Zbloudilá duše

94. U shnilého kopyta

Najít tu krčmu bylo až směšně jednoduché. Severus již slyšel o její neblahé pověsti, nikdy však do ní nevkročil. Bylo to místo, kde se shromažďovali ti největší podivíni společnosti. Od Igora to byl chytrý tah schovat se právě zde.

Cedule v podobě podkovy se nade dveřmi se skřípotem zhoupla pokaždé, když se do ní opřel vítr. Severus nad tím otravným zvukem zaskřípal zuby a zastavil se pár kroků od vchodu. Stáhl si kapuci víc do čela a prohlédl si nápis na ceduli, byl tak zašlý, že nebyl skoro přečtení. Dveře vedoucí dovnitř také zažily lepší časy. Lak byl na mnoha místech seškrábaný a na pravé straně dokonce zahlédl široké rýhy, které vypadaly jako stopy po drápech.

Severus společně s Blackem, který vypadal, že je připravený na všechno, se přiblížil až těsně ke dveřím. Ignoroval přitom tmavé cákance těsně nad klikou. S bručením si stáhl rukáv pláště přes dlaň, a teprve pak sáhl na studenou kliku a stlačil ji silou dolů. Dveře šly kupodivu otevřít zcela tiše. Severus se tak mohl nepozorovaně dostat dovnitř. Do nosu ho okamžitě zasáhl štiplavý pach kouře a alkoholu.

Místnost působila temně a stísněně. Lustr, který visel ze stropu, vypadal zaprášeně, a přestože se na něm nacházelo několik svící, nehořela ani jedna z nich. Podobně na tom byl i krb na druhé straně místnosti, polena v něm sice byla, ale oheň dávno vyhasl. Okna sem také moc světla nevpustila, jelikož byla zamlžená.

Lektvarista instinktivně sevřel pevněji hůlku a vyčkal, až Black proklouzne dovnitř. Jeho pohled mezitím pátral po známé tváři, ale žádného z hostů si nemohl pořádně prohlédnout kvůli přítmí v místnosti. Na jednotlivých stolech zahlédl hořící svíce, ovšem jejich plamen spíš ubíral čerstvého vzduchu, než že by osvětlil prostor kolem stolu.

Severus za sebou zavřel dveře, tím se stal prostor ještě temnější. Pár lidí po něm louplo pohledem, ale kromě mohutného psa, který ho doprovázel, na něm neshledali nic zajímavého, takže zrak zase odvrátili.

Mistra lektvarů zaštípaly v očích slzy od kouře, kterého zde bylo požehnaně od dýmek a doutníků, které zde hojně hosté bafali. Znova si tak připomněl, proč nesnáší hospody. Ve spáncích ucítil tepající bolest. Zdejší ovzduší mu paradoxně nedělalo dobře. Což bylo zvláštní, poněvadž výpary z lektvarů mu problém nedělaly.

Ještě než se dal do pohybu, zkontroloval, zda je kápě pevně na svém místě, a poté se rázným krokem vydal k pultu, za kterým stál statný hospodský s plnovousem.

„Co chceš, cizinče?!" oslovil Severuse hlubokým nepřátelským hlasem a odložil sklenici za sebe na polici.

Severus zůstal stát těsně u pultu, neodvažoval se o něj jakkoliv opřít, jelikož se na povrchu něco lesklo. Severus by se klidně vsadil, že se jedná o obsah něčího žaludku. „Hledám jednoho muže."

Hospodský se zasmál a hodil si utěrku na rameno. „Takových tu je, cizinče, stačí si vybrat," utahoval si z něj a opřel se lokty o dřevěnou desku.

Severus si při tom pohybu povšiml, jak objemné má muž paže, a zadoufal, že nedojde k potyčce, jelikož by se mu nemohl v žádném případě fyzicky rovnat a hůlku by zde nerad použil, tím by na sebe zbytečně upozornil. „Hledám konkrétního muže. Jmenuje se Igor Karkarov a..."

„Toho neznám!" skočil mu hospodský hlasitě do řeči a jal se načepovat něco, co mělo vypadat jako máslový ležák.

„Je podobně vysoký jako já, má černé vlasy a na bradě bradku..."

Jó, tenhle!" zahalekal muž a položil sklenici na pult tak prudce, že čtvrtina vyšplíchla ven. Hospodský zaklel a chňapl po utěrce, kterou měl položenou na rameni. „Už několik dnů mi nezaplatil za pokoj!" hudroval muž a postrčil směrem k Severusovi poloprázdnou sklenici máslového ležáku.

„Který je to pokoj?" zeptal se lektvarista napjatě.

„Tři sta sedm, ale toho psa bych sebou nebral. To individuum tam provádí podivný věci," vyjádřil muž obavu o čtyřnohé zvíře, které budilo respekt svou mohutností a zlýma očima.

Severus se zadíval dolů na Blacka, jehož pohled jasně naznačoval – opovaž mě tu nechat! Lektvarista potlačil úšklebek a řekl: „Však on si poradí."

Hospodský pokrčil rameny a mávnul ledabyle rukou někam doprava. „Tak račte, cizinče."

Severus musel přimhouřit oči, aby spatřil schody, které v té tmě nebyly skoro vůbec vidět. Děkovně kývl směrem k muži za pultem a vydal se k nim. Black mu byl okamžitě v patách. První schod pod Severusovou vahou nepříjemně zavrzal. Na druhý schod se proto snažil nakročit opatrněji, ale nemělo to žádný účinek, ozval se stejně jako ten první, ne-li více. Severus vzdal jakoukoliv snahu o nenápadnost a pomalu vycházel schody, hůlku neustále v pohotovosti. Na odpočívadle ho dokonce Black předběhl. Severus měl chuť to psisko proklít za jeho neuváženost. Žene se bezhlavě do něčeho, co mu lehce může srazit vaz. Nebelvír jeden hloupá!

Když konečně vyšel schody, všimnul si, jak Black stojí u jedněch dveří a tichounce vrčí. Severus se přinutil ke klidu za pomoci hlubokého nádechu a výdechu a vydal chodbu vpřed. S každým jednotlivým krokem se hladina adrenalinu v jeho těle zvyšovala a jediné co dokázal zřetelně vnímat, bylo Blackovo zesilující vrčení. Ostatní zvuky ze svého okolí nevědomky vytěsnil.

Konečně stanul před dveřmi s číslem tři sta sedm. Cosi v těle se mu začínalo nepříjemně třást a napínat. Konečně to dnes skončí. Ta myšlenka byla tak osvobozující, až se zdála nebezpečná. Neobtěžoval se sklepáním a rovnou zabral za kliku, která tiše cvakla. Dveře se se skřípotem pootevřely. Severus do nich strčil nohou, aby je otevřel do kořán. Puch, co jej následně zasáhl do obličeje, ho málem donutil ukročit dozadu. Tento specifický pach smrti Severusovy smysly ještě o něco více vyostřil. Black po jeho boku zakňučel. Tohle nebylo vůbec dobré. Přesto Severus do pokoje vkročil a ostražitě se kolem sebe rozhlédl. Místnost byla malá, okno, které se nacházelo naproti dveřím, by sem jistě pouštělo dostatek světla, kdyby nebylo zpola zatažené, takže na podlahu dopadal jen malý pruh slabého světla.

Postel stála o kus dál, ve stínech, nešlo si však nevšimnout peřin, jež byly na jedné hromadě a poskládané tak, že nebylo pochyb, že něco ukrývají. Severus zhnuseně odvrátil zrak a zaměřil se na druhou stranu místnosti, jelikož mu bylo vcelku jasné, co se v nich ukrývá. Pohled Severusovi padl na křeslo s vysokým opěradlem, které však k němu stálo zády.

Black tím směrem hluboce zavrčel a srst se mu vzadu na krku zježila. Severus se ostražitě vydal ke křeslu. Na opěrce se zčistajasna objevila ruka s pohárem, který se ve slabém světle matně zaleskl. Severusův krok znejistěl a hlas, jenž se z křesla ozval, jej donutil zcela zastavit.

„Popravdě jsem nečekal, že ti to bude trvat tak dlouho, Severusi." Hlas zněl stejně posměšně a arogantně, jak bylo u jeho majitel Igora Karkarova zvykem.

Doufám, že se kapitola líbila :) 

Děkuju za podporu a přeji hezký zbytek týdne.