Zbloudilá duše

116. Dehydratace

Harry neměl sebemenší tušení, jak dlouho je v této obří kleci zavřený. Čas pro něj přestal existovat, poněvadž ho po nějaké době už nedokázal odhadnout. Zpočátku se alespoň zabavil pozorováním prapodivné místnosti, ve které chyběla okna. Nedostatkem světla však netrpěl, to se v pravidelných intervalech objevovalo a zase mizelo. Připadal si kvůli tomu jako v teráriu a možná přesně o to šlo. Voldemort ho zde zavřel z jediného důvodu, chtěl zpět svou Nagini.

Harry to však po počátečním šoku tvrdohlavě odmítal. Obracel se mu žaludek už jen z představy, že by byl znovu tím odporným plazem, a svůj názor dal poměrně hlasitě najevo. Proto mu Voldemort, ve snaze jej přinutit, přestal posílat jídlo a pití. Dehydratace na sebe nenechala dlouho čekat. Po pár hodinách se objevily první příznaky, zaschly mu rty, jazyk se mu lepil na patro a pocit žízně se stále zvyšoval. Bohužel to byla jen špička ledovce. Jak čas ubíhal, přišly bolesti hlavy, zrychlující se bušení srdce, únava a malátnost.

Návštěvy Voldemorta se během té doby zintenzivňovaly, snad doufal, že když mladíkovi odepře stravu a vodu, tím spíš podlehne jeho nátlaku. Jenže Harry nebyl slabá povaha a jen tak se nedal. Pak tu také bylo něco, o čem pán Zla nevěděl. Proměnit se v Nagini zkrátka nebylo možné, a to hned ze objektivních dvou důvodů. Za prvé neměl u sebe přívěsek, jenž mu přeměnu umožňoval, a druhý důvod, mnohem podstatnější, byl Severusův příkaz, který prostřednictvím kletby byl nucen uposlechnout. Tohle všechno pánovi Zla unikalo a Harry to tak hodlal nechat. Dodávalo mu totiž to sílu se nevzdat.

Právě se pomalým krokem procházel podél mříží, aby protáhl a prokrvil ztuhlé končetiny. Dělal to pokaždé, když se probudil, ačkoli zjišťoval, že jej to namáhá stále víc a víc.

Unaveně se svezl na zem, co nejdál od díry, která mu sloužila jako provizorní toaleta, kterou ale nyní už mnoho hodin nepotřeboval vzhledem k absenci jakéhokoli jídla a pití. Bušení srdce mu po takové námaze připadalo hlasitější, doslova slyšel, jak mu vlastní krev zběsile tepe žilami a nutí srdce tlouct rychleji. Unaveně zavřel oči a modlil se, aby tohle peklo brzy skončilo, poněvadž tušil, že už dlouho nevydrží, a bylo pro něj čím dál těžší nepropadat panice. Tělo mu postupně selhávalo, bez vody nemohl pomalu ani myslet, každá hlubší myšlenka se vytratila do ztracena a rozhovory s Voldemortem už skoro nezvládal, zapomínal uprostřed rozhovoru, co chtěl říct. Čas zkrátka tentokrát nebyl na jeho straně.

Suchý dráždivý kašel Harryho probudil z lehkého spánku, do kterého bezděky upadl. Namáhavě se zvednul zpět do sedu a s hlubokými nádechy se pokoušel záchvat kašle zastavit. Tělo měl rozpálené a v ústech sucho jako na Sahaře, určitě měl vysokou horečku. Poté co přestal kašlat, si vyčerpaně opřel hlavu o mříže a zamžoural na strop, kde pomalu mizelo očarované světlo. Na rtech se mu objevil úšklebek. Nikdy si neuvědomoval, jak moc je voda důležitá. Teprve až mu byla odebrána, pochopil jak je cenná.

Další jeho myšlenky přerušilo tiché vrznutí.

„Jak se dneska máme, Harry?" ozvalo se ode dveří.

„Skvěle!" pronesl Harry suše a odtáhl se od mříží, aby na něj muž nedosáhl.

„Harry, Harry, Harry," kroutil Voldemort hlavou a tiše kráčel ke kleci. „Sám dobře víš, že si za to můžeš sám."

Mladík ze sebe vydal znechucený zvuk a otočil se od přicházejícího černokněžníka celým tělem.

„Tvé chování se mi nelíbí, chlapče," zavrčel pán Zla, „ale máš štěstí, mám dnes velmi dobrou náladu, takže ti tvé nevhodné chování odpouštím," usmál se a přistoupil těsně k mřížím.