Zbloudilá duše

16. Stříbrní hadi

„Promiň mi to, Severusi, neuvědomil jsem si, že ti při asistovaném přemístění bývá špatně."

Snape se mladíka šokovaně pustil a udělal dva klopýtavé kroky dozadu. Nevěděl, z čeho má větší šok, jestli z toho, že ho Potter právě oslovil jménem, nebo že se dokázal přemístit pryč z hradu. Ve snaze zahnat strach začal pokládat otázky. „Nemelte hlouposti, Pottere! Raději mi řekněte, kde to jsme? A jak je možné, že se žák šestého ročníku dokáže sám přemístit z Bradavického hradu!" V Severusovi začalo růst semínko pochybnosti, jestli je před ním skutečný Harry Potter. Nenápadně nahmatal hůlku, avšak nestačil ji vytáhnout úplně, když ho Nebelvírova slova zastavila.

„V hradu pořád jsme, jen jsem nám zkrátil cestu. A schovejte tu hůlku, tady by vám byla k ničemu."

Mistr lektvarů se kolem sebe rozhlédl, přesto ale nepřestal sledovat Pottera. Nacházeli se v místnosti bez oken. Prostor byl velmi malý, když ale spočinul pohledem na obrazech, pověšených na jedné ze zdí, zapomněl na celou podivnou místnost. „To není možné..." vydechl, dívaje se na obrazy samotných zakladatelů Bradavic v životní velikosti.

Nohy se Severusovi sami rozpohybovaly směrem k obrazu Salazara Zmijozela. Obraz byl sice nehybný, přesto měl Severus dojem, že mu ten muž vidí svýma brčálově zelenýma očima až do duše. Severus ten intenzivní pohled nevydržel dlouho a odvrátil se. Raději se zaměřil na obraz jako celek. Muž na plátně byl svátečně oblečen do podivného hábitu v barvě stříbra a smaragdově zelené. Typické barvy Zmijozelu. Severuse však překvapovalo pozadí. Byl zvyklý, že v obrazu vždy nějaké je, ať už louka nebo místnost, ale tady nebylo nic, jen černo. O to víc vynikal samotný Salazar Zmijozel, působící na první pohled zastrašujícím dojmem. Snape se chystal prohlédnout si i zbylé obrazy, když k němu přistoupil Potter.

„Malíř vystihl Salazara přesně. Pamatuju si, kolik nervů nás to stálo, než byl obraz hotový, a ten holomek tomu ubohému malíři ani nepoděkoval za jeho mistrovskou práci."

Severus byl zmatený, na jazyku ho pálilo čím dál víc otázek. Nechápal, o čem to ten kluk mluví. On snad u tvorby podobizny Salazara Zmijozela byl?!

„Kvůli obrazům tu ale nejsme. Chtěl jste důkaz, tak prosím, vložte přívěsek sem dolů do rohu," ukázal Harry místo, aniž by odtrhl pohled od malby.

Severus vytáhl přívěsek z hábitu a sklonil se k místu, kde byl nenápadný důlek. Vložil ho tam, slza do rámu zapadla a ozvalo se tiché cvaknutí. V tu ránu se z přívěsku vynořili dva tencí stříbrní hadi, kteří se syčením obraz obkroužili a vrátili se zpět do přívěsku. Profesor s úlekem od obrazu odskočil a fascinovaně sledoval, jak se obraz Salazara Zmijozela postupně probouzí.

Pohled Salazara Zmijozela se jako první zaměřil na Severuse. Profesor lektvarů těžce polkl, jinak však zůstal klidný. Léta špionáže ho naučila nepanikařit navenek, ale to, co prožíval uvnitř, byl hotový hurikán emocí. Ve snaze něco říct otevřel ústa, jenže v hlavě měl úplné prázdno, jediné na co se zmohl, bylo pusu zase zavřít a jen na obraz zírat. Salazarova pozornost se přesunula ze Severuse na Harryho.

„Bratře," kývnul na Pottera.

Severus zalapal po dechu, tím opět přilákal pozornost muže z obrazu.

„Co ten tady dělá! Harolde, neříkal jsem ti, že tady cizince nechci?!" zlobil se Salazar při pohledu na muže oděného v černém hábitu.

„Vím, Salazare, ale tohle je výjimečná situace," hájil se Nebelvír klidně, dokonce s malým úšklebkem na rtech. „Vedoucí tvé koleje Severus Snape," představil muže Salazarovi a odtrhl oči od obrazu, aby se podíval na profesora, který najednou působil, jako kdyby měl okamžitě omdlít. „Našel můj řetízek a odmítl jej vrátit, dokud mu nedám jasný důkaz, že je můj, a tak mě napadlo, že vás dva seznámím a ty mu při té příležitosti vysvětlíš, že jsi to byl ty, kdo mi ho dal k mým patnáctinám."

Salazarův zamračený pohled se změnil na zhodnocující. „Takže vedoucí mé koleje," broukl si pro sebe muž na obrazu a pozorně si Snapea prohlédl, jakoby ho snad viděl v jiném světle. „No, byli tu i horší, tenhle aspoň nehysterčí a neomdlívá," vyjádřil se Salazar s prapodivným úšklebkem na rtech. „Ale mám pocit, že mu asi slova zaskočila v krku."

Potter se nahlas uchechtl a to konečně donutilo Severuse reagovat.

„Je mi velkou ctí, že Vás poznávám, Salazare Zmijozele," řekl uctivě a poklonil se.

Salazar mu úklonu vrátil zdvořilým kývnutím hlavou. „Harold mi prozradil, že jste Zmijozelskou kolej v posledních letech hodně pozvedl, za to vám děkuji."

„Je to má práce, aby žáci Zmijozelské koleje nosili svůj odznak s hrdostí," prohlásil Severus rozhodně a zasloužil si tím od Salazara uznalý pohled. Poté se obrátil k chlapci a tvrdost v jeho očích změkla. „Měl jsi pravdu, bratříčku."

Severus neměl tušení, o čem muž mluví, ale už podruhé takto Pottera oslovil a to nemohla být náhoda, navíc ten cit s jakým se na mladého muže díval. V Severusovi se postupně probouzely vzpomínky na minulý rok, konkrétně na článek Rity Holoubkové, který obrátil Bradavice vzhůru nohama a rozbil dlouholeté přátelství. Svět se s ním podivně zatočil. „Takže je to pravda, ten článek z novin minulý rok nelhal, vy jste, Pottere, skutečně bratrem Salazara Zmijozela," zachrčel, nohy se mu podlomily a od pádu na tvrdou zem ho zachránily jen mladíkovy paže, které ho bleskurychle zachytily. Na uchu ucítil horký dech. „Ano, článek byl pravdivý, Harry Potter má v sobě duši Harolda Zmijozela."

Slova se k Severusovi dostávala postupně, přes mlhu, která obklopila jeho mysl jako těžký mrak. Poté co mu postupně došel význam toho všeho, z tváře mu vyprchala všechna barva. Nadzvedl hlavu a podíval se na Pottera, a přestože mu strach svazoval hrdlo, zeptal se na to nejobávanější. „A ten zbytek o mě a o vás je též pravdivý?!" zeptal se, v hrůze zíraje do Potterových smaragdových tůní. Pouhé kývnutí a Severusovi se zatmělo před očima. K jeho smůle ale neomdlel. Pocítil, jak si ho Potter srovnává v náručí, aby se na sebe mohli pohodlně dívat. Jindy by nic takového nedovolil, jenže byl v šoku, takže i když byl o hlavu větší, připadal si z čista jasna jak hadrová panenka. Jenom Potterovo pevné sevření ho dokázalo udržet bezpečně na nohách.

„Klid, Severusi, dýchej," promlouval k němu klidně Nebelvír. „Mezi námi se nic nemění. Já jsem pořád Harry Potter, tvůj nenáviděný student."

Severuse jeho hlas lechtal na krku, až se otřásl. „Co ta kletba?" hlesl tichounce.

„Coby, nic, s tou si nedělejte starosti, pane profesore," pokrčil Harry bezstarostně rameny. „Jste šťastně ženatý a tím je věc uzavřená."

Severus se nenechal tak lehce obelhat, ale pro teď neměl sílu se dohadovat. Však on si počká. Na jazyku ho pálila ještě jedna z mnoha otázek, co nesnesla odkladu, a která tohle všechno vlastně odstartovala. „Jak je možné, že vám Brumbál dovolil, abyste pro něj špehoval u Pána zla? A jak dokážete, aby vás nepoznal?"

Potter se tiše zachechtal a přiblížil tvář k té Severusově tak blízko, až se o sebe otřely. „Řekněme, že ředitel neměl na vybranou, a pokud jde o mé krytí, to si prozatím nechám pro sebe."

„Vy mi nevěříte!" konstatoval Severus nahněvaně a snažil se z podivného objetí uniknout.

„To není pravda, svěřil bych ti vlastní život, jenžetaky chci zachovat tvé duševní zdraví, takže další šoky si necháme na příště."

Tak Severus už ví kdo je špion, dokonce i něco na víc. Zbývá jediné jak se k tomu všemu  postaví ? 

A co říkáte na obraz na obraz Salazara Zmijozela ? 

Děkuju všem za hlasy ale hlavně za komentáře neuvěřitelně mě nabíjejí chutí ke psaní :)

Všem přeju hezký zbytek večera.