Zbloudilá duše

101. Hlas

Harry většinu dne prospal, přestože se snažil zůstat vzhůru a přemýšlet, jenže pokaždé po pár minutách zase usnul. Budil se a usínal, pořád dokola. Madam Pomfreyová mu později vysvětlila, že je to úplně normální. Jeho mysl a tělo jsou vyčerpané a potřebují ozdravný spánek.

Zrovna se opět probouzel, když ho přepadl nepříjemný pocit, že je sledován. Stát se to kdykoli jindy, vyskočil by s hůlkou v ruce připravený bránit se. Bohužel toho nebyl momentálně schopen, a to ho činilo zranitelným. Nepatrně pootevřel oči, ale svým rozmazaným zrakem viděl jen černou šmouhu na opačné straně postele. Proto vzdal jakékoliv pokusy o nenápadnost a začal na nočním stolku hledat brýle. V momentě, kdy je nahmatal, pokusil si je nasadit, ale prsty měl z dlouhého nepoužívání neohrabané, takže se mu brýle povedlo nandat až na druhý pokus. Svět se kolem něj vyostřil, včetně šmouhy, která se pohnula směrem k němu. Harry zalapal po dechu a zavřel oči, aby je následně zase rychle otevřel. Velký černý pes u jeho nohou však stále poklidně ležel a díval se na něj tak upřeně, jako kdyby mu chtěl něco sdělit... „Siriusi?" vydechl ztěžka. Zrak se mu opět zamlžil, tentokrát za to však nemohla absence brýlí. Po tváři mu stekla první slza. „Siriusi," zašeptal a nečekaně vzlyknul. Harry se s bolestmi stočil do klubíčka a plakal přemožen vlastními palčivými emocemi, které nedokázal zastavit.

Pes se s kňučením po břiše připlazil až k chlapci a čumákem jej ducnul do tváře. Na mladíkových rtech se i přes slzy objevil úsměv.
„Siriusi," ozval se Harry potřetí, objal psa kolem krku a zabořil mu tvář do hebké srsti.

***

Severus se od té doby, co utekl z ošetřovny, zavalil prací. Všemožně se snažil zaměstnat svou mysl, aby se mu nestále nevracely události, které se staly v nemocničním křídle. Ještě teď se z toho emočního otřesu dostával. V okamžiku, kdy zahlédl ty zelené oči, jak na něj s láskou hledí, to s ním šlo z kopce. Neuměl se vypořádat s pocity, které ho v tu chvíli nečekaně ovládly, a Harry mu to vůbec neulehčoval. To, jak vyslovoval jeho jméno, ho budilo ze snů. Nikdy nikdo takto nevolal Severusovo jméno! S takovou touhou a zoufalstvím, až mu z toho šel mráz po zádech. Stačilo si na to jen vzpomenout a otřásl se.

Ten den utekl z ošetřovny, jako kdyby ho honil sám ďábel, a Harryho úpěnlivý hlas mu zněl neustále v hlavě. Nezměnilo se to ani v momentě, kdy se octnul ve svém bytě. Doufal, že tam konečně hlas utichne, ale spletl se, hlas naopak zesílil a zdál se ještě zoufalejší. Měl pocit, že se z toho zblázní, jeho pověstná nitrobrana se pod tíhou toho hlasu rozpadala v prach. Severusovi se proto nabízely jen dvě možnosti, jak to celé zastavit. Opít se do němoty, nebo sáhnout po silném lektvaru na spaní. Zvolil si druhou možnost. Teprve až tvrdý spánek dokázal zastavit hlas opakující pořád dokola jeho jméno.

Není třeba dodávat, že druhý den to s ním nebylo k nevydržení a Nebelvír přišel o stovky bodů.

Jak dny plynuly, Severus se stával víc a víc neklidným. Domníval se, že na něj nastoupí Eleonor a bude pouštět hromy a blesky za jeho chování. Žena se však za tu dobu, co se Harry probudil, na jeho prahu neobjevila. Severus tak tápal v nejistotě. Vylézt však ze svého ukrytu a jít za ní nehodlal. Na to byl až moc Zmijozel, i když v poslední době se pro něj hodně změnilo i co se týkalo samotného Zmijozelu.
Zmijozel už pro něj neznamenal jen kolej plnou otravných studentů, ani pocit hrdosti, že k této koleji patří. Vše se změnilo a on měl ohledně své koleje velmi protichůdné pocity, ale nebylo se čemu divit. To, co v posledních pár měsících prožil a zjistil, by vykolejilo každého. Jeho samotná víra ve Zmijozel se otřásla v základech, jelikož to čemu celý život věřil, co podporoval, se ukázalo jako lež. A co teprve ti, po nichž byla jeho kolej pojmenována! Jednoho z nich, kterého celý svůj dosavadní život obdivoval a ctil, teď nemohl ani vystát a tím druhým byl skoro posedlý. Tolik si přál, aby se Harry probudil, a když se konečně jeho přání vyplní, uteče jako malý kluk. Přesto všechno se každý den spojil krbem s madam Pomfreyovou a vyptával se netrpělivě na Harryho zdravotní stav. Těšilo ho, že se každým dnem Nebelvír zlepšuje. Nikdy však už za ním nezašel. Sem tam se příležitostně stavil na ošetřovně s novou várkou lektvarů a viděl zavřené dveře Harryho pokoje, ale přikročit k nim a vzít za kliku, to nedokázal. Chyběla mu k tomu odvaha a neměl ani ponětí, co by svému manželovi řekl, a navíc ho mučily výčitky svědomí. Takže se pokaždé otočil na podpatku a vzal do zaječích.

***

Harry zrovna konal svou další okružní cestu po pokoji, vděčný, že jej nemusí již nikdo podpírat. Za tu dobu, co se probral v nemocničním křídle, udělal velký pokrok.

První dny byly těžké, jeho svaly za ten měsíc ochably a trvalo dalších několik dní, než si mohl vůbec stoupnout na nohy, bez pomoci druhé osoby toho ani nebyl schopen. Pokusil se o to jen jednou a následný pád na studenou zem a přednáška o tom, jak je nezodpovědný, ho od dalších pokusů odradily. Proto, než opět jeho svaly získaly sílu, musel mít doprovod i tam, kam i králové chodí sami. Madam Pomfreyová mu nejednou nabízela, že ony potřeby obstará kouzlem, ale Harry pokaždé odmítl. Nechtěl přijít o jediný důvod proč vylézt z postele. Nebavilo ho pořád jen ležet a nic nedělat. Byl proto rád, když ho přišli navštívit Remus se Siriusem nebo Ron s Hermionou. Harryho nuda se o něco zmírnila, když mu Madam Pomfreyová dovolila dohonit školní látku. Hermiona byla nadšená, že mu může pomoct, a Ron ten mu zase vyprávěl o famfrpálu a novinkách, které prospal. Jednou mu Ron dokonce přinesl Denního věštce, jelikož Harry odmítal uvěřit, že Igor Karkarov je po smrti.

Harry ten článek četl se zatajeným dechem. Psalo se v něm, že Igor Karkarov skutečně zemřel v jednom nejmenovaném hostinci. Našel ho podle všeho majitel onoho hostince, který přišel vymáhat peníze, jež mu Karkarov dlužil za noclech. Přivolaní bystrozoři navíc zjistili, že v pokoji se nachází ještě jedna oběť. V zastlané posteli objevili další tělo. Přítomný léčitel od Svatého Munga identifikoval ostatky za pomoci magie a ukázalo se, že se jedná o Vincenta Grahama, kterého jeho rodina již několik týdnů pohřešuje. Bohužel oběma mužům nebylo už pomoci. Léčitel po bližším ohledání těl oznámil, že mladík byl zabit úderem tupým předmětem do hlavy a druhý muž byl otráven silným jedem, který se naneštěstí pro bystrozory dá sehnat na každém rohu Obrtlé ulice. Pachatel prozatím nebyl dopaden.

Harry tomu stále odmítal uvěřit, Karkarov je opravdu po smrti!? Zbytek článku jen zběžně přečetl, jelikož se jednalo pouze o spekulace, jak k vraždám došlo. Podle novinářů šlo o vraždu a následnou sebevraždu s nešťastné lásky – Igor Karkarov se údajně zamiloval do mladého Vincenta, a když ten jeho lásku neopětoval, starší muž ho zabil. Harry takové vysvětlení hned zavrhl. Tady se nejednalo o nešťastnou lásku nebo sebevraždu. Karkarov se měl příliš rád na to, aby se zabil, a skutečná láska k druhému mu byla cizí. Ty dva muže někdo chladnokrevně zabil a Harry doufal, že viník bude potrestán. Ačkoli Karkarova opravdu neměl rád, takové zlo nesmí zůstat bez trestu.

Tak je za námi další kapitola, a já se vás ptám? Budou Severus se Siriusem chyceni za své zločiny nebo se z toho stane dokonalý zločin? 

Všem přeji hezký zbytek týdne :)