Zbloudilá duše

119. Medicínský zázrak

Severus měl pocit, že vzteky praskne. Pochodoval před dveřmi bradavické ošetřovny, a co chvíli se zastavoval a napjatě poslouchal, zda za dveřmi něco nezaslechne. Proč ho tam ta ženská bláznivá nechtěla pustit!? Vždyť byl Mistrem lektvarů, v mnohém jí mohl pomoci, jenže ona jej přesto vyhodila a ještě mu do ruky vrazila uklidňující lektvar. Taková nehoráznost! To on byl tady ředitelem!

„Snape, sedni si!" ozval se Sirius značně nabroušeně.

„Trhni si!" odsekl Severus a udělal další z mnoha rozčílených otoček.

„Jak to bude dál?" zeptala se Grangerová zvědavě.

Severus byl odpovědi naštěstí ušetřen, přestože byl dotaz směřován primárně k němu. Neměl však sebemenší chuť odpovídat na všetečné otázky slečny Grangerové. Už takhle mu lezlo na nervy to množství lidí, které se zde na chodbě před ošetřovnou usadilo. Kdyby za dveřmi nebyl Harry, počkal by na zprávu v soukromí svých pohodlných komnat, kde by se pustil do přípravy některého z lektvarů, jak měl ve zvyku, když potřeboval zaměstnat svou mysl. Jenže momentálně měl nervy na dranc a představa, že se od těchto dveří vzdálí a nebude první, kdo se dozví, jak na tom Harry je, se zdála nesnesitelná.

„Minerva společně s Kingsleym jsou nyní na ministerstvu a předkládají důkazy o smrti lorda Voldemorta," ujal se Remus slova, „a domnívám se, že jakmile se tato informace dostane na veřejnost, propukne šílenství."

„Takže je skutečně po smrti?" zašeptala dívka rozrušeně a sklopila pohled do klína. Ron, který doteď zíral s bezduchým výrazem do protější zdi, si Hermionu přitáhl k sobě.

„Ano, je, sám jsem to kontroloval," ozval se Lucius Malfoy, ležérně opřený o zeď, a věnoval dívce domýšlivý pohled.

„Slovům Smrtijeda nevěřím!" pronesl Ron mrazivě. „Obzvlášť takovému, který před lety podstrčil mé malé sestře do kotlíku prokletý deník, a málem tak zapříčinil její smrt!"

Nikdo z přítomných dospělých se neodvážil na Ronova slova nic říct, poněvadž byla svým způsobem pravdivá. Lucius Malfoy se možná na poslední chvíli obrátil na světlou stranu a dopomohl k pádu lorda Voldemorta, ale nikdo a nic nemůže smazat ty hrozné skutky, které napáchal do té doby.

Draco, jenž postával u dveří ošetřovny, se nadechoval k otcově obhajobě, než však stačil vyslovit jediné slovo, na konci chodby zahlédl osobu, která si to k nim odhodlaně kráčela. Draco se napjal a v neblahé předtuše toho, co přijde, se ohlédl po kmotrovi.

Severus zlostně přimhouřil oči a ostře nabral vzduch do plic. Jak se opovažuje?! Konečky prstů se mu pod návalem emocí začaly chvět. Musel zatnout ruce do pěstí, aby nekontrolovatelný třas zastavil. Dotyčná osoba mezitím přišla až k němu.

„Severusi," oslovila tiše Eleonor svého vnuka. Sebejistota, se kterou sem přišla, se při pohledu na něj pomalu vytrácela. Přesto se ale odmítla vzdát a se staženým hrdlem ze sebe nakonec dostala: „Omlouvám se."
Omluva, i když upřímná, s mužem ani nepohnula. Nadále se na ni díval jako na něco odporného. Eleonor se pod tíhou toho pohledu schoulila do sebe a nejistě začala těkat pohledem po přítomných tvářích, ze kterých se daly vyčíst různé emoce. Od lítosti přes nenávist až po naprostou lhostejnost. „Jak je na tom?" zeptala se nesměle a znovu se zaměřila pohledem na Severuse. Neunikl jí proto záblesk bolesti, který se v jeho očích mihnul. Zmizel však stejně rychle, jako se objevil.

„Vypadni!" jediné slovo se neslo chodbou jako vystřel z pušky.

Eleonor šokovaně otevřela a zavřela ústa. Bezmocná proti Severusově zlobě udělala krok vzad.

„Nechci tě už nikdy vidět! Zmiz mi z očí!" Severus s každým jednotlivým slovem vzdálenost mezi nimi zkracoval, až stál těsně u ní a křičel jí nenávistná slova rovnou do tváře. Nevnímal přitom slzy, které ženě kanuly z očí.

„Ale já...," vzlykla a lapajíc po dechu se pokusila říct něco na svou obhajobu, jenže než se stačila uklidnit, dveře ošetřovny se otevřely a veškerá pozornost se upřela na madam Pomfreyovou.

„Bude v pořádku," oznámila a bystrým okem si prohlédla skupinku před sebou.

Severus se v té chvíli otočil k Eleonor zády a bez jediného dalšího ohlédnutí se vydal k Poppy, která stála ve dveřích. Oba se změřili tvrdými pohledy. Stále měli živě v paměti scénu, kterou Severus předvedl, když s Harrym v náručí vpadl na ošetřovnu.

Poppy s povzdechem nakonec ustoupila. „Jen na chvíli, potřebuje si odpočinout." Od Severuse se jí dostalo děkovného přikývnutí, než překročil práh ošetřovny. Za ním postupně šli ostatní. Poppy počkala, až projdou okolo ní, nespouštěla však pohled z nešťastné ženy stojící ztraceně uprostřed chodby. Když poslední člověk zmizel za dveřmi, přistoupila k Eleonor a vzala ji jemně kolem ramen. „Pojď, čerstvý vzduch nám prospěje," pobídla ženu a bok po boku se vydaly chodbou pryč, co nejdál od ošetřovny.

***

Severus sledoval Harryho a zase jednou děkoval za kouzelný svět. Nevěřil totiž, že by si mudlovská medicína poradila s tak těžkou dehydratací, rozhodně ne tak rychle. Zatímco kouzelnická medicína dokázala za krátkou chvíli skoro zázraky, jinak se tomu říkat nedalo. Harry žil, dýchal, mluvil a usmíval se. Byla na něm sice vidět únava, ale na to stačí pár hodin dobrého spánku a bude v pořádku. Ze Severuse spadla veškerá zátěž, kterou dosud nesl na svých ramenech. Cítil se bez ní najednou tak lehce, že se bál, že ztratí pevnou půdu pod nohama a nebude se moc Harryho dotknout a přesvědčit se, že tohle není sen, že je Harry je opravdu živý a zdravý a Voldemort po smrti. Může být svět ještě dokonalejší? Jediné, co mu to celé kazilo, bylo to množství lidí, kteří obklíčili mladíkovo lůžko a jeho odstrčili až na samý okraj skupiny. Harry se tak pro něj stal v tento okamžik nedosažitelný. Pokusil se proto v sobě tu potřebu po doteku potlačit, jenže čím víc se o to snažil, tím víc se to nedalo snést. Naštvaný sám na sebe si založil paže na hrudi a zíral na mumraj okolo. Jak tam tak postával, hlavou mu bleskla myšlenka, zda by se neměl vzdálit a vrátit se poději, v lepším stavu. Cítil se pomačkaný a špinavý, únava si také začínala vybírat svou daň. Z hlubokého zamyšlení ho vytrhla až Harryho zvídavá otázka.

„Jak jste mě z té díry vlastně dostali?

„To tady Remus," poplácal pyšně Sirius skromně se usmívajícího muže po zádech. „Když kouzla nepomohla, přišly na řadu svaly."

„Alespoň k něčemu mi je ta vlkodlačí síla dobrá," usmál se laskavě Lupin a jemně zmáčkl Harryho dlaň.

Mladík neváhal a úsměv mu oplatil: „Děkuju ti, Remusi."

Lupin dojatě přikývl a naposledy pohladil Harryho dlaň. Poté se nečekaně zvedl a podíval se po ostatních. „Půjdeme, Harry potřebuje odpočívat." Každý z jeho hlasu slyšel jasný rozkaz, přestože jeho tón byl stále vlídný, nikdo se mu nedovažoval odporovat. Všichni se s Nebelvírem rozloučili a postupně se dali na odchod. Severus nebyl výjimkou, věděl, že si Harry potřebuje odpočinout. Popravdě ani on by odpočinkem nepohrdl. Třeba potom zmizí i ta iritující potřeba si mladíka k sobě přitisknout a už nikdy ho nepustit. „Uvidíme se později," zamumlal směrem k němu, a připraven odejít udělal sotva jeden krok, když ho Harryho naléhavý hlas zastavil.

„Severusi, počkej!" natáhl k muži ruku, „můžeš prosím zůstat?"

Severus by lhal, kdyby tvrdil, mu to neudělalo radost. Mlčky došel zpět k lůžku a sedl si na jeho okraj. Odměnou mu byl mladíkův šťastný úsměv.       

Tak jsem zvědavá na vaše reakce :) 

Moc kapitol už nám nezbývá do konce tak se pomalu psychicky připravte.  

Všem přeju hezký zbytek týdne.