Zbloudilá duše

114. Přímo na solar

Severus odmítal uvěřit slovům Luciuse Malfoye, avšak stačilo si vzpomenout, v jakém byla Eleonor stavu, když se objevil... Opilá, v čích slzy, ve tváři hluboký smutek. Byl to obraz ženy, která si byla jistá, že přišla o všechno.

Pravda, hořká pravda, do něj udeřila nelítostnou silou, přímo na solar a zanechala ho zcela bezradného proti ochromující bolesti, která následně zachvátila jeho tělo a mysl. Za svůj dosavadní život zažil mnoho mučení od pána Zla, jeho Cruciatus bylo proslulé svou devastující silou. Přesto ho nikdy nezlomilo. Vždy ho ustál, poněvadž věděl, že lidé, na kterých mu záleží, především jeho blízcí jsou v bezpečí. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že ho zlomí právě tohle – zrada od nejbližší osoby, které mnohdy věřil víc než sobě.

Ze Snapeových úst se ozvalo nekontrolovatelné hysterické uchechtnutí a obličej se mu zkřivil takovým způsobem, že Lucius sáhl okamžitě po hůlce. V místnosti se v dalším okamžiku objevila divoká, elektrizující magie, která chtěla jediné – ničit. Lucius si s hrůzou uvědomil, že v křesle spí bezbranný Draco. Děs mu sevřel útroby a dřív, než si stačil uvědomit, co dělá, stál na nohách a napřahoval se. Jeho pěst narazila tvrdě na Snapeovu bradu, až mu v ruce hlasitě zakřupalo.

Severus překvapeně zamrkal, když ucítil tepající bolest a před sebou spatřil Luciuse Malfoye, jak se napřahuje k další ráně. Jen taktak stačil uskočit stranou, aby se jí vyhnul.
„Přestaň, Malfoyi, dost!" vykřikl a znovu se jen o vlásek vyhnul napřažené pěsti. Koutkem oka si všimnul Draca, jak vstává z křesla a šokovaně zírá na svého otce, jenž se znovu a marně snaží udeřit jeho kmotra.

„Otče, to už stačí!" ozval se příkře a rychlým krokem se k nim vydal.

Dracův hlas zafungoval, Lucius takřka okamžitě přestal a otočil se na svého syna. „Netušil jsem, že jsi vzhůru."

Draco se na svého otce překvapeně díval. „Proč ses pro Merlina snažil Severuse praštit!?"

Lucius pohodil namyšleně hlavou. „Já se ho nepokusil praštit, já ho praštil!"

Severusovi by jindy tato scénka přišla k popukání, jenže situace byla příliš vážná, aby měl důvod ke smíchu. Dobře věděl, proč jej Lucius praštil. Ztratil nad sebou a svou magií kontrolu, emoce jej úplně ovládly. Kdyby nebylo včasného zásahu aristokrata, zřejmě by někomu ublížil a to nechtěl. Rozhodně ne někomu z přítomných. Vždy se pyšnil svým sebeovládáním, za každé situace si dokázal udržet čistou hlavou, a pokud se mu to občas přeci jen nepovedlo, většinou ztratil kontrolu jen nad svým chováním, nikoliv nad magii. Tohle všechno pro něj bylo nové a projevilo se to v nejméně vhodnou chvíli. Potřeboval mít čistou hlavu, aby mohl zachránit Harryho, ale nedokázal se ovládat, obzvlášť když si vzpomněl na ženu, která spala poklidně v pokoji na druhém konci chodby. Proč jej vůbec nabádala, aby si k Harrymu našel cestu, když měla v plánu mu ho stejně vzít?! Vzít mu jediného člověka, kterého dokázal upřímně a hluboce milovat! Neměl ponětí, proč to udělala, a bylo mu to vlastně jedno. Pro něj se v tom okamžiku stala cizím člověkem, pro kterého již v jeho srdci nebylo místo.

Zatnul bezmocně ruce v pěst, nehty se mu zabořily hluboko a bolestně do masa, ale nic z toho nevnímal, okolní svět pro něj přestal existovat. Momentálně se nacházel ve svém vnitřním světě, v němž vládla bolest, strach a především zoufalá bezmoc. Divoká a mocná magie se opět začala probouzet a odpovídat tak na jeho rozbouřené emoce. Nechtěl však nad ní znovu ztratit kontrolu. Zavřel proto oči a pokusil se zhluboka dýchat a vnímat ji. Byla silná, mnohem silnější než dřív, připravená postavit se tomu, kdo je za tohle všechno zodpovědný. Jeho a Harryho magie, která měla změnit svět, jenže jak? Když nad ní neměl kontrolu. Emoce se zdály být příliš palčivé a ostré, aby je mohl zvládnout.