Zbloudilá duše

93. Věrnost

Severus přestal věnovat pozornost okolí, a to se ukázalo jako chyba. Nečekaně prudký náraz z boku ho zastihl nepřipraveného a donutil ho klopýtnout stranou.

„Vzpamatuj se, mladíku!" okřikla ho Eleonor vztekle, míříc na něj výhružně hůlkou. „Takhle jsme tě přece nevychovaly!"

Severus nemohl uvěřit vlastním očím. Babička stála před pološílenou skřítkou a její postoj jasně naznačoval, že je připravená ji bránit. Šok, který ho na chvíli paralyzoval, vyprchal stejně rychle, jako se objevil, a vystřídal ho trpký pocit zrady. Neměl v plánu s babičkou bojovat, proto se napřímil do plné výše a tvář vyhladil do nic neříkající masky. Se založenýma rukama pak na ženu zíral. Tento postoj studenty Bradavic k smrti děsil a málokterý z nich mu dokázal čelit. Eleonor však nebyla student a už vůbec ne dítě, proto ji to nijak nezastrašilo.

„Skřítku, vylez!" Eleonořin hlas se panovačně roznesl po místnosti.

Zpoza postele se ozvalo tiché zafňukání. „Paní si přeje?"

„Odveď skřítku!" zazněl jasný rozkaz.

„To Dobby nemůže," zakvílel skřítek. „Winky musí být potrestána, ohrozila život kouzelníka, je špatná skřítka!"

Eleonor zpražila Severuse pohledem za jeho triumfální vraz v obličeji, neodvážila se však od něj ani na okamžik odvrátit zrak.

„Dobby, řekni mi, co by si Harry Potter přál, abys udělal?" Eleonor nebyla naivní, věděla, že případný střet s vnukem by velice rychle prohrála, proto potřebovala skřítkovu pomoc. On jediný mohl Winky schovat tak, aby ji Severus nenašel, alespoň do té doby, dokud se všechno nevyřeší.

Dobby se s brekem začal tahat bolestivě za uši, ale šouravým krokem se vydal k Winky. „Pan Harry má dobré srdce, přál by si, aby Dobby Winky ochránil."

„Tak splň jeho přání," naléhala Eleonor a pozorovala, jak Severusovi mizí z tváře úšklebek.

Naštěstí Dobby víc nepotřeboval, přistoupil k protestující Winky a přemístil ji do bezpečí.

Když za sebou Eleonor zaslechla typický zvuk přemístění, s úlevným oddechnutím sklonila hůlku.

„Víš, že jsi jen oddálila nevyhnutelné?"

Eleonor zatnula zuby a silou vůle zaháněla chuť dát Severusovi hezkých pár facek. Poněkud razantněji schovala hůlku do rukávu a obrátila se k Harryho lůžku. „Chystal ses ji zabít..."

„Jistě," potvrdil Severus bez váhání. „Ohrozila Harryho život a je očividně šílená!" obhajoval své skutky a zlostí při tom zatínal pěsti.

„Její mysl je skutečně zahalená šílenstvím, proto se s ní dalo tak lehko manipulovat," souhlasila Eleonor ponuře a vydala se k Harryho posteli.

„Tak proč jsi mě zastavila!?"

„Severusi, ona není ten vrah, je jen obětí spiknutí. Za to si sotva zaslouží zemřít," zakroutila žena hlavou a unaveně se zadívala na spícího mladíka.

Mistr lektvarů pozorně sledoval, jak se babička zastavila u Harryho lůžka a vzala ho jemně za ruku. To gesto pro něj bylo jako rána do břicha, která zchladila jeho rozbouřené emoce. „Babi, je nebezpečná, nemohu ji v Bradavicích nechat," vysvětloval Severus a odvrátil zrak od toho prapodivného obrázku. Nikdy babičku nezažil tak... mateřskou. To, jak držela Harryho za ruku a volnou rukou mu odhrnovala vlasy z čela, bylo tak zvláštní. Severus mladíka navštěvoval každý den, ale v poslední době se dotekům vyhýbal. Potřeboval se emocionálně distancovat, jinak by nebyl schopen fungovat. Už takhle se pohyboval na hraně. Chyběla mu kotva, která by jej zajistila, aby mohl najít pevnou půdu pod nohama. Dříve byl pro něj takovou kotvou Brumbál, později Harry, ale teď tu není nikdo, kdo by jeho emoce uklidnil.

„Já vím, a proto si ji vezmu s sebou."

Severus překvapeně nadzvedl obočí a opět ženě věnoval plnou pozornost. „Bereš na sebe velkou zodpovědnost," konstatoval a stoupnul si z druhé strany postele.

Eleonor se na vnuka unaveně usmála. „Pokusím se té skřítce pomoci, protože ať chceš, nebo ne, i ona byla Igorem Karkarovem podvedena."

Při zmínce toho jména se v Severusovi znovu rozdmýchala zloba. „Musím jít, postarej se prosím o Harryho," požádal a se zavířením pláště se rychlým krokem vydal ke dveřím. Když však míjel Eleonor, sevřela mu bolestivě ruku a donutila jej se ještě zastavit. „Měj na paměti, že máš co ztratit!"

Severuse překvapila naléhavost, s jakou babička ta slova pronesla. Pevně přikývl a šetrně se z jejího sevření vymanil, poté již bez ohlédnutí kráčel ven z pokoje.

Jakmile však otevřel dveře, na místě ztuhnul, jelikož zvenčí zaslechl hluboké varovné vrčení. Chloupky vzadu na krku se mu z toho zvuku zježily. Automaticky sáhl po hůlce a obezřetně udělal krok vpřed.

Výjev, který následně spatřil, ho málem rozesmál. Tiše za sebou zavřel dveře od mladíkova pokoje a poťouchle přitom sledoval madam Pomfreyovou a Remuse Lupina, jak se s dlaněmi zdviženými před sebou v uklidňujícím gestu snaží domluvit mohutnému psovi, který před nimi stál nahrbený a naježený a varovně vrčel. Severus by si ten pohled užíval i dál, ale měl práci, a ten zablešenec by se mu mohl hodit.

„Hej, Blacku!" křikl a pes okamžitě nastražil uši, avšak vrčet nepřestal, dokonce se k Severusovi ani neotočil.

„Máme práci," oznámil mu a vydal se k východu z ošetřovny. Netrvalo dlouho a pes se přidal k jeho boku.

„Kam jdete?!" ozval se za nimi zmatený hlas Remuse Lupina.

„Pro Karkarova," odpověděl Severus, aniž by se zastavil. Případné protesty zanikly ohlušujícím zabouchnutí dveří od ošetřovny.

***

Mistr lektvarů se objevil s tichým prásknutím v jednom z temných zakoutí Obrtlé uličky. Se zabrbláním pustil psí obojek a mávnutím hůlky změnil svůj hábit na plášť s kápí. Neušel mu přitom překvapený psí pohled. „Co tak koukáš! Nenechám se tu přece dnes vidět!" zabručel a přetáhl si kápi přes hlavu.

Pes už se chystal vyběhnout z uličky, když ho Severus se syknutím zastavil. „Tvůj obojek by mohl budit pozornost." S těmi slovy změnil temně modrý obojek s runami na obyčejný černý.

„Jdeme," pobídl jej a vyšel z uličky.

S kápí staženou hluboko do obličeje, s hůlkou v pohotovosti a se psem po boku kráčel ke krčmě známé jako U shnilého kopyta.

Eleonor nás opět nezklamala :) 

Děkuju všem za podporu.