Zbloudilá duše

35. Uchvácen

Lucius byl v Bradavické ředitelně již několikrát za život. Neměl tuto místnost rád, jelikož na něj působila příliš chaoticky a bláznivě. Byla odrazem samotného ředitele Albuse Brumbála. Mužova udělátka rozmístěná všude možně po ředitelně, ho neuvěřitelně iritovala. K čemu vůbec byla!?

Malfoyovi se na rtech objevil pohrdavý úsměv. Toho starého muže respektoval, jedině pro jeho velkou moc a jistý důvtip. Nikdy tak úplně nepochopil, proč se ho Pán Zla obává. Jistě byl silnější než většina kouzelníků, ale Pán Zla taky. Tak k čemu ta bázeň. Lucius v řediteli viděl starého blázna a milovníka mudlů nic víc. Nechápal, co si Brumbál od něj sliboval, že mu snad dá užitečné informace! Nebyl sebevrah! To že tu teď stál a nesnažil se utéct, bylo jen kvůli Dracovi. Nebyl hlupák, věděl, že syn je pod Brumbálovou ochranou.

Luciusovi myšlenky přerušil podivný zvuk. Okamžitě měl tendenci sáhnout po hůlce. Bohužel žádnou momentálně neměl, jeho hůlku měl v úschovně Albus Brumbál. A ten mu s milým úsměvem oznámil, že si jí prozatím ponechá, dokud se nevyjasní jisté okolnosti. Co tím myslel, to ví jen Merlin.

K zasuštění se přidalo protáhlé zasyčení.

Lucius cuknul hlavou prudce do strany a za krkem mu ošklivě zapraskalo. Bolest co mu projela tělem, byla však v momentě zapomenuta. Pohled mu totiž padnul na velké terárium. Ostražitost se změnila v úžas, uvnitř byl nádherný, bílý had.

Se zájmem se vydal blíž. To zvíře už takhle z dálky, vypadalo velmi zajímavě, přesto že se ani nehnulo. Leželo na kameni a zřejmě spalo. Dokonce se neprobudilo, když Lucius došel až těsně ke sklu. Byl uchvácen, plaz byl čistě bílý, žádná vada na kráse. Zkrátka pastva pro oči.

Lucius by rád věděl, jak se sem to zvíře dostalo a jestli je možné ho odkoupit. Byl tak ponořen ve svých myšlenkách, že přeslechl otevření dveří. Následně ho kouzlo prudce odmrštilo od terária. Tvrdě přistál o jakýsi stolek. Těžce vydechnul, když sklouznul na zem. Na jistém místě ho přitom zabolelo. Zakroutil hlavou ze strany na stranu, dlouhé blond vlasy se mu při pohybu uvolnily z tužky. Seděl nehybně na zemi v šoku, z toho náhlého napadení. Honem se rozhlédl kolem, hledajíc útočníka. Překvapeně nadzvedl obočí, když si všimnul Severuse stojícího před teráriem s hůlkou napřaženou směrem k němu.

„Rád tě vidím," pozdravil zdvořile, avšak chladně, přesně jak se na Malfoye sluší a patří. S elegancí vstal, obezřetně se ale k muži nepřibližoval, nedůvěra z něj sršela na míle daleko.

„Co tady děláš?!" ozval se zostra Snape.

„Jsem tu na pozvání samotného ředitele," odpověděl nabubřele.

Severus zaváhal, jasná známka toho jak ho odpověď překvapila. „Nevěřím, dokaž mi, že jsi to ty!" zamračil se a sevřel hůlku pevněji, „řekni něco, co víš jenom ty!" vyzval Luciuse.

„Hmm," zamyslel se, na nic však nepřišel. „Nic takového není, jelikož jsi až příliš uzavřený člověk," ozval se po chvilce na oko ledabyle, uvnitř byl ale uzlíček nervů.

Rozhostilo se v místnosti ticho. Napětí se stupňovalo. Lucius nikdy v životě později nepřizná, že měl v ten okamžik doopravdy z druhého muže nahnáno.

„Jsi to ty," konstatoval Severus zachmuřeně. Rázným pohybem sklonil hůlku, ale neschoval, nadále ji pevně držel. Pozorně sledujíc aristokrata před sebou.

„Jak se má můj syn?" vyptával se Lucius hned potom, co byla hrozba v podobě nepěkné kletby zažehnána.

„Drží se statečně, dokonce si opět vybudoval postavení ve Zmijozelu. Jak to dokázal mi je záhadou," zakroutil hlavou mistr lektvarů. Neušel mu pyšný pohled na Luciusově tváři. „Určitě se s ním uvidíš, až Brumbál zajistí, že ti můžeme věřit." Změnil téma Severus a konečně schoval hůlku.

„Ty asi netušíš, jak toho chce docílit?" zeptal se Malfoy s pozvednutým obočím.

„Mám jistou představu," mlžil Severus se škodolibým úsměvem na rtech, „a jsem si naprosto jistý, že budeš hodně zaskočen," dodal užívající si tu nejistotu v Malfoyových očích.

„Horší než Pánovo Crucio to stejně nebude." Tím si byl Lucius jistý a ve snaze odvrátit pozornost, obešel Severuse, aby znovu mohl spatřit ten skvost v teráriu. „Netušil jsem, že má ředitel ve vlastnictví takového tvora," řekl nespouštějíc z hada lačný pohled. „Dal bych všechno mění Malfoyů, že to jediný na světě."

Had zvedl hlavu a zpříma se zadíval Luciusovi do očí.

„To je možné," potvrdil Severus neochotně. Nelíbila se mu Luciusova fascinace tím zvířetem. Znal tohoto muže dost dlouho, aby poznal, že bude chtít hada pro sebe. Přitom pomyšlení musel zatnout vzteky zuby. Na hada si za tu dobu poměrně zvyknul, ono to ani jinak nešlo, protože v ředitelně od té doby byl téměř, každý den.

Stal se tak svědkem, jak se zvíře postupně vyléčilo ze svých zranění. Kromě toho, Brumbál plaza miloval. Často ho měl zavěšeného okolo krku, když pracoval. Fénix stál na opěrce křesla. Severus se ušklíbnul, když si vybavil vzpomínku, jak je takto viděl poprvé. Byl na ně vskutku, bizarní pohled.

„Je to nádherný plaz. Víš, co ale nechápu? Jak je možné, že dokážeš být v jeho přítomnosti tak klidný?"

vyptával se v hlase jasný výsměch.

Severus si založil ruce na hrudi a propálil Malfoyův profil vzteklým pohledem. „Netuším o čem to mluvíš!"

Lucius se otočil čelem k Severusovi, litující že nemá svou hůlku, aby mohl přidat na teatrálnosti. „Ne?" zatvářil se udiveně, „víš, doneslo se ke mně, že od jistého útoku na tvou osobu, nemáš tyto tvory zrovna v lásce, dokonce z nich máš prý strach?"

„To není pravda, jsou to prachsprosté pomluvy!" zasyčel Snape dotčeně.

Luciusově tváři se objevila výzva. „Dobrá," prohlásil a o dva kroky couvnul. Rukou však mávnul k teráriu. „Dokaž to!"

„Jak prosím tě?!" zeptal se Severus nabroušeně.

„Sáhni dovnitř."

Mistr lektvarů ztuhnul. „To nemyslíš vážně!" vydechl šokovaně. Paže mu zplihle spadly podél těla.

Lucius roztáhl rty do žraločího úsměvu a rázně kývnul. Prameny dlouhých vlasů se mu tím dostaly nepříjemně do očí. „Myslím!" prohlásil rozkazovačně a pohybem ruky si dal vlasy zpět na záda. Netrpělivě vyčkal, jestli Severus, vhozenou, pomyslnou rukavici přijme.

Tak co myslíte, příjme nebo ne?

Děkuju vám všem za vaší podporu a přeju hezký zbytek dne :)