Zbloudilá duše

97. Vincent

O Igorovi bylo všeobecně známo, že opravdu špatně snáší bolest, a byl proto mnohdy Smrtijedům pro smích. Nikdo však netušil, proč právě bolest je Igorovým nejslabším místem.

Severus se za to muži nikdy neposmíval, sám věděl, jak je těžké čelit svým démonům. Dnes ale nastala situace, kdy to proti Karkarovovi bez zaváhání použil. Dokonce ho někde v koutku mysli hlodala myšlenka, o kolik se Igorův strach zvětšil, když přišel hůlku. S těmito myšlenkami překonal poslední hradbu nastražených vzpomínek a s úlevou se zadíval na ty, pro které si sem přišel. Zprvu míhajícím se obrazům nerozuměl, připadalo mu, jako kdyby se odehrávaly od konce. Viděl na nich mladého muže, jak kouzly zabezpečuje onu masivní dřevěnou komodu v této místnosti a následně obrací usměvavou tvář směrem k muži, stojícímu za zády. Severus si se zvědavostí prohlédl mladíkův obličej. Byl to sotva dvacetiletý kluk, jenž měl v tmavě hnědých očích jiskru radosti. Ta však vyprchala, když si povšimnul, co druhý muž drží v ruce. Radostný výraz se změnil ve zmatený, aby ho v dalším okamžiku vystřídal strach, a to když se Igor napřáhl a s pohrabáčem v ruce se po mladíkovi ohnal. Bohužel, mladý muž nebyl dostatečně rychlý. Ozvala se tupá rána doprovázená ošklivým křupnutím a mladík se skácel s dutým nárazem na zem, na místě byl mrtvý. Igor odhodil zakrvácený kus železa a obešel nehybné tělo. Netrpělivě jej s heknutím otočil na záda a nedočkavě hledal klukovu hůlku. Ta se však ukázala jako nepoužitelná, jelikož ji tělo při dopadu na zem zlomilo na dvě části. Sprostě zaklel a tím byla vzpomínka ukončena.

Severus si násilím přitáhl další a se zatajeným dechem pozoroval stejného mladého muže stojícího u stolu, na kterém se nacházel kotlík střední velikosti. Lektvarista zalitoval, že nemůže do vzpomínky vstoupit a pořádně si vše prohlédnout, musel mít neustále na paměti, že toto spojení myslí není dobrovolné, tudíž byl v mnohém omezen. Jedno však udělat mohl, a to natočit si vzpomínku tak, aby viděl do kouřícího se kotlíku, a zároveň mohl sledovat, co mladík píše do malého ošoupaného notýsku.

„Opravdu se mu to bude líbit, Igore?" ozval se nejistě mladík a vhodil do kotlíku nakrájený náprstník a poté napjatě čekal, jak se rostlina v kotlíku zachová. Po chvilce se chlapci rozlil na tváři úsměv a cosi si rychle zapsal do notesu.

„Jsem si tím jistý, Vincente," odpověděl Karkarov a vstal z křesla, které se nacházelo před hořícím krbem. „Nemá rád, když někdo plýtvá jeho časem, a právě z toho důvodu nebere žádné učedníky," vysvětloval Igor, zatímco se blížil ke stolu s poloprázdným pohárem v ruce. „Všichni mu přijdou hloupí a nehodni jeho inteligentu," ušklíbl se, obešel pracovní desku a položil mladíkovi dlaň na rameno. „Ty mu však tímto lektvarem dokážeš, že jsi hoden toho, aby tě učil!"

Vincent se neodvažoval odtrhnout zrak od bublajícího kotlíku, ale v hlase mu zazněla radost: „Už se nemůžu dočkat, až ho uvidím a povím mu o svém lektvaru."

Severus zprvu netušil, o kom je řeč, ale v momentě, kdy se téma stočilo k lektvarům, mu to začínalo postupně docházet, po zádech mu přejel mráz a žaludek se stáhl do bolestivého uzlu. Nepřestal však sledovat bublající lektvar a mladého muže, který do něj vhodil lístečky mladé mandragory. Hladina se okamžitě zbarvila do oranžové, byla to přesně ta barva, jaká se nacházela ve flakonku.

Igor se se zájmem naklonil nad kotlík a nakrčil nos, když uviděl nevábnou barvu lektvaru, nemluvě o jeho smradu, který se dal s trochou fantazie přirovnat ke spáleným vejcím. „Ten jed měl hezčí barvu," konstatoval suše a odklonil se pryč z přímého dosahu výparů.

„To ano," souhlasil Vincent s posměškem, „avšak protijed stále ještě není hotový, potřebujeme..."

V té chvíli vzpomínka ztratila zvuk a celá podivně popraskala. Lektvarista zmateně zamrkal a velice pomalu mu docházelo, že je vzpomínka zničená. Jeho tvář se zkřivila do vzteklé grimasy. Byl odpovědi tak blízko! Merline! Stačilo tak málo a měl by ji. Pokoušel se ji obnovit, ale nešlo to, a popravdě ani nevěděl, co přesně se s ní stalo. Jediné zřejmé bylo, že Igor je schopnější, než si myslel. Selhání zanechalo Severusovi hořkou pachuť na jazyku. S nevolí se musel dát na ústup.

V okamžiku, kdy přerušil Severus mentální spojení, převrátil se mu žaludek na ruby a jen tak tak udržel žaludeční šťávy uvnitř. Kolena měl jako z rosolu a na čele se mu perlil studený pot. Přinutil se zvednout ztěžklou ruku a čelo si otřít.

„Snape, si v pohodě?" ozval se zhrublý hlas.

Severusovo tělo reagovalo zpomaleně a podobně na tom byla i jeho mysl. Dokonce na pár chvil nedokázal rozpoznat hlas, jenž ho oslovil. Zmateně udělal krok vzad a svět se s ním podivně rozhoupal. Přitiskl oteklá víčka k sobě a pokoušel se získat opět vládu nad svým tělem. Vzdáleně zaslechl Blackův křik, to už ale padal a Igor s ním. Čekal, že dopadne na tvrdou podlahu, jenže pevné paže ho včas zachytily. Hlas, který k němu promlouval, už ani pořádně nevnímal. Následně však pocítil na tváří štiplavou bolest a pak další a další. Donutil se otevřít oči a hned zalitoval, že to udělal. Spatřil nad sebou Blackův obličej. Nebyl to pěkný pohled, nejraději by oči zase zavřel, ale když se o to pokusil, ten zablešenec ho znovu profackoval.

„Snape, no tak! Vzpamatuj se, teď není čas na šlofíček!"

Severus neměl sílu Blacka ignorovat a navíc i samotná jeho existence ho iritovala. „Levá kapsa," hlesl a jazyk se mu přitom lepil nepříjemně na patro, co by dal za trochu vody. Black naštěstí nebyl zas takový tupec a lektvary našel poměrně rychle. Severus pak napřel všechny síly a postupně do sebe potřebné lektvary dostal.

„Zjistil si něco?" zeptal se Sirius a nenápadně odtáhl paži, kterou držel okolo Snapeových ramen.

„Ne!" vyprskl Severus vytočeně a postupně Blackovi všechno povyprávěl, načež s nechutí uzavřel, že v tom nejdůležitějším neuspěl.

Sirius praštil pěstí do země. „Sakra!" vykřikl frustrovaně a vyhoupl se zpět na nohy. „Co budeme dělat?"

„Doporučuji zkusit najít notes toho mladého lektvaristy," navrhl Severus a také se zvedl na nohy. Udržet se vzpřímeně se ukázalo těžší, než obvykle. Lektvary však začínaly pomalu působit.

Oba se rozdělili a systematicky prohledávaly pokoj. Igora, který ležel na podlaze a z očí a nosu mu tekla krev, si ani jeden nevšímal, stejně jako postele, od které se šířil ten odporný zápach.

Pokoj byl zanedlouho převrácený vzhůru nohama, ale notes, který Severus viděl ve vzpomínce, nikde nenašli, a to ani poté, co se ho pokusili kouzlem přivolat.

„Snape, není tady," ozval se Sirius a schodil na zem jeden z obrazů, visících na zdi. „Nevidím jinou možnost, než splnit jeho podmínky."

Severus ztuhnul na místě. „To neudělám!" zamítl rázně a prohmatal spadlý obraz. „Nehodlám tomu červovi dát neporušitelný slib!"

„Budeš muset!"

„Ty ho chceš nechat jít?! Potom co Potterovi udělal!" vztekal se Severus a z očí mu sršela nenávist.

„Ne! Copak ti to ještě nedošlo?!" rozhodil Black rukama kolem sebe a intenzivně na Snapea zíral.

Severus byl vyčerpaný až do morku kostí, takže mu opravdu hned nedocházelo, na co Black naráží. Prozření se dostavilo, až když se muž změnil zpátky v psa.
„Ach," uteklo mu ohromeně, „ty myslíš...?" Pes rázně přikývl. Mistr lektvarů se dlouho nerozmýšlel, nemohl, jinak by hrozilo, že se dostaví pochybnosti, a to si nemohl dovolit. Rázným krokem se vydal ke Karkarovovi a v duchu se omlouval Harrymu, jelikož věděl, že by s tímhle rozhodně nesouhlasil.

Tak je vcelku jasné co se ti dva chystají udělat. Co však myslíte vy smilují se nakonec? 

Všem moc děkuju za neutuchající podporu jste užasni. 

Přeji hezký zbytek týdne :)