Harry vzdal čekání na Severuse s úderem jedenácté hodiny. Uložil rozečtenou knihu zpět do knihovny, stejně ji poslední dvě hodiny sotva vnímal, a vydal se do koupelny.
Později, když uléhal do postele, naposledy zkontroloval hodiny – bylo půl dvanácté a Severus stále nikde. S povzdechem si pod hlavou srovnal polštář a pokoušel se zahnat nervozitu, která na něj začala dopadat. Švihnutím hůlky nechal ztlumit světla svíček a upřel zrak na strop. Se zaujetím sledoval stíny tančící na stropě a přemýšlel, jak si asi Severus. Krb, který díky hořícímu ohni do místnosti jako jediný vpouštěl světlo, krásně hřál a zvuk praskajících polen Harryho postupně uspal.
Z hlubokého spánku ho probudil zvláštní pocit. Příjemný pocit, jak si uvědomil vzápětí. Přesto chviličku trvalo, než jeho ospalá mysl dokázala opět plně fungovat. Na tváři se mu objevil ospalý úsměv, když ucítil známou vůni bylinek. „Severusi," hlesl ochraptěle. Prsty hladící ho po spánku ustaly v pohybu, ale nezmizely.
„Nechtěl jsem tě vzbudit," ozval se hluboký hlas ze tmy.
Harry se mžouráním pokoušel zaostřit, stejně však v té tmě viděl jen siluetu sedící na posteli. Brýle ležely na nočním stolku, ale když se pro ně pokusil volnou rukou natáhnout, pevná ruka ho zadržela. „Ne, nejsou třeba." Severusův hlas zněl podivně šťastně? Takto ho Harry ještě neslyšel. O to víc jej zamrzelo, že má muž tvář skrytou v temnotě. Mohl však stále cítit a vnímat, a díky tomu věděl, že je Severus uvolněný a spokojený, a také trochu promrzlý. To snadno spraví vyhřátá postel. Muž ale nevypadal, že by se chystal jít si lehnout. Harry se nemusel ani ptát, zda Mistr lektvarů uspěl, bylo to zcela jasné. Kdyby tomu bylo jinak, Severus by tu tak v klidu neseděl a nehladil by jej jemně po tváři. Zavřel by se ve své laboratoři a do rána by vařil všelijaké lektvary, aby zahnal hořkou pachuť prohry. Harry vzal Severusovu ruku do své a lehce si ji sundal z tváře, dával při tom dobrý pozor, aby ji ani na okamžik nepustil. Poté se pro větší pohodlí otočil na záda. „Jsem rád, že to vyšlo," konstatoval do ticha a nevědomky přitom začal palcem hladit mužovu studenou dlaň.
Severus cosi neurčitě zabručel, jinak se k tomu nevyjadřoval, takže se místnost opět ponořila do ticha. Harryho to podivné napětí, které každou uběhlou minutou houstlo, znervózňovalo. Jelikož kvůli absenci brýlí byl slepý jako krtek, nedokázal se podívat do mužovy tváře a odhadnout tak, co Severus tím podivným klidem a mlčením vyjadřuje.
„Ty si nepůjdeš lehnout?" pokusil se o další konverzaci. „Nejsem unavený." Severusův hlas zněl najednou tak nějak zvláštně, sametově?
Harry ho opravdu ještě nikdy neslyšel takhle mluvit. Sevřel se mu z toho žaludek a srdce se rozbušilo. Než se nad tím však stačil pořádně zamyslet, zašimraly ho na tváři Severusovy vlasy a na rtech ucítil horký dech. Podvědomě pootevřel rty a se zmatkem v duši vyšel vstříc podmanivému polibku. Jak se polibek postupně měnil ve vášnivou hru, v Harryho nitru se začínala probouzet palčivá touha, proto se od muže pokusil rychle odtáhnout, ačkoli ho to stálo velké sebezapření.
Překvapeně zamrkal, když zjistil, že Severus již nesedí na okraji postele, nýbrž klečí nad ním, a deka, která ještě před pár okamžiky zakrývala jeho tělo, je Merlin ví kde.
„Musíme přestat, jinak..." Byl přerušen dalším polibkem, při kterém se mu z hrdla vydral zoufalý sten.
„Nechci přestat, dnes už ne!" zaslechl Harry a pak už, s pevně zavřenýma očima, vyšel svým tělem vstříc Severusovým dotekům.
Tu noc se odehrálo něco krásného, něco, co je oba nadosmrti změnilo.
***
Harry byl první, kdo se ráno probudil. Ležel zády k Severusovi, který podle hlubokého, pravidelného dechu stále ještě spal. Na Harryho tváři se objevil šťastný úsměv. Zasněně zvedl levou ruku a zadíval se na prsten, jenž se až do včerejšího večera pouze matně lesknul. Po minulé noci však získal stejný zářivý lesk, jaký měl v den, kdy si ho Harry poprvé nasadil. Svazek byl naplněn.
Mladíka ze šťastných myšlenek vytrhl až náhlý zvuk letaxu. Někdo vstoupil do jejich obývacího pokoje bez pozvání.
Harry bez meškání na nočním stolku nahmatal brýle, nadal si je a ložnice okamžitě získala ostřejší obraz. Zpod polštáře vytáhl hůlku a vyčkávavě se zadíval na Severuse, zda ho ten nečekaný vpád nevzbudil, ale kdepak, muž spal nerušeně dál. Harry jemně sundal mužovu paži ze svého pasu a tiše vstal. Z křesla, které stálo nedaleko postele, si vzal župan, jenž si během chůze ke dveřím rychle oblékl. S hůlkou v pohotovosti otevřel dveře. Ve chvíli, kdy překročil práh ložnice a octnul se v obývacím pokoji, z něj veškerá ostražitost opadla a na rtech se mu objevil vřelý úsměv.
Eleonor stála u krbu a v ruce držela poměrně velkou sklenici, z níž vycházel krásný zlatý lesk.
„Dobré ráno, Eleonor," pozdravil Harry a jen taktak zadržel silné zívnutí.
„Dobré ráno, Harry," oplatila mu žena mile. „Kde je Severus?" zeptala se a tázavě se zadívala na dveře od ložnice, které mladík právě opatrně zavíral.
„Stále spí," potvrdil Harry její domněnku a vydal se k ní blíž, aby nemusel tak nahlas mluvit. Nerad by Mistra lektvarů probudil. „Přišel včera večer hodně pozdě a teď tvrdě spí, dokonce ani tvůj příchod ho neprobudil." Harry se zastavil pár kroků od Eleonor a očima zakotvil na lahvi. Nitrem se mu rozlila spokojenost. „Jsem rád, že se to podařilo."
„To mi povídej!" potvrdila Eleonor spokojeně. „Severus byl úžasný, nikdy bych nevěřila, že mu to s těmi mrňaty půjde tak dobře."
„Škoda, že jsem to neviděl," zamumlal Harry spíš pro sebe a přešlápl z nohy na nohu. Ve spodním prádle a v županu mu začínalo být poměrně chladno.
Tímto pohybem opět zaujal Eleonořinu plnou pozornost. „Vypadáš poněkud zmuchlovaně," prohlásila a přimhouřenýma očima si ho pozorně prohlédla.
Harry okamžitě zrudnul až po kořínky vlasů. „To ne..., to není, jak...," koktal rozpačitě, bylo však pozdě. Ženě, jako je Eleonor, to došlo v okamžiku, kdy mladíkovy tváře nabraly rudou barvu.
„Konečně!" vykřikla rozjařeně, a kdyby v ruce nedržela zavařovačku, určitě by Harryho objala. „Už jsem se bála, že k tomu nedojde."
Harryho tváře žhnuly jako rozehřátá kamínka, a když viděl Eleonořinu radostnou reakci, měl chuť propadnout se do země. Jednu výhodu to ale mělo, v tu ránu mu přestala být zima. Se znepokojením si povšiml, jak se na Eleonořiných rtech tvoří potutelný úsměv. Severus ho za tohle určitě zabije, až se dozví, že jeho babička ví, že už nežije jako mnich.
„Proč jste vlastně tady?" zeptal se ve snaze rychle změnit téma a stále poněkud v rozpacích se vydal k pohovce.
„Musíme si pospíšit!" vyhrkla náhle a následovala mladíka k pohovce. „Lucius Malfoy je na tom velice špatně."
Harry zamyšleně usedl na pohovku. „Chápu, máme Hvězdný prach, takže nač protahovat jeho trápení."
„Přesně!" souhlasila Eleonor, v hlase jí byla znát úleva.
Harry namířil hůlkou, kterou měl pořád ještě v ruce, na župan a přeměnil ho na jednoduchý černý hábit. „Můžeme jít," zadíval se s povzbudivým úsměvem na ženu.
„Jistě, jen ještě napiš Severusovi vzkaz, ať se nestrachuje," poradila mladíkovi Eleonor a vstala z pohovky.
Harry uposlechl její radu a napsal Severusovi stručný vzkaz. V jednu chvíli měl chuť pod to příkré sdělení připsat ještě něco milého, ale nakonec nad sebou zakroutil hlavou.
Severus by něco takového určitě neocenil.
Tak jsme se zase o kousíček posunuli, příště se pokusíme odstranit Znamení zla. Co myslíte podaří se to?
Děkuju všem za obrovskou podporu a přeji všem příjemný zbytek týdne. Uvidíme se zase v úterý.