Zbloudilá duše

76. Pohřeb

„Merline!" zařval Severus nepříčetně a praštil do stolu tak silně, až se otřásl.

„Tohle nebude fungovat," ozval se Harry, v hlase postrádal jakoukoliv emoci.

„Musí, jinak..." zakroutil Severus hlavou a těžce se zapřel do opěradla židle. „Brumbál je mrtvý a Bradavice přišly o rozum, poněvadž mě ustanovily ředitelem," odmlčel se, aby tak dal Harrymu prostor se k tomu vyjádřit. Mladík však mlčel, a tak Severus pokračoval. „Ministerstvo se snažilo mě z funkce odvolat, ale nepodařilo se jim to, a že se o to snažili."

„Nikdy se tak nestane! Dokud budete žít, Ministerstvo nemá nad Bradavicemi žádnou moc."

Severus se na Harryho zadíval uštvaným pohledem, který nebyl schopný zakrýt. „Doufal jsem v jinou odpověď," přivřel oči a vypadal víc než zklamaný. „Nechci být ředitelem," přiznal se a vstal.

„Teď lžete, Bradavice by si vás nikdy nevybraly, pokud byste to sám nechtěl."

Severus ho probodl tvrdým pohledem. „Nejsem žádný diplomat, naopak, většinu lidí dokážu tak urazit, že se mnou poté nechtějí mít nic společného."

Harry nazvedl obočí, nechal si však svou štiplavou poznámku pro sebe. Pozoroval, jak Severus pochoduje sem a tam po místnosti.
„Diplomacii se dá naučit, jsem toho příkladem. A dobrého ředitele nedělá jen obratnost v jednání, ale především skutky." Harry mluvil velmi tiše, přesto zřetelně, nebylo pochyb, že svá slova myslí vážně. „Věřím, že v okamžiku, kdy se chopíte funkce, hrad a jeho obyvatelé budou v takovém bezpečí, jak jen to v těchto těžkých dobách jde."

Severus se zastavil v pochodování a prohlédl si Harry tvář. Hledal jakékoli pochyby, žádné však nenašel. „Proč si Bradavice nevybraly vás, Pottere?!" zeptal se ostře a spontánně se k Harrymu vydal.

Nebelvír pokrčil rameny, použil přitom veškerý svůj herecký um: „Netuším a zřejmě se to jen tak nedozvíme."
Ze Severusových očí se vytratilo napětí a Harry dostal chuť si zatleskat. Lhal, jako když tiskne, dobře věděl, proč Bradavice jednaly tak, jak jednaly. Teď však nebyla vhodná doba na pravdu. Severus se musí nejprve smířit s postavením ředitele, to ostatní počká. Byl tak hluboko ponořený v myšlenkách, že si nevšiml mužovy blízkosti. Teprve ve chvíli, kdy se Severusova tvář přiblížila k té jeho a obalila jej vůně bylinek, došlo mu, jak blízko u sebe jsou.

„Jste ochoten mi pomoci?"

Harry bez zaváhání přikývl: „Udělám vše, co bude v mých silách."

Muž se zatvářil spokojeně. „Pak vás žádám, abyste zde zůstal a byl mi při ruce. Kdo mi poradí lépe, než první ředitel v historii?" zašeptal Severus a opět se mírně vzdálil.

Na to neměl Harry, co říct, ono to ani pořádně nešlo, jelikož hrdlo měl stažené emocemi. Později, mnohem později mu došlo, že se vřítil do propasti, ze které se nebude moci nikdy vyhrabat. Nabízela se otázka: bude se chtít vyhrabat?

***

Brumbálův pohřeb se konal následující den. Harry, který stál mezi Ronem a Hermionou, s lesknoucíma se očima sledoval bílou rakev, jak pomalu klesá do připravené jámy. V duchu posílal bělovlasému muži vděčné díky za záchranu hradu a svých milovaných.

Rakev s dutým nárazem dopadla na dno a vzlyky okolo Harryho nabraly na síle. Nový ředitel, který před pár okamžiky dokončil smuteční proslov, přistoupil k jámě a za pomoci kouzla začal jámu zasypávat.

Byli tu všichni studenti, kteří se na pohřeb cítili. Harry se Severusem ještě včera přemýšleli, jak to udělat s prváky a druháky. Nakonec jim dali na vybranou, buď se zúčastní, nebo zůstanou na hradě. Rozhodnutí bylo na nich.

Jáma byla zasypána, zbýval poslední krok. Všichni pozvedli své hůlky k nebi a následně z každé vytrysklo bílé oslnivé světlo, které se řítilo směrem k obloze, kde se jednotlivé parsky spojily v celek a šedé nebe vybuchlo v bílou záři.

Z Harryho úst vyšel tichý šepot a bílé světlo se změnilo ve stříbrný déšť, jenž konejšivě dopadal na zem.

Ozvaly se výkřiky ohromení. Tam, kde byl ještě před chvílí čerstvě vykopaný hrob, stála nyní stříbrná mramorová deska, a přestože se na nebi nenacházel ani jediný sluneční paprsek, deska zářila, jako kdyby ona sama byla zdrojem slunce a naděje. V každém rohu mramorové plochy se nacházel znak jedné z kolejí zakladatelů, uprostřed bylo vytesáno jméno a pod jménem znak celých Bradavic. Nikdo nevěděl, jak se to stalo, ale každý si to vyložil po svém.

Společnost se po dlouhé chvíli začala rozcházet, poslední, kdo zůstal, bylo nebelvírské trio.

„Harry, půjdeme, ano?" chytla jej Hermiona za rameno.

Mladík se k ní s povzdechem pootočil. „Jděte napřed, později si vás najdu."

Nebelvírka si ho prohlédla starostlivým pohledem. „Jen jděte, budu v pořádku," stiskl Hermioninu ruku na svém rameni.

„Dobře, počkáme na tebe ve společenské místnosti."

Harry se na ni povzbudivě pousmál.

„Drž se, kámo," poplácal Ron kamaráda po zádech a společně s Hermionou se vydal do hradu.

Harry se otočil zpět k náhrobku a udělal několik kroků dopředu. Sníh mu pod nohama zakřupal a do zad se mu opřel studený vítr. Se zachvěním si přitáhl plášť k tělu. Zastavil se a stál téměř bez hnutí. Při pohledu na mramor se ptal sám sebe, kde se stala chyba. Mělo tady být vyryto jeho jméno a ne toho muže, v něhož věřil celý kouzelnický svět. Z myšlenek ho vytrhly zvýšené hlasy, někdo se tak brzy po pohřbu očividně s někým hádal. Zvědavě se vydal za zdrojem. Čím víc se blížil, tím víc rozeznával slova a hlavně rozpoznal hlasy. Ministr Brousek se dohadoval se Severusem a takřka hystericky přitom rozhazoval rukama, zatímco Severus se zdál naprosto klidný. Harry se domníval, že jde opět o to samé, o Bradavice a funkci ředitele, když ale zaslechl své jméno, zpozorněl.

„Dokázal jsem se smířit, že někdo jako vy povede Bradavice," mluvil Brousek smířlivě, „nestrpím však, aby někdo tak mocný, jako je pan Potter, byl mimo dohled!"

„Nechápu, kam tím míříte, pane ministře," odsekl Severus kousavě a značně netrpělivě.

„Teď, když je Brumbál mrtvý, není nikdo, kdo by Pottera udržel na uzdě."

Severus se k muži nebezpečně přiblížil. „K věci ministře!"

„Kdo ho zastaví, až se z něj stane příští pán Zla!"

Ahoj, doufám, že ti co jsou školou povinni přežili ve zdravý :) 

Děkuju všem za podporu a přeju hezký zbytek týdne.