12. Partneři

651 73 15



Přeměňování probíhalo jako obvykle. Harry měl neustále na paměti Malfoyova slova: „Až nás dá McGonagallová do dvojice, nesnaž se z toho vykroutit."

Nebelvír byl proto celou dobu jako na trní. Na konci hodiny se však už mračil, protože mu bylo jasné, že si z něj Zmijozel vystřelil. S povzdechem se opět zaměřil na předmět před sebou. Na lavici stála obyčejná sklenička, kterou měl přeměnit ve vázu.

Dnes už poněkolikáté mávnul hůlkou a sebral všechny síly, aby se ze sklenky stala ona váza. Zašeptal inkantaci a napjatě čekal, co se bude dít. A konečně! Na lavici teď stála váza! Sice trochu pokřivená, ale byla to váza.

„Pane Pottere, vaše váza je velmi... abstraktní." Ozvalo se u chlapcova ramene. Harry se na profesorku přeměňování zašklebil. „Věřte mi madam, že je to to nejlepší, co dokážu ze sebe vydolovat."

„Tak to potom lituji studenta, který s vámi bude ve dvojici," řekla profesorka obvyklým přísným tónem. V očích jí však proběhla jiskřička veselí.

Harryho veselý škleb se ještě rozšířil. Když pak McGonagallová odešla pomoct ostatním studentům, kterým se váza ještě nezdařila, tak si opřel lokty o lavici, dávaje přitom pozor na své ojedinělé dílo. Pocítil mrazení v zádech, ale neotočil se za slídilem. Měl jasnou představu, kdo by to mohl být. Buď nahněvaný Nebelvír, co nemůže zkousnout dobré vztahy mezi Harrym a jejich vedoucí koleje, nebo další možnost v podobě Malfoye a jeho praštěného vítězného úsměvu, který si kde kdo plete se škodolibým. Každopádně to Harry nehodlal zkoumat. Díval se dopředu na tabuli, kde byl napsaný postup přeměny. Myšlenky mu létaly všemi směry, nebylo možné je ukočírovat. Hlava mu po chvilce začala sama padat únavou. Málem už usnul, kdyby ho neprobral profesorčin zvučný hlas.

„Tak, dnes jsme si probrali kouzlo zvané Vitreum vas situm. Jistě si mnozí z vás oddechli, že mají za sebou praktickou část." Žena se odmlčela, snad aby si tu chvíli napětí vychutnala. „Obvykle vám všem zadávám esej, kde mi popíšete podrobně kouzlo a jeho případné následky." Pokračovala s výrazem, který se podobal kočce, co právě slízla všechnu smetanu. „Dneska tomu bude jinak, dostalo se mi totiž stížnosti, že jsou mé hodiny příliš nudné." Vysvětlila své jednání profesorka ledovatě.

V Harrym zatrnulo.

„Proto jsem si pro vás připravila takové malé zpestření," mávla hůlkou a za ní na stole se objevily dva pytlíky. Jeden červený se zlatým pruhem, druhý zelený se stříbrným pruhem. „Každý z vás si z určeného váčku vybere kartičku se jménem partnera, s nímž bude pracovat po celou dobu na projektu, který vám následně zadám." S těmito slovy schovala žena hůlku a vzala pytlíky do rukou.

První si vzala na paškál Nebelvír, konkrétně Hermionu, ta se natáhla po rudém váčku. „Ne, slečno Grangerová," zarazila McGonagallová dívku přísně a nabídla jí zelený. Hermiona se zarazila, dívajíc se na profesorku v naprosté nevěřícnosti. Další ženino pobídnutí jí však ukázalo, že se nejedná o žádný vtip. Sáhla do pytlíku a vytáhla si nažloutlou kartičku. Okamžitě si ji k sobě přitáhla a otočila směrem k sobě. Mračíc se, přečetla tiše jméno.

„Přečetla byste ho laskavě nahlas, abych věděla, komu váček už nemám nabízet." Hermiona po profesorce šlehla pohledem, ale jméno skutečně vyslovila. „ Pansy Parkinsonová." Nechuť v jejím hlase byla jasně znát. S kartičkou mrskla na stůl a založila si vzdorovitě paže na hrudi.

„Výborně," prohlásila profesorka, hledajíc pohledem Pansy. „Slečno Parkinsonová od příští hodiny budete sedět se slečnou Grangerovou," oznámila nekompromisně profesorka přeměňování. Dívky se přesto začaly jedna přes druhou s profesorkou dohadovat.

Zbloudilá dušeZde žijí příběhy. Začni objevovat