Zbloudilá duše

68. Skřítčí nálet

Ráno dalšího dne Harryho probudil křik, ve kterém rozpoznal Severusův sytý baryton. Malátně otevřel oči a přetočil se na záda. Stále ještě úplně neprobuzený se zaposlouchal do hádky.

„To snad nemyslíš vážně, Eleonor! Vždyť to tu vypadá jak u Otce Vánoc!"

Harry udiveně nazvedl obočí. Co se to tam pro Merlina děje? Zaslechl hlas madam Princeové, ale slovům nerozuměl. Pochopil jen to, že se jedná o vánoční výzdobu. Obezřetně se proto rozhlédl okolo sebe a odechl si, když spatřil girlandy zavěšené na oknech. Na krbové římse visela punčocha a u malé knihovny zahlédl nezdobený vánoční stromeček. Ozdoby byly pod ním, zabalené bezpečně v krabici, přesně jak si přál.

Hluk za spojujícími dveřmi se zvyšoval.

Harry odhodil přikrývku a spustil nohy na zem. Jelikož před postelí nebyl žádný kobereček, okamžitě se mu do chodidel pustila zima, takže se se zasyčením oklepal a nazul si boty. Zrovna se natáhl po županu, když se spojující dveře otevřely a do pokoje vešel rozčílený Severus Snape. Nestačil ani popřát dobrého rána, když se muž otočil na podpatku a odešel stejnou cestou, kterou přišel.

Křik se spustil nanovo.

Harry si natáhl župan a vstal. Váhal, jestli se má do toho plést, nebo ne, nakonec však neměl na vybranou, protože zaslechl Mistra lektvarů, jak volá jeho jméno. Nejistě se vydal do mužovy ložnice. Nespěchal, jelikož nechtěl být prostředníkem sváru.

Ve chvíli, kdy stanul na prahu pokoje, nevěděl, zda-li se má smát, nebo lapat po dechu.

Místnost vířila pestrými barvami připomínajícími Vánoce. Na oknech visela svítící světýlka, která každou vteřinu měnila barvy. Člověk se na ně nesměl dlouho dívat, jinak by ho z toho mohla rozbolet hlava. Všude na zdech byly vánoční cesmíny, které se dokonce hýbaly. Harry si všiml, že ze stropu padají zimní vločky, které se přesně při dopadu na zem rozplynuly. Postel, která měla zelená nebesa a tmavé povlečení, se také nevyhnula přikrášlení; byly na ní připevněné rudé vánoční koule, co se sem tam roztomile zahihňaly. Krásný vánoční strom stojící u okna byl středem toho všeho. Byl košatý a vskutku impozantní, ale ozdoby na něm měly zajímavé barvy: různé odstíny od bílé až po sytě růžovou. Na špici Harry zahlédl zlatého andílka. Další jeho okukování přerušil Severus, který jej vtáhl dál dovnitř. Držel jeho paži tak pevně, jako kdyby se topil a potřeboval záchranné lano.

„Pane Pottere, není to nádhera!" ozvala se Eleonor pyšně, postávajíc u stromku.

Harry nejprve musel potlačit smích, než mohl odpovědět. „Madam, mám Vánoce velice rád, ale tohle je i na mě trochu moc," rozhlédl se a uviděl další výzdobu, které si ode dveří nevšiml. U stropu visely girlandy z větviček se zapletenými červenozlatými stuhami. Krb, co stál naproti posteli, měl podobnou výzdobu, včetně zavěšené ponožky.

Žena po Harrym loupla rozzlobeným pohledem. „To si nemyslím, Pane Pottere." V tónu jejího hlasu bylo znát zklamání. „Zrovna u vás bych čekala zastání!"

Nebelvír se začínal cítit nepříjemně, přesto pohledem neuhnul. Ruka na jeho paži se pohnula, avšak nepustila jej, jen se posunula níž. Harryho to vyvedlo z rovnováhy, ale pokoušel se to na sobě nedat znát. „Madam," promluvil smířlivě, „to, co tady vidím, nejsou Vánoce, ale přeplácanost."

Eleonor ztuhly rysy. Harry proto spěšně pokračoval. „Vánoce nejsou o ozdobách nebo dárcích, ale tom, že jsou lidé spolu a jsou spokojení.

Eleonor si povzdechla a pohled v jejích očích zněžněl. „Máte pravdu, Harry, jenže tenhle beran by nejraději Vánoce zazdil úplně!"

Severus mlčel, protože věděl, že má babička pravdu. Neměl tyto svátky rád, přinášely mu mnoho špatných vzpomínek, a nebýt Eleonor, vůbec by je neslavil.

„Vánoce nejsou zrovna lehké svátky, madam, a někdy můžou přinášet i nelehké vzpomínky. Pan profesor má jistě své důvody a ty je třeba respektovat.

Mistr lektvarů se zamračil na mladíka vedle sebe. Neměl rád, když se připomínala jeho minulost, byť takto oklikou. Také se mu nelíbilo, jak jej mladý muž oslovuje pouze titulem, přestože mu to sám přikázal. Harry pro něj riskoval vše, počítaje i ztrátu zdravého rozumu, a on není schopný mu dát nic na oplátku?! Včera se v té knihovně mnohé dozvěděl, včetně toho, že ho tento mladý atraktivní muž skutečně miluje. Nebyl to ani tak šok, co jej zarazilo, ale to, že city jsou skutečné, jinak by podle všeho nevyšel onen rituál a on by tu teď nestál... Popravdě netušil, jak s tím má naložit. Přemýšlel nad tím téměř celou noc a až k ránu se mu podařilo usnout. Bohužel, zapomněl si ložnici zabezpečit proti skřítčímu vánočnímu náletu.

Natolik se do svých myšlenek ponořil, že přestal poslouchat rozhovor mezi Harrym a Eleonor. Teprve když sebou Nebelvír nepatrně trhnul v náznaku, aby jej pustil, Severus se vrátil zpět do přítomnosti a automaticky Harryho pustil. Když se mu pak mladík ztratil z dohledu, obrátil se k babičce.

„Tvůj manžel je opravdový diplomat."

Mistr lektvarů neměl tušení, o čem to mluví, ale tvářil se, že ano.

Harry byl zpět, a než ho stačil Severus zastavit, začal kolem s úsměvem mávat hůlkou.

Místnost se postupně pozměnila z kýče na něco, s čím se Severus dokázal smířit.

Blikající světýlka se z oken ztratila, stejně tak girlandy a cesmíny. Jediný krb zůstal odekorovaný girlandou. Stuhy na ní se však změnily. Jedna z nich pozměnila barvu z rudé na stříbrnou a u druhé maličko vybledly barvy. Také ponožka pověšená u krbu změnila barvu. Z křiklavě červené se stala zelená se stříbrným lemováním a zmijozelským znakem vyšitým po stranách. Z nebes okolo postele vymizely ty příšerné vánoční koule. Samotný strom se též nevyhnul změně; růžové běsy se staly stříbrnými se smaragdovým zdobením, podobně na tom byl i zbytek ozdob. Z buclatého andílka byla cípatá hvězda, která se matně leskla.

Harry naposledy mávnul hůlkou a ztratily se i sněhové vločky. „Takhle se mi to zdá elegantnější a příhodnější pro ředitele Zmijozelu," usmál se a sklonil hůlku.

Eleonor se rozhlédla kolem sebe, než se však stačila jakkoliv vyjádřit, ozval se její vnuk.

„Souhlasím, tato střídmá výzdoba je daleko vhodnější."

Harry byl v rozpacích, nejen z očividné pochvaly, ale také že se Severusovi jeho dekorace líbily.

„Zdá se mi to příliš tmavé," vyřkla Eleonor zamračeně svůj verdikt.

„Mě se to zdá akorát, babi," oponoval Mistr lektvarů, „a jelikož je to moje ložnice, můžu tu mít, co se mi zamane."

Severus byl nesmlouvavý, proto Eleonor nezbylo nic jiného, než to vzdát. S reptáním opustila pokoj; zamračení měla ve tváři doté doby, dokud za ní vnuk nezavřel dveře. Poté se jí na rtech objevil široký úsměv a téměř tanečním krokem se vydala po chodbě. 

Jsem upřimně zvědavá na vaše názory : ) Kdo by se zhrozil nad tak pestrou výzdobou, jako to udělal Severus?  

Děkuju všem za podporu a přeju hezký zbytek týdne.