27. Za zavřenými dveřmi

558 84 24


 Severus se po příchodu do ložnice rozhodl vysprchovat. Potřeboval se dát do pořádku a sprcha byla slibným začátkem.

Sprcha mu skutečně pomohla a to nejen k očistě těla, ale hlavně k pročištění mysli. Během mytí vlasů začal uvažovat, co si počne s nově nabytými informacemi. V Emanuelovi v mládí našel jisté zalíbení a kdyby jim to osud tak nezbabral, Severus věřil, že by mnoho věcí dopadlo jinak. Pohled mu při té myšlence zabloudil na předloktí, kde měl vypálené Znamení Zla. Na rtech se profesorovi lektvarů, objevil ironický úsměv. Pak tu byl Potter, kterého do dnešního dne nenáviděl do morku kostí. Jenže po tom co se dozvěděl, po nenávisti zůstala podivná prázdnota a Severus nevěděl, co si má najednou počít. Stále nemohl uvěřit, že Emanuel a Potter jsou ta samá duše, jenom tělo je jiné. Pro Merlina! Vždyť na tyto báchorky, kolem reinkarnace, nikdy nevěřil! A přesto obrazu Salazara Zmijozela nešlo nedůvěřovat. Navíc tu byl Potterův pohled a v něm cosi známého, co dříve tak okatě přehlížel.

Do ložnice vešel již převlečený do nočního úboru. Překvapilo ho, že v ložnici našel Draca. „Co tu děláš? Kde je Potter?" ptal se vyvedený z rovnováhy.

„Klid Severusi, Potter je v obývacím pokoji. Já jsem tě sem přišel jenom zkontrolovat a doufám, že do té doby usne," vysvětloval Draco svou přítomnost zde.

„Nepotřebuju kontrolovat!" odsekl Severus a šel si sednout vedle svého kmotřence na postel.

„Já vím, ale potřeboval jsem ho tam nechat samotného, abych oddálil náš rozhovor a doufám, že bude stát Merlin při mně a on mezitím usne," řekl Zmijozel, nervózně poklepávající nohou o podlahu.

Severusovi to nedalo, aby se nezeptal. „Usne?!"

Mladý Malfoy si povzdechl. „Byl si nezvěstný dva dny kmotre."

„Cože!" vykřikl polohlasně mistr lektvarů. „Draco nedělej si ze mě legraci, víš, že tohle nemám rád!" říkal mrazivě Severus směrem k chlapci a nezapomněl ho přitom sjet zamračeným pohledem.

„Vypadám snad že se směju!" řekl mladík bez špetky humoru v hlase.

Severus rozhodně vstal a obešel postel. Z nočního stolku vzal navztekaně kalendář, aby následně celý ztuhnul, protože kalendář opravdu mluvil v Dracův prospěch. „Jak je to možné," vydechl šokovaně, dívající se na datum v kalendáři.

„V místnosti s obrazy utíká čas jinak, protože tam nejsou okna, ani hodiny, které by určovaly čas. To co se ti zdálo, jenom několik málo hodin ve skutečnosti byly dva dny." Vysvětlil Draco polohlasně.

„Jak ty víš o Salazarovi Zmijozelovi?" vyštěkl Severus a hodil kalendář na noční stolek. Rozčíleně se rozešel zpět k chlapci, ale nesedl si. Tyčil se nad mladíkem, paže typicky založené na hrudi, vyčkávající odpověď.

Draco se uchechtl a zvedl pohled od země, aby se podíval Severusovi zpříma do očí. „Jednoduše, chtěl jsem pro tebe někoho lepšího než je Karkarov."

Severusovi svou odpovědí, vzal vítr z plachet. A tak trochu se v tom začal ztrácet. O čem tu ten kluk žvaní, než však stačil, vyjádřit svou nelibost, Draco pokračoval.

„Stalo se to na začátku školního roku. Do ložnice šesťáků, se přemístil náš bývalý, domácí skřítek a požádal mě, ať jej následuji. Odmítl jsem samozřejmě, jenže ten skřítek nebral na moje odmítnutí zřetel. Jednoduše mě i přes výhružky přenesl do místnosti s obrazy.

Severus si všiml, že má Draco při vyprávění na tváři mírný úsměv. Mátlo ho to, ale nepřerušoval ho.

„Tam jsem na toho opovážlivého tvora vytáhl hůlku. On si z toho však nic nedělal. Zašklebil se a zmizel. V ten moment jsem začínal jednoduše panikařit, než jsem jí ale úplně propadl, promluvil na mě obraz Salazara Zmijozela!"

Zbloudilá dušeZde žijí příběhy. Začni objevovat