Zbloudilá duše

111. Zrazen

Harry neměl ponětí, jak se to stalo, ale během pokusu o odstranění Znamení zla omdlel. Naštěstí jen na okamžik, neboť potom, co znovu nabyl vědomí, zjistil, že leží tváří na Luciusově hrudi. Nestačil se však ani pořádně rozkoukat, když ho něčí paže začaly zvedat. Hlava se mu tím pohybem tak zamotala, že chvíli nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Samotný žaludek se mu přeměnil v kamení, tak těžký se najednou zdál. V ústech ucítil štiplavou chuť žaludečních šťáv a jen silou vůle se přinutil nezvracet. S bolestným zasténáním zavřel oči a veškeré soustředění vložil do toho, aby v sobě udržel obsah žaludku. Zbytek těla měl jako z gumy. Sám nedokázal pohnout ani malíčkem, přesto se o to však pokusil. Okamžitě toho zalitoval, v hlavě se mu rozproudila příšerná bolest. Dokonce se mu pod zavřenými víčky začaly tvořit rudé skvrny. Byl na tom opravdu špatně. Kdyby se mu jen ta hlava tolik netočila a neměl pocit, že se každou chvíli pozvrací!

Přes to všechno si uvědomoval, že je s ním manipulováno. Stál vzpřímeně, přestože jeho tělo nemělo takřka žádnou sílu. Celá Harryho váha byla na onom člověku, který ho nutil k namáhavé chůzi. S paží přehozenou přes drobná ramena a s vůní, kterou bezpečně poznal, kráčel, avšak každý krok byl čiré utrpení.

Chlapcův stav se každým pohybem zhoršoval. Na spáncích, mu během chvíle vyrazil studený pot. Potřeboval si jít okamžitě lehnout, proto se ze všech sil snažil Eleonor pomoc.

„Já vám s ním pomůžu, madam," zaslechl Dárcův nejistý hlas.

„To nebude nutné, mladíku, zůstaň u svého otce," odmítla jej Eleonor.

Lucius! Problesklo Harrymu hlavou. Podařilo se to? Přežil!? Přál si přesvědčit se o tom, jenže jeho momentální stav byl natolik bídný, že každý další pohyb navíc by ho poslal k zemi.

Ozval se skřípavý zvuk a Harryho ovál chladnější vzduch, zřejmě z otevřených dveří. Znovu zatoužil po odpočinku, snad jej Eleonor vede do některého z pokojů. Hned jak se pořádně prospí, zjistí, jak je na tom Lucius Malfoy.

Se zavřenýma očima se nechal slepě vést, a to se ukázalo jako fatální chyba. Došlo mu to teprve v momentě, kdy jej Eleonor přinutila slézt první schod.

Harryho bolestí otupené instinkty ho naneštěstí nedokázaly zavčas varovat. Eleonor ho ze všech sil táhla dolů po schodech. „Prosím," vydechl zoufale a mírně se naváhnul dopředu.

„Je mi to líto, Harry, tohle jsem nechtěla," zašeptala Eleonor Nelvírovi do ucha a s vypětím všech sil s ním zdolala poslední schod.

Harry byl zmatený z jejích slov, vůbec netušil, co tím myslela, ale někde vzadu v hlavě mu malý hlásek našeptával, že je v pořádném maléru. Nohy už skoro necítil, takže je málem tahal po zemi, doslova na ženě visel.
„Eleonor," vyslovil její jméno, ale vůbec mu přitom nebylo rozumět. Jazyk mu podivně ztěžkl, byl jen krůček od ztráty vědomí.

„Nemůžu jinak, Harry, on by ho zabil!" vzlykla Eleonor. „Mám už jen jeho, pochop to!"

Nebelvíra v nose zašimraly saze. Eleonor se ho očividně snažila dostat do krbu. Harry se konečně zmohl na odpor. „Ne, prosím, ne!" snažil se křičet, docílil však jen toho, že mu saze vlítly do pusy a on se rozkašlal. Bolest v hlavě se stala nesnesitelnou.

Ještě než vhodila Eleonor letax do ohně, naposledy se k mladíkovi sehnula. „Je mi to líto, kéž by to mohlo jít jinak."

Harry ji však už neslyšel, jeho mysl konečně vzdala svůj boj a odevzdala jej temnotě.

***

Mladíkovo tělo sebou prudce škublo, což vyděsilo krysu, která kolem něj zvědavě pobíhala. Její vyděšený pískot se následně odrazil od vlhkých stěn, když se běžela ukrýt do bezpečí.