23. Život Harolda Zmijozela 2. část

572 91 32



„Co jste mu udělal!" vykřikl Severus. Poprvé tak narušil tok celého příběhu. Salazar se hořce zasmál. 

„Nedokázal jsem ovládat vztek a řekněme, že Harold se stal jeho častým terčem."

 Severus zakroutil nesouhlasně hlavou. „Jak jste mohl, byl váš bratr!" křičel dál, nemoci ovládat své rozbouřené emoce. Silou vůle se držel, aby obraz nepodpálil, přestože pochyboval, že by se mu to podařilo. 

„Myslíš, že to nevím! Nenáviděl jsem se za to, ale bylo to silnější než já!" procedil skrz zuby Salazar. „Harold s babi se mi snažili všemi možnými prostředky pomoci, jenže marně. K tomu všemu, se ještě přidala Haroldova magie, která byla na jeho věk, až příliš silná a vymykala se mu kontrole. Naštěstí s tímhle si babi věděla rady. Bylo třeba najít člověka, kterému by kus své magie bratr daroval. Harolda nenapadlo nic jiného, než jí darovat mě. Marně jsme ho s babi přemlouvali, ať si najde v hodnější osobu. Tvrdohlavě si stál za svým paličák. Babi tak byla nucena provést rituál. Ze kterého si vybavuju jen velmi málo. Po probuzení jsem se každopádně cítil báječně, avšak něco bylo skutečně jinak, byl to neurčitý pocit tepla v hrudi, který potlačil ten spalující vztek. Přesto mě babi učila nejen jak magii pochopit, ale i jak ovládat negativní emoce, protože sem tam vztek vystrčil růžky, já ho však dokázal ukočírovat stejně jako všichni ostatní. Život v naší domácnosti, se tak vrátil do klidných kolejí. Klid nám vydržel poměrně dlouho, až do dne kdy babi odešla na celý den do města sehnat zásoby. Měli jsme tedy po celý den volné pole působnosti. Já se ale kolem poledne začínal nudit a nenapadlo mě nic jiného, než jít prošmejdit záhadný kumbál. Dokonce se mi to podařilo navléct tak, aby to byl Haroldův nápad. Přesto že tomu tak vůbec nebylo. Potom co jsme se mírném dohadování, dostali konečně dovnitř. Na první pohled jsme nepochopili, proč nám tam babi zakázala přístup. Byl to kumbál, plný různého harampádí, nic nebezpečného. Vzpomínám si, že jsem se hrabal v nějakých knihách s podivným písmem, když se prostorem rozezněl hluk. Neuvěřitelně jsem se tehdy vyděsil, ale naštěstí to byl Harold a jeho nešikovnost, která se zase jednou přihlásila o slovo. Chytal v poslední chvíli zaprášenou skleněnou kouli."

 Severus se napjal v předtuše. „Smál jsem se jeho nešikovnosti a tu věc mu z rukou vzal a rukávem jí začal čistit. Jakmile se mi to trochu podařilo, objevil se v ní text: V mých skleněných hlubinách zříš toho, kdo tě láskou obdaruje, nebo jí pohrdne." Mistr lektvaru obtížně polknul. „Poškleboval jsem se tomu, ale brzy mě to přešlo, text totiž zmizel a místo něj se v kouli objevila tvář krásné dívky. Okamžitě ve mně ten směšný cit probudila a stačila k tomu jen její tvář! Vzpomínám si, že jsem dostal okamžité nutkání ji jít hledat. Bál jsem se však, aby nebyla pouhým přeludem. Proto jsem Harolda přinutil, se do koule také podívat." Salazar se za celou tu dobu poprvé pohnul. Zoufale si promnul oči. „Já hlupák! Kéž bych to, nikdy nebyl udělal!" prohlásil se smutkem v hlase a podíval se na muže sedícího strnule v křesle. „Přísahám na svou magii, že kdybys tehdy žil zabil bych tě!" 

Severuse zamrazilo, nepochyboval o Salazarových slovech, jeho odhodlaný výraz mluvil za vše. Severus navíc tento pohled neviděl poprvé spojený s jeho osobou a pouze u dvou můžu, měl z něj jisté obavy. S nelibostí si na ten krátký seznam připsal další jméno. 

„Babi mi později vysvětlila, co je ta zpropadená věc zač." Navázal Salazar plynule dál, „k čemu jsem vlastně Harolda odsoudil. Nebyl nikdo, kdo by mi odlehčil od černého svědomí, jak já se nenáviděl! Zpět jsem to však vzít nemohl. Jediné co jsem v tu chvíli mohl skutečně udělat, bylo být bratrovi oporou a doufat že mi někdy odpustí." 

Zbloudilá dušeZde žijí příběhy. Začni objevovat