Zbloudilá duše

82. Přátelé

Podle čeho, Edwarde, usuzuješ, že nejsem šťastný?" ozval se hluboký hlas Mistra lektvarů.

Jak Harry, tak Clarke se otočili po hlase.

Severus stál zcela poklidně ve dveřích laboratoře, a přesto z něj vyzařovalo něco zlověstného, co způsobilo, že oba muži hlasitě polknuli.

„Okolnosti, Severusi, a všichni tuší, že to nebyl standartní svazek. Dokonce se povídá, že jsi při něm byl v bezvědomí!" Clarke upíral pohled na profesora, a ačkoliv byla pronesená slova pevná, jeho pohled už tolik ne. Vypadalo to, že Severusova přítomnost jej připravila o pevnou půdu pod nohama.

„Denní věštec už nám několikrát dokázal svou bujnou fantazii," poznamenal Severus na adresu bulvárního plátku a rozhodnými kroky se vydal k oběma mužům. „A pokud jde o okolnosti, ty ti můžou být ukradené, já se ti taky nepletu do tvého manželství."

Clarke se zatvářil ublíženě, ale stále to nevzdával. „Vždyť byly doby, kdy jsi mu nemohl přijít na jméno!"

„To je pravda," souhlasil Snape a postavil se za Harryho. „Ukázalo se však, že jsou některá rčení víc než pravdivá."

Okolo Harryho pasu se obtočily paže a pevně jej objaly.

„Vždyť je to Potter, který má sice údajně tu moc porazit Pána Zla, ale jinak je naprosto průměrný!" Clarke začínal být nedůtklivý, jenže Severusův chladný pohled mu připomněl, s kým mluví, takže se snažil své emoce trochu zkrotit.

„Mýlíš se, Edwarde, Harry je všechno, jen ne průměrný. Navíc, nebýt jeho, nikdy bych svou ředitelskou roli nezvládl tak rychle. Jenom by mi nemusel mluvit do všeho."

Na tohle se Harry musel ozvat. „To jsou strasti manželství, kdo jiný by se ti do toho měl vměšovat než já."

Mistr lektvarů mu věnoval úšklebek, Harry mu ho bez meškání oplatil a zády se o něj opřel. Dobře věděl, jak teď spolu vypadají – jako pár, který se miluje, ale také občas hašteří. Co však bylo přinejmenším zvláštní, že to ani nebylo třeba hrát. Harry si potřeboval přesto všechno něco ujasnit. „Jsi šťastný, Severusi?" zeptal se přímo.

„Proč se ptáš?" zamračil se Snape.

Harryho zrak se nepatrně natočil ke Clarkeovi, bylo to rychlé, avšak Severusovi to neuniklo. V další chvíli se Snapeovo tělo napjalo, Harry ve snaze zabránit případné katastrofě začal Severuse hladit po hřbetu dlaně.

„Edwarde?" ozval se lektvarista a nebezpečně přivřenýma očima shlížel na viditelně nervózního muže.

„Nechápej mě špatně, Severusi, ale nebyl jsi to právě ty, kdo prohlašoval, že se nikdy dobrovolně neožení?" cedil skrz zuby Clarke.

„Ano, s tebou," udeřil Severus bez milosti. Muž sebou trhnul, jako kdyby ránu skutečně dostal.

Harry se už nějakou dobu cítil nepříjemně, a kdyby se nebál, že se muži proklejí, jakmile za sebou zavře dveře, odešel by, proto to měl v plánu utnout, bohužel se k tomu nedostal.

„Edwarde, už na škole sis mě idealizoval," promluvil Severus smířlivě a trocha té zloby z jeho tváře zmizela. „Nebyl jsem proto nadšený, že právě ty budeš mít v rukou Harryho budoucnost, avšak doufal jsem, že tě vlastní manželství změnilo a učinilo trochu vyzrálejším. V tom jsem se zjevně spletl," povzdechl si zklamaně.

„Neopovažuj se do toho zatahovat Bena, Severusi!" V mužových očích se hněvivě zablesklo.

„Proč ne, myslíš, že by se mu líbilo to, co tady vykřikuješ?!" Severusův vztek byl zpět. Nebyl však tak silný jako Clarkeův, který se vzteky úplně klepal.

„Ty jeden všiváku! Přišel jsem za Potterem, abych mu domluvil. Nikdo přece nechce žít v nedobrovolném manželství!"

„Tohle je dobrovolné, to ti můžu zaručit!" hlas Mistra lektvarů byl sotva slyšitelný, a kdyby se teď nacházel ve třídě plné studentů, krčili by se strachy. Tento tón nevěstil nic dobrého.

„V jeho případě možná," ukázal na Harryho „to samé se ale nedá říct o tobě."

Clarke byl buď velice nevšímavý jedinec, nebo naprostý ignorant, protože si nevšiml, že právě vyčerpal Severusovu trpělivost.

„Hlupáku! Kdyby si mě tenkrát nevzal, už bych tady nestál!"

Harry zavřel oči a v duchu zakřičel né. Severus právě vyzradil to, co mělo zůstat tajemstvím. Jasný důkaz, že ho tento muž dokázal nepěkně vytočit. Teď to byl Harry, kdo Severuse držel v objetí, jinak by přinejmenším lektvarista vytáhl hůlku a použil na vyjukaného Clarka kouzlo zapomnění.

„Myslím, že bude lepší, když půjdete," požádal muže tiše a pohledem se snažil Severusi naznačit, ať mlčí.

„Chtěl jsem jen pomoct," hlesl Clarke skoro plačtivě a spěšným krokem se vydal k východu.

Harry počkal, dokud muž neodešel, teprve pak se odvážil promluvit. „Vymazat mu paměť by nebyla dobrá volba, a když se to vezme kolem a kolem, myslel to dobře."

„Ne, to co tady prohlašoval, byly hlouposti, které mě neskutečně vytočily, a já vyzradil něco, co jsem neměl. Proč jsi mi nedovolil mu vymazat paměť?"

„Protože by to jednou stejně vyšlo najevo a bude lepší se s tím vypořádat teď než později." Harry sklopil pohled k zemi. „Má tě nepochybně rád a je možné, že si tuto informaci nechá pro sebe, už pro tvé dobro."

„Na to bych nesázel," odfrkl si Severus a pustil Harryho z náruče.

„Myslí si, že jsi se mnou nešťastný, proto sem dnes přišel." Nebelvír dělal, co mohl, aby jeho hlas zněl normálně, jenže při posledním slově mu zakolísal.

„On byl vždycky jedinec s nižší inteligenci."

Harrymu cukly koutky rtů, jinak udržel vážnou tvář. Severus nebyl zrovna člověk, který to uměl s laskavými řečičkami, ale stačilo jej trochu lépe znát a dokázali jste rozpoznat, že za pichlavými poznámkami se skrývá útěcha. „Odkud se vy dva vlastně znáte?" zeptal se a šel si sednout na pohovku.

Severus ho následoval. „Tohle ti, pokud vím, prozradil." Ve Snapeově hlase byla znát nelibost, že se ho Harry snaží nachytat.

„Rád bych slyšel i tvou část příběhu," pokrčil Harry rameny v nedbalém gestu.

Severus však nebyl včerejší, vycítil, že mladíkovi na tom opravdu záleží, a jestli odmítne, může to mezi nimi postavit nežádoucí zeď a to nechtěl, ne, když tak dlouho trvalo ji zbourat. „Dobře, než však začnu, nedáš si něco k pití?"

„Sklenka skřetího vína nezní špatně," vyslovil své přání Harry a udělal si na pohovce větší pohodlí.

Severus mezitím nalil drinky. „Jak jsi stačil zjistit, tak jsme se potkali na studiích," pustil se Severus do vyprávění. „Edward začínal, zatímco já nastupoval do posledního. Uběhly asi tři měsíce, když jsem si všimnul, jak mě pozoruje, a skoro vždy byl tam, kde já. Po určité době se osmělil a oslovil mě. Ptal se mě na všechno možné, od důležitých věcí až po malichernosti, byl schopný mi do hlavy vymluvit díru."

„To s tím pronásledováním mi někoho připomíná," uchechtl se Nebelvír a vzal si od Severuse sklenu vína.

„Ty jsi byl proti němu slabý odvar, ale jinak máš pravdu, také jsi mi ho připomněl, a nejen jeho."

Harry přivoněl k vínu a chystal se napít, když jej Severusova slova zarazila. „A koho ještě?"

„Slečnu Grangerovou, nemám rád, když někdo neustále mluví a neví kdy přestat."

Harry schválně přiložil k ústům sklenku, aby mohl schovat úsměv. Vzpomněl si na nedávný rozhovor, kdy se mu Severus svěřil, že by s Hermionou žít nemohl. Na něj byla příliš zvídavá a málokdy dokázala zůstat s ticha. Harry kamarádku znal léta a tak mu to nikterak nepřišlo, ale chápal, že Severusovi, který má rád svůj klid, to může občas vadit. Severus však považoval Hermionu za přítele, a tak jí nikdy nic neřekl, ale Harrymu prozradil, jak Nebelvírku umlčet – stačila dostatečně zajímavá kniha.