?" zeptal se nervózně, znal totiž Salazara a jeho občasnou lehkovážnost.

Zmijozel přimhouřil oči a prohlédl si bratra od hlavy až k patě. „Jak se cítíš, Harolde?" do mužova hlasu prosákl skutečný zájem a starost o bratra.

„Bylo i líp," odpověděl Harry a neušlo mu, jak se Salazar mazaně vyhnul jeho otázce. Mohl proto jen doufat, že se o případné nepříjemnosti postaral skřítek, který muže doprovázel.

„Jsem rád, že ten tvůj manžílek není jen vzteklý pes bez mozku."

Harry zatnul vzteky zuby. Nesnášel, když Severuse někdo urážel. V hrudi cítil narůstající zlost, která jen rostla při pohledu na bratrův samolibý úšklebek. S hlubokým nádechem se odvrátil od obrazu a zadíval se oknem ven. Moc toho neviděl, jelikož vládla hluboká noc, ale právě ona temnota jej uklidňovala. Připomínala mu Severusovy oči.

„Co se mezi vámi stalo?" zeptal se. Hlas měl napjatý, když se znovu zadíval na bratra.

Salazar uhnul pohledem a zkřížil paže na hrudi. „Je to idiot, který si nevidí na špičku nosu!" podíval někam za Harryho, ústa našpulená v protestu.

Mladík se s tímto nespokojil a naléhal dál. „Takových je spousta a Severus mi nepřijde zrovna jako namyšlený člověk," zastával se ho mírně.

„Mýlíš se!" rozhodil Salazar divoce rukama. „Je to největší zabedněnec, kterého jsem měl tu čest poznat!" křičel, v obličeji rudý vzteky.

„Kromě tebe!" vrátil mu to Harry stejnou mincí.

„Já bych nikdy neriskoval osud celého světa pro jednoho člověka!"

Salazarova slova Harryho zarazila. „Vysvětli to!" přikázal chraplavě a propnul prsty, které měl zatnuté v pěst.

„Přišel za mnou a vypadal, jako kdyby ho posedl samotný ďábel. Kdybys ho jen viděl!" zakroutil Zmijozel hlavou. „Ve tváři byl takřka šedý, oči podlité krví a tmavé kruhy pod očima... Nebyl při smyslech."

Harry poznal, že bratr mluví pravdu. „Bál se o mě," konstatoval a vztek, který ho doteď dusil, se rozplynul.

„To chápu," připustil Salazar, „ale to, co ode mě požadoval, bylo šílenství."

„Byl zoufalý, a tak se zřejmě chytal poslední naděje." Harry sveřepě obhajoval Severusovo chování, jelikož už mu začínalo být jasné, co se stalo.

„Naděje, která by jeho a celý svět uvedla do zkázy! To jsem nemohl dovolit!" Salazarův hlas se opět samovolně zvyšoval.

„Nekřič na mě!" okřikl ho Harry panovačně.

„Musím, bratříčku, jelikož si ve své zaslepenosti neuvědomuješ, v jakém pekle by se svět ocitl, kdyby tomu tupci byla odebrána magie!" Salazar se již neovládal, řval na Harryho jako smyslů zbavený.

„A co kdyby ne, co kdyby se mu to povedlo?" Na Harrym byla vidět bezmoc, přesto stále bratrovi oponoval.

„Tomu sám nevěříš, Herolde," zasmál se hořce Salazar. „Lidé, jako je on, nedokáží milovat!" Chlad mužových slov se odrážel i v jeho očích.

„Mýlíš se." Harry si přál, aby jeho hlas zněl přesvědčivěji, ale sám měl pochybnosti, které mu svíraly hrudník jako v ocelových řetězech.

„Ano?" zadíval se na něj Salazar jízlivě. „Už ti řekl ona slova?"

„Ne, ale přivítal mě ve svém životě a otevřel mi svůj domov."

„To nic neznamená, Harolde! Mohl takto přivítat i zatoulaného psa a vyšlo by to nastejno!"

Ta slova byla neuvážená a krutá a Harry pod jejich tíhou zbledl ve tváři.

Muž si uvědomil, že přestřelil. „Harolde, vím, jak se teď cítíš, ale nenech se strhnout emocemi a mysli rozumně. Ten rituál by se rozhodně nepovedl, jen by způsobil katastrofu." Zmijozel ke svému bratrovi promlouval laskavě ve snaze mírnit dopad svých slov.

Harry tam zůstal stát s prázdným výrazem ve tváři. „Máš pravdu...," vydechl nakonec.

Na ten rozhovor vzpomínal Harry nerad, poněvadž mu otevřel oči. Severus ho nikdy nebude milovat tolik, jako on jeho, s tím už by se měl smířit. Vždyť nebýt kletby, ani on by nemiloval tak hluboce, ba co víc, nikdy by tu ani nebyl.

Harryho z pochmurných myšlenek vyrušil až Dobby, který se znenadání objevil u jeho postele.

„Dobby se omlouvá, Dobby nese svitky, o které pan Harry požádal." Skřítek položil na deku několik popsaných pergamenů.

„Děkuju ti, Dobby," usmál se Harry a natáhl se po jednom z nich v domnění, že skřítek každým okamžikem zmizí.

Dobby se však neměl k odchodu. Přešlapoval z nohy na nohu a tahal se nervózně za uši.

„Stalo se něco?" zeptal se Harry a začal urovnávat pergameny do úhledné kupičky.

„Pan ředitel viděl, jak Dobby bere vaše dokumenty, pane Harry."

Harry se nepatrně zarazil. „To nevadí, Dobby, ty pergameny patří mně. Nemusíš se bát, žádné nepříjemnosti z toho mít nebudeš."

Skřítek však nevypadal klidněji. Prudce zakroutil hlavou, až mu uši pleskaly o tvář. „Pan Harry Dobbyho nechápe," vykulil na něj své velké oči. „Pan ředitel se zlobí a míří sem!"

Harrymu z roztřesených rukou vypadly pergameny a se šustěním dopadly zpátky na přikrývku, několik jich dokonce skončilo na zemi.

Tak se tu zase po dlouhé době zjevil Salazar a trochu rozčeřil vody. Souhlasíte s jeho názory nebo ne? 

Budu se vás zase těšit příští týden :)