4. Čaj o páté

740 73 21



Minulost

Harryho si k sobě pozval o dva dny později. Potřeboval čas na to, aby si v sobě všechno urovnal a nejednal ukvapeně. Po celou dobu doufal, že se ve svých hypotézách mýlí. Celé dva dny o tom přemýšlel, bral to zleva, zprava, zepředu, zezadu a pořád mu vycházelo jedno a to samé.

Smíření se smutnou pravdou pak bylo rychlé. Teď přišla na řadu ta horší část. Pokusit se chlapci vše citlivě vysvětlit a být mu oporou.

Na domluvenou hodinu si nechal připravit čaj a sušenky. Neměl v plánu na Harryho hned zhurta nastoupit. Nejprve se chtěl mladého Nebelvíra optat na běžné věci, navodit tak uvolněnou atmosféru.

Albus posouval z nudy šálky po stole. Čekal, až chlapec dorazí. Znovu dostal nutkání zkontrolovat hodiny, ale nestihl to, jelikož se ozvalo zaklepání.

„Jen pojď, Harry," vyzval Nebelvíra ke vstupu a pokoušel se vypadat důstojně, jak se na ředitele Bradavic patří, a ne jako člověk, co si tu před chvílí hrál se šálky.

Dveře zaskřípaly a Harry vešel. „Dobrý den, pane řediteli," pozdravil při zavírání dveří.

„Také tě zdravím, Harry. Pojď, posaď se, chlapče," vyskočil ředitel ze své židle a rukou Harrymu pokynul, ať se posadí. „Dáš si se mnou čaj?"

Harry kývl a šouravým krokem se vydal ke křeslu, kam se následně doslova svalil jako pytel brambor. Vděčně od Brumbála přijal teplý hrneček, který mu podával.

„Jak se máš, Harry? Vypadáš unaveně," vyzvídal Brumbál nenápadně, nalil si také čaj a sednul si do druhého křesla stojícího vedle.

„Mám se dobře, pane řediteli," odpověděl Harry, usrkávaje z hrnečku.

Brumbál čekal, jestli svou odpověď ještě nějak rozvede, ale Harry byl nezvykle potichu. Jediné, co se sem tam ozvalo, bylo cinkání porcelánu.

Albus se rozhodl zkusit štěstí podruhé. „Jak ti jde učení, chlapče?" zeptal se, cítě se u toho nanejvýš trapně. Prsty pevně držel ucho hrnečku, a aniž by si to uvědomoval, příliš se soustředil na to, aby působil uvolněně, že mu takové drobnosti unikly. Křečovitý stisk povolil, teprve až Potter promluvil.

„Pane řediteli, přestaňme hrát to divadýlko. Je to nás obou nedůstojné."

Brumbál překvapeně zamrkal. Harry ho zaskočil nepřipraveného, to se mu často nestávalo. Přesto se snažil hrát do poslední chvilky. „Nemám vůbec ponětí, co tím myslíš, chlapče?" odkašlal si, šálek odložil na stůl.

„Ne? Copak tu nejsem kvůli Snapeovi?"

„Profesorovi Snapeovi, Harry," opravil automaticky Nebelvíra stále v mírném šoku.

„Pro mě bude navždycky Snape. Měnil jsem mu plíny, ohříval mléko, takže po mě nechtějte, abych ho oslovoval profesorem, když jím pro mě není!" vyklouzla Harrymu v rozčílení dost podstatná informace.

Albus najednou zapomněl, k čemu slouží plíce, jak byl zaskočen. Teprve až když si o to tělo samo řeklo, se prudce nadechl. Bohužel mu nešťastně zaskočila slina a rozkašlal se.

Harry zprvu nechápal, co ředitele tak rozrušilo, když si opožděně uvědomil, co ve vzteku vypustil z úst, sprostě si zanadával a stále se dusícího ředitele šel bouchnout do zad.

„Děkuju ti, Harry," zaskřehotal Brumbál, jen co chytil dech. Natáhl se pro chladnoucí nedopitý čaj a opatrně usrkávaje, sledoval Pottera, sedajícího si zpět do křesla.

Zbloudilá dušeZde žijí příběhy. Začni objevovat