Zbloudilá duše

Epilog Štěstí je krásná věc

„Nech tu rybu na pokoji, Pottere, dnes už žrát dostala." Severusův hluboký hlas se nesl pracovnou až k mladíkovým uším.

„Ty jí ale dáváš málo," zabručel Harry na protest a přisypal rybě do vody žrádlo.

„Dávám jí tolik, kolik potřebuje. A ne jako někdo, kdo ji nestále přecpává," zamumlal rozmrzele Severus a odložil těžké knihy na stůl. Nenáviděl začátek školního roku, vždy toho bylo potřeba zařídit tolik, že jeden nevěděl, kam dřív skočit.

„Já to slyšel!" vykřikl Harry naoko dotčeně a odložil krmivo na poličku vedle akvária. Reakce se však od muže nedočkal, jediné, co vyplňovalo ticho v místnosti, bylo šustění pergamenů a Severusovo mumlání si pro sebe. Harry si za ta léta zvykl, že pokaždé, když se blížil začátek roku, nebylo s lektvaristou k vydržení. Zpočátku mezi nimi vznikaly kvůli tomu i hádky, poněvadž Harry chtěl Severusovi pomoci, ten však ustavičně jeho pomoc odmítal. Mladý muž tento manželův postoj nechápal, dokud si nepohovořil se Salazarem, který mu naznačil, kde by mohl být problém. Jednalo se o Severusovu pýchu. Odmítal jeho pomoc pouze proto, aby si u zakladatelů získal respekt. Netušil však, že to není dávno potřeba. Zakladatelé si ho vážili už jen proto, čím byl pro Harryho. Mladík se poté přestal s mužem dohadovat a vždy trpělivě čekal, až se ta největší bouře přežene, a to samé radil i svým kolegům. V tomto rušném období nebylo moudré Severuse rušit banalitami, jinak mohl člověk skončit s ošklivým prokletím.

Mladý muž tiše sledoval rybku v akváriu, jak hladově polyká nasypané krmivo. Pořídil ji před dvěma lety v Asii, kde byl tehdy na kurzu obrany proti černé magii. Dobře si vzpomínal na ten moment, když rybku uviděl. Její černé střapaté závoje mu okamžitě připomněly Severusův plášť. A když se pak od prodavače dozvěděl, že je dobré chovat tento druh ryb samostatně, jinak mohou být agresivní, věděl, že je to perfektní dárek pro Severuse.

Nutno podotknout, že Mistr lektvarů nijak nadšený nebyl. Stejně si však rybku s akvárkem nechal. Měl tak jistotu, že ho manžel přijde vždy odpoledne navštívit, jelikož si umanul, že jí Severus dává málo žrát. Netušil však, že to byl tak trochu Severusův záměr. Měl rád Harryho přítomnost v ředitelně. Nesměl mít ale příliš mnoho práce, to ho každý další vjem rušil.

Harry nadále stál bez hnutí před sklem a pozoroval, jak rybka sezobává poslední kuličky. Dokázal se jejím pozorováním krásně uklidnit. To samé se bohužel nedalo říct o Severusovi, kterému se právě převrhla kupička pergamenů a bez ladu a skladu se smíchala s těmi, co ležely na stole. Harry se raději po Severusově vzteklém výkřiku rozhodl pro taktický ústup.

„Harry!" ozval se nečekaně Severusův naléhavý hlas.

„Ano?!" otočil se mladík poplašeně, očekávaje katastrofu obřích rozměrů. Vše ale vypadalo v pořádku, samozřejmě až na ten nepořádek kolem. Jeden by nevěřil, že tohle dokáže natropit dospělý člověk.

„Pojď ke mně, prosím." Severusova žádost Harryho upřímně překvapila, přesto neváhal a se šťastným úsměvem překonal prostor, který je od sebe dělil, a sedl si muži na klín.

„Nesnáším začátek školního roku," zamručel lektvarista do manželova ramene a víc ho k sobě přitiskl.

„Já vím," zašeptal tiše mladík a něžně vjel prsty do Severusových vlasů. Rád se jich dotýkal, ačkoli se v některých pramenech již začaly objevovat první šediny. „Ty to ale zvládneš, a až prvního září vyděsíš několik prvňáčků, svět se zase bude točit ke tvé spokojenosti.

„Ty je zase pro změnu utěšíš a budeš tvrdit, že Bradavice nejsou zas tak hrůzným místem, jak pan ředitel tvrdí," zvedl Severus pobaveně hlavu z Harryho ramene a ušklíbl se na něj.