Zbloudilá duše

70. Zakladatelé

Harry se se skřítkovou pomocí dostal do místnosti s obrazy. „Dobby, mohl bys prosím probudit zakladatele?" požádal tiše. Myšlenkami byl stále v ředitelně, přesněji v tom okamžiku, kdy mu Severus přímým příkazem zakázal se k Voldemortovi jakkoliv přiblížit. Jak mohl pro Merlina vědět, že právě on je Tomovým mazlíčkem? Odpověď nenašel a jen se modlil ke všem svatým, že to pouze špatně pochopil. Vždyť se k němu v posledních dnech choval Severus tak hezky. Poté, co se dozvěděl o Edgarovi, s ním zůstal až do pozdního večera. Příjemně si popovídali a dokonce si dali spolu večeři. A ráno, po té nešťastné scéně kvůli výzdobě, byl snad ještě lepší. Konečně mezi nimi vymizelo veškeré napětí a bavili se, jako kdyby mezi nimi žádná špatná minulost neexistovala. Ba co víc, dostal další nečekaný polibek. Severus by jistě nelíbal někoho, kdo... Následující myšlenky zaplašil, bylo nutné vyřešit momentální situaci. Sám v sobě se může pitvat jindy.

Studený pot mu stékal po zádech, když předstoupil před probuzené obrazy. „Hrad je v ohrožení," vyřkl bez zbytečných průtahů.

Na tvářích zakladatelů se objevil úlek.

Jako první se vzpamatovala Rowena z Havraspáru. „Jak je to možné? Vždyť Bradavice jsou pevnost a štíty jsou takřka neproniknutelné!"

„Slovo ‚takřka' hraje v tuto chvíli velkou roli," ušklíbl se hořce Harry. „Obávaný Lord Voldemort, černokněžník této doby, našel kouzlo, jak štíty zničit."

Úlek ve tvářích se proměnil v čirý děs.

„Obracím se proto na vás: jde to kouzlo zvrátit?" Harry se podíval na každého s tichou prosbou v očích.

„Předpokládám, že děti v hradu nejsou?" ozvala se tiše Helga z Mrzimoru.

Harry zakroutil hlavou. „Ne, ty ředitel poslal na bezpečné místo."

„Toho jsem se obávala," hlesla Helga a utrápeně přivřela oči.

Mladík se na ženu nechápavě zamračil, než se však stačil zeptat, co tím myslí, ozval se mužský hlas.

„Když se tak událo posledně, použili jsme studenty jako pilíř." Godrikův hluboký baryton se nesl prostorem až k mladíkovým uším.

„Pilíř? Jak?" vyptával se Harry zmateně.

Godrik mu věnoval milý úsměv a dal se do vysvětlování. „Jak jistě víš, dětská magie je jednou z nejsilnějších..."

Harry přikývl a dodal: „Ano, nebýt jí, tak by Bradavice nebyly jedním z nejbezpečnějších míst v Británii."

Godrickovi se rozšířil úsměv na tváři. „Právě sis odpověděl na otázku."

Harry však stále úplně nechápal.

Rowena vydala netrpělivý zvuk. „Jejich magie se stala pilířem, a proto štíty společně s Bradavicemi zůstaly nedobytné."

Mladý muž konečně pochopil a na malý okamžik mu svitla naděje, že všechno bude zase v pořádku, než mu došla skutečnost... „Momentálně se ale žádný student v Bradavicích nenachází!"

Sotva to dořekl, zem se zatřásla tak silně, že se Harry neudržel ve stoje a padl tvrdě na kolena.

„Štíty právě padly," ozval se Salazar, který doposud mlčel.

„Ne, ne, ne!" začal Harry prudce kroutit hlavou. „Nevybudovali jsme Bradavice, aby je nějaký šílenec zničil!" Poslední slovo zakřičel z plných plic směrem k obrazům.

Ženy sebou trhly, ale vyhýbaly se mladíkovu pohledu.

Jediný, kdo se mu podíval zpříma do očí, byl Godrik.

„Copak už není naděje?" hlesl Harry na pokraji zoufalství.

„Je, bratříčku, ale cena je příliš vysoká," Salazarův hlas zněl chladně, avšak jeho oči byly plné bolesti. „Obětovat se, bez podmínek a závazků. Pak se opět štíty obnoví a Bradavice budou zachráněny."

Zatímco zbylé tři osoby začaly ve svých rámech nesouhlasně pokřikovat, Harry se rozesmál. Klečel na zemi a z hrdla mu vycházel zoufalý chechot.

Stále se pochechtávaje, rozhodil paže do stran a chraplavým hlasem vykřikl: „Jak taky jinak, že!? Ono k tomu nestačilo prachobyčejné kouzlo!?" Harry na své otázky nechtěl znát odpovědi, stejně to bylo zbytečné. Jak se dostával zpět do stoje, smích v něm postupně odumíral. Ve chvíli, kdy stál pevně na nohách, zvedl ruce za krk, aby rozepnul řetízek, na kterém visel přívěsek.

„Co to děláš!?" zeptal se Salazar napjatě.

„To, co je třeba," odpověděl Harry už klidně a nechal přívěsek spadnout do zpocené dlaně.

„Nemusíš to být ty!" zaprotestoval Zmijozel vztekle.

Zbylé tři obrazy mlčely, nemělo cenu se do bratrské roztržky vměšovat.

Harry se podíval zprudka do Salazarovy tváře, snad se chtěl hádat, ale pak si uvědomil, že je to naposledy... Nač tedy plýtvat zlými slovy. Přesto, jak zle se cítil, pokusil se na bratra usmát, bohužel zůstalo jen u pokusu. „Ano, musím, Bradavice jsou můj domov."

Salazar se snažil cosi říct, jenže Harryho další slova jej zastavila.

„Až tě Albus Brumbál nebo Severus Snape přijdou znovu vzbudit, pokus se jim pomoci zbavit Znamení Zla, jelikož z toho Voldemort odčerpává magii svých následovníků. Když se zbaví Znamení a viteálů, Severus dostane šanci ho porazit v rovnocenném souboji."

Salazarovým výrazem se mihla naděje. „To nejde, a ty to víš! Znamení Zla může zničit jen ten, kdo ovládá hadí jazyk, a navíc, podle věštby to máš být ty, kdo Voldemorta nadobro sprovodí ze světa!"

Harry pokrčil rameny, jako kdyby o nic nešlo. „S tvou pomocí se jim to podaří, a pokud jde o Voldemorta, oba víme, že tu moc už nemám. Tím vyvoleným se od jisté doby stal Severus, i když o tom zatím netuší."

„Když už je řeč o něm, to ho tu necháš jen tak!?" chytal se Salazar posledního slabounkého stébla.

„Mezi námi to stejně nemělo budoucnost," odbyl jej tvrdě Harry. „Mohu se na tebe spolehnout, Salazare?"

Muž na obraze tvrdě sevřel rty, ale přikývl.

Harry se s úlevou chystal přivolat opět věrného Dobbyho, když se malá postavička zjevila po jeho boku. Slzy jako hrachy se mu kutálely po tvářích.

„Vše si slyšel?" optal se Harry pro jistotu a pootočil se, aby mohl skřítkovi vidět do očí.

Dobby přikývl: „Ano, pan Harry Potter je statečný kouzelník."

Dotyčnému se ulevilo, byl ušetřen dalšího vysvětlování. „Děkuji ti, Dobby, jsi ten nejvěrnější skřítek, jakého jsem kdy poznal."

Dobby se rozplakal naplno, vzlyky s ním cloumaly tak mocně, že nemohl ani mluvit.

Harry chviličku počkal, než se vzpamatuje. Když si byl jistý, že skřítek vnímá, řekl: „Tohle předáš do rukou ředitele," podal mu řetízek s přívěskem.

„Dobby udělá, co pan Harry žádá," odkýval skřítek vzlykavě.

Harry ho chlácholivě poplácal po zádech. Pak se naposledy podíval do tváří svých přátel. „Čekejte na mě na druhé straně."

Dobby je poté postupně začal uspávat. Poslední byl Salazar Zmijozel.

„Je mi to líto, Harry," prosil od odpuštění, vinu vepsanou v očích.

„Netrap se, bratříčku, byl to osud." Harry se snažil tvářit statečně, alespoň na venek, i když uvnitř tomu tak nebylo.

Salazarův portrét znehybněl, avšak utrápená tvář zůstala.

„Sbohem," zašeptal Harry a společně s Dobbym zmizel.

Trošku se nám to zase zkomplikovalo :) 

Děkuju všem za podporu a přeji hezký zbytek týdne.