Zbloudilá duše

33. Společník

Odpoledne se vydal k Hagridově hájence. Sníh mu nepříjemně křupal pod nohama a nebýt ohřívacích kouzel, byl by zmrzlý na kost. Ono bohatě stačilo, že mu šla horká pára od úst.

Stanul na prvním schodě, zevnitř se ozýval zuřivý štěkot, následovaný hlubokým hlasem, co se snažil to neukázněné zvíře uklidnit. Severus zabušil pěstí na dveře, netrpělivě vyčkávajíc, až se otevřou. Štěkot nabral na síle, přesto však mistr lektvarů zaslechl šoupavé kroky směrem ke dveřím. Následně se skřípotem otevřely dokořán.

„Á pan profesor Snape!" vykřikl bujaře Hagrid a jen tak tak chytil psa za obojek, který se očividně snažil přivítat návštěvu. „Co potřebujete, profesore?" vyptával se. Stále jednou rukou bojující se svým nadšeným psem.

Severus psa sežehl pohledem. V duchu si pomyslel něco o nevychovaných zvířatech. „Doneslo se mi, že jste našel vzácného hada, rád bych se na něj podíval, pokud by to bylo možné?" vyřkl profesor svou prosbu v okamžiku, kdy mu došlo, že na psa jeho pohled neplatí.

„Jo našel tady společně s Tesákem," poplácal psa po hlavě, který konečně vzdal snahu se k hostovi dostat, teď seděl poloobrovi poslušně vedle nohy. „Chudák byl ošklivě zraněný, když jsme ho na kraji Zapovězeného lesa našli, myslel jsem, že uhodila jeho poslední hodinka. Naštěstí mám dobrého známého a ten se ještě tu noc na něj přišel podívat. Společnýma silama jsme ho dostali z toho nejhoršího," vyprávěl Hagrid ponuře, v hlase mu zněl i jistý hněv. „Řeknu vám profesore, někdo nebo něco se na tom ubohém tvorečkov nepěkně podepsal, já ho dostat do rukou..."

„Smím ho vidět?!" přerušil Severus netrpělivě Hagridovu plamennou řeč.

„To nejde, pan ředitel si ho vzal sebou do hradu," zakroutil muž hlavou.

„Co prosím?" vydechl překvapeně profesor lektvarů.

„No jo, taky jsem se zprvu divil," pokrčil šafář rameny. „Povím vám, byla to láska na první pohled, ten tvoreček doslova oživl, když zaslechl hlas pana ředitele," vykládal Hagrid s širokým úsměvem. „Tomu maličkému bude v hradu daleko líp, než tady. U profesora Brumbála se bude mít jako v bavlnce."

Severus nevycházel z údivu, Brumbál se musel na stará kolena zbláznit. Stroze poděkoval za informace a rychle pospíchal zpět do hradu. Snad stihne ještě ředitele zastavit, než bude pozdě.

***

Na ředitelovy dveře málem zapomněl zaklepat, jak pospíchal, dokonce ani nečekal na vyzvání, rovnou vešel dovnitř.

„Rád tě vidím chlapče," pozdravil Brumbál vesele, aniž by se podíval, kdo mu neomaleně vtrhl do ředitelny. „Copak se stalo tentokrát?"

Severus muže ani pořádně nevnímal, jelikož se mu slova zasekla někde v krku, při pohledu na velké terárium.

Brumbál stál uprostřed ředitelny, téměř nepostřehnutelně mávajíc hůlkou na jednu ze stěn, kde dříve stála masivní knihovna, teď bylo ono terárium.

„Co myslíš Severusi, povedlo se mi že?" chválil se bývalý profesor přeměňování, nespouštějíc pohled z terária, proto mu unikl šokovaný výraz mistra lektvarů, který se mu přece jen nepodařilo zakrýt.

Snape donutil nohy k pohybu a šel se podívat blíž. Naivně doufal, že z jiného úhlu ta skleněná krabice zmizí. „Brumbále, co vás to, napadlo!?" řekl tónem, co nezněl vůbec navztekaně spíš překvapeně.

Brumbál konečně dokončil potřebné úpravy a s úsměvem se na mladého muže otočil. „Dlouho jsem uvažoval, že si pořídím nového zvířecího společníka," vysvětloval Albus, nacvičeným pohybem si přitom uložil hůlku do rukávu. „Hagridova prosba proto přišla v pravý čas."

Severus se nezmohl na slovo.

„Pojď se na něj podívat, je to úchvatný tvor!" Jásal ředitel, jak malé dítě co dostalo novou hračku. Bez toho aniž by čekal na mužův souhlas, jej čapnul za lem rukávu a vydal se s ním ke krbu, kde na podlouhlém polštářku ležel bílý had.

Severus se řediteli vymámil, neměl rád takové jednání, chodit uměl přece sám! Brumbál měl štěstí, že se jednalo právě o něj, kohokoliv jiného by za tahle proklel.

Brumbál si profesorova chování ani nevšimnul, veškerou pozornost měl had, co se vyhříval v záři plamenů. Starý muž ke zvířeti poklekl a pomalu k němu natáhl ruku.

Severus stál obezřetně kousek dál a pozorně hada sledoval. Zvíře namáhavě zvedlo hlavu a k dlani se přitisklo, snad pro trochu útěchy. Mistr lektvarů si tvora pořádně prohlédl.

Had měřil něco kolem metru. Na první pohled bylo vidět, že je zraněný. Rány povrchní i hluboké, avšak precizně ostřené měl po celém těle, snad jen na bílé hlavě ne.

Snape přivřel oči do škvírek. Hagrid měl pravdu, někdo nebo něco se na zvířeti pořádně vyřádilo. Mohla za to snad barva jeho kůže, nebo jeho oči které vypadaly, jako kdyby byly ze smaragdu. Severus od jisté doby neměl hady v lásce, ale tento byl opravdu zvláštní. Čím víc se na něj díval, tím víc mu byl povědomí. Pozoroval, jak je krotký, jak se k řediteli i přes svá zranění lísá. To bylo zvláštní, nikde žádná útočnost či agresivita, jen naprostá oddanost. Najednou se mu objevil před očima obraz, který chránil jeho komnaty. Had co byl na něm namalovaný, byl totožný s tím, co tady ležel na polštáři.

„Nezdá se vám malý?" ozval se Severus, hned potom co překonal mírný šok. Had na něj upřel smaragdový pohled, Severus zatajil dech, čekal, že se dostaví jisté obavy, které míval ve společnosti těchto zvířat, ale nic se nestalo, pouze cítil jisté nepohodlí.

„Podle Hagridova známého je had mladý a určitě ještě vyroste." Ujišťoval Albus mistra lektvarů, nepřestávající, jemně hladit hadovu hlavu.

„Jak je vůbec na tom?" zeptal se Severus, fascinován hadovou krotkostí.

„Teď se již dostal z nejhoršího, ale stále ještě nemá vyhráno, zranění která utrpěl, jsou vážná, ne však smrtelná. Potřebuje klid a pohodlí, aby se plně uzdravil," odpověděl ředitel zamračeně. Naposledy tvora pohladil, než se těžce začal zvedat země.

Severus honem přiskočil a starému muži pomohl. Společně pak došli ke stolu, kde se Brumbál usadil do ředitelského křesla a Severus ihned zaujal místo v tom protějším. „Je jedovatý?" položil Severus, pro něj jako mistra lektvarů, důležitou otázku.

„Byl jsem několikrát ujištěn, že ne!" odpověděl Brumbál vážně. Na stole se objevila konvička s příjemně, vonícím čajem. „Dáš si se mnou čaj chlapče?" nabídl muži vesele, snažil se přitom tvářit normálně. Přesto, nedokázal zakrýt jiskřičky radosti. Pozoroval své dva chlapce, kteří se navzájem fascinovaně sledovali, nevnímající okolí.

„Cože? Ne! Děkuji," odmítl a odvrátil pohled od zvířete. Rozhodnutý, si ho dále nevšímat, se zvednul a šel si stoupnout k oknu. Stále však cítil, jak mu hadí pohled propaluje záda. „Máte zprávy o Potterovi?" zeptal se ponuře, nečekal, že nastala změna, od jejich posledního rozhovoru, jenom potřeboval zaměřit myšlenky na něco jiného, než na hada ze kterého začínal být nervózní.

„Ano, je živý, a vrátí se, jakmile to bude jenom trochu možné."

Ze Severuse spadla tíha, o které ani nevěděl, že ji sebou vláčí. „Dobrá!" kývnul rázně, otáčející se k odchodu z ředitelny. Dnes se tu necítil vůbec pohodlně. To hadí mládě jej neustále rozptylovalo. Jindy by totiž od ředitele žádal více podrobností, ale s tím smaragdovým pohledem v zádech to nebylo možné. Spěšně se rozloučil a rychlým krokem odešel z ředitelny.

***

Rozhozený z návštěvy ředitelny zamířil rovnou do svých komnat. Byl tak zamýšlený, že si nevšiml osoby stojící kousek od portrétu s hadem. Povšimnul si jí až na poslední chvíli.

Asi všichni víme, kdo se schovává v hadí kůži :) 

Děkuju všem za podporu a přeju hezký zbytek dne :)