První, co Harry ucítil, byla vůně dezinfekce s jemným podtónem citronu, jeho tělo se díky ní podvědomě uvolnilo, byl v bezpečí na ošetřovně, to bylo dobré znamení. Bolest, již cítil na hrudníku, už tak příjemná nebyla. Znesnadňovala mu dýchání a při každém dalším nádechu mu připadalo, jako kdyby měl v hrudi jehelníček plný špendlíků, které ho ostře bodaly do žeber. S tichým zasténáním otočil hlavu na stranu a do tváře ho zasáhl studený štiplavý vzduch. Zároveň mu však při tom nepatrném pohybu projela zády tupá bolest. Se zatnutými zuby a stále zavřenýma očima se pokusil vybavit, proč se na ošetřovně ocitnul. Mysl měl však zamlženou a podivně zpomalenou, určitě byl stále pod utišujícími lektvary. Proto vzdal pokus si vzpomenout, a raději zkusil otevřít oči. Netušil ovšem, že to bude tak těžké, pomalu do toho musel zapojit celé tělo, aby se mu tento na první pohled jednoduchý úkon podařil. Po nějaké době se mu to konečně povedlo a první co svým rozmazaným zrakem spatřil, byl měsíc v úplňku. Jindy by si ten pohled i užil, ale kazilo mu to hned několik věcí, neměl brýle a stále netušil, proč tu je. Vlasy na polštáři jemně zašustily, když pootáčel hlavou a rozhlížel se po tmavé, pro něj neznámé místnosti. Kde je? Kde jsou ostatní lůžka? Proč je v odděleném pokoji? Harry se nedokázal zastavit zběsilé myšlenky, které mu běžely hlavou a způsobovaly mu tak začínající bolest hlavy. Následně se však rozplynuly, jelikož zahlédl křeslo, ve kterém spal Severus Snape. Loket měl opřený o opěrku křesla, zatímco spal s tváří opřenou o kloubky prstů. Harryho srdce se i přes bolest v hrudníku silně rozbušilo a pocit, který v něm rozkvetl, byl balzámem na bolest. Severus je tady s ním. Jen co mu ta šťastná myšlenka probleskla hlavou, dveře místnosti se rozrazily, svícny na stěnách vzplály a Severusovy oči se v ten samý moment otevřely. Harry v těch černých hlubinách, ve kterých se odrážel svit měsíce a svící, mohl zahlédnout – šok, radost a v neposlední řadě také úlek, kterému tak úplně nerozuměl, než se však zmohl na nějakou reakci, emoce ze Severusových očí zmizely a muž se před ním uzavřel. Harry nemohl zabránit zklamání, které jím projelo jako otrávený šíp, když od něj Severus odvrátil zrak. Otevřel ústa ve snaze něco říct, ale vyšlo z něj jen nesrozumitelné zasténání. Jazyk se mu nepříjemně lepil na patro a při samotném pokusu polknout se málem rozkašlal. Mužovu pozornost však neupoutal, dál se díval někam za něj a vypadal, jako kdyby byl někde na míle daleko. Když Severus vstal a otočil se čelem k ošetřovatelce, Harry měl pocit, že se pod ním otevřela zem. „Severusi," zachrčel a přál si, aby se na něj muž alespoň podíval, ale to se nestalo, Mistr lektvarů ho zcela ignoroval.
Poppy, mezitím diktovala Severusovi potřebné lektvary, když se z lůžka ozval mladíkův hlas, volající mužovo jméno. Poppy očekávala, že ho profesor lektvarů vezme na vědomí, ale ten dělal, že jej neslyší. Pozorně si ho proto prohlédla a spatřila v jeho očích bouři emocí, kterou její mladý kolega nedokázal skrýt. Nepřekvapilo ji, když se následně s mírnou úklonou hlavy rozloučil, a poněkud rychlejší chůzí se vydal se ke dveřím. Poppy si nemohla nevšimnout paniky v mladíkově tváři, a tak muže zastavila: „Severusi, měl bys tu zůstat a..."
„Nevidím důvod, Poppy," skočil jí rázně do řeči a bez jediného ohlédnutí odešel pryč z pokoje.
Harry bezmocně sledoval Severusův útěk, jinak se tomu ani říkat nedalo. Hruď se mu bolestivě svírala a v očích jej zaštípaly slzy, které se ani nesnažil skrýt. Madam Pomfreyovou skoro nevnímal, a přestože na něj mluvila, neodpovídal. V hlavě měl zmatek a sám sebe se pokoušel přesvědčit, že to nic neznamená. Severus Snape není typ člověka, který by vysedával u jeho lůžka a držel ho za ruku. Viděl, že je vzhůru, tak odešel plnit své povinnosti. Harry si tuto chabou výmluvu opakoval neustále dokola, ale valný účinek to nemělo, stále to nesnesitelně bolelo.
Madam Pomfreyová se nemohla dlouho dívat do Harryho utrápené tváře, čišelo z ní tolik zoufalství a utrpení, že se jí lítostí sevřelo hrdlo. Emoce však musely stranou, bylo třeba Nebelvíra vyšetřit. Během samotného procesu se ho vyptávala, zda jej něco nebolí, ale chlapec mlčel. Když pak dokončila vyšetření, jemně mladíka znovu oslovila: „Harry?" nazvedla mu opatrně hlavu, aby se mohl snadněji napít.
V Harrym se cosi pohnulo a postupně bolest začal nahrazovat spalující vztek. Vždyť sám sobě přísahal, že se nestane bezmocnou loutkou prahnoucí po Severusovi. Nehodlal skončit jako jeho bratr, který toužil jen po své ženě, a v momentě, kdy mu cokoliv odepřela, zejména sebe, nedokázal to snést a raději ve všem ustoupil, takže se stal jen loutkou v ženiných rukách. Ne! Takový on nebude! Ať Severuse kouslo do zadku, co chtělo, nebude to on, kdo první přileze! Něco mu však našeptávalo, že to je jen bláhový sen. Harryho rozhněvané myšlenky byly náhle přetrženy lehkou ranou do tváře.
„No tak, mluv se mnou, mladíku!"
Harry sebou trhnul a poněkud poplašeně se zadíval na madam Pomfreyovou. „Co se stalo? Proč tu sem?"
„Vy si nic nepamatujete, pane Pottere?" Poppy byla upřímně překvapená, že si mladík na nic nevzpomíná. Tak trochu s ohledem na jeho minulost u Pána zla očekávala, že tomu bude právě naopak. „Dnes je již pozdě, pane Pottere, promluvíme si zítra," šikovně se vyhnula chlapcovým otázkám a přivolala si z druhé místnosti lektvar proti bolesti a s nepatrným zaváháním také bezesný spánek.
Harry ženu s přimouřenýma očima sledoval. Nelíbilo se mu, že odmítá odpovědět na jeho otázky. Potřeboval vědět, co se stalo, ta nejistota jej užírala. Přesto si však bez protestů vzal lektvary, které mu byly podány. Spánek jej na chvíli zbaví té palčivé trýzně, kterou bohužel nezažene žádný lektvar proti bolesti. Poslední, co si vybavoval, když upadal do hlubokého ozdravného spánku, bylo ženino hudrování na otevřené okno.
***
Druhý den ráno Poppy nemeškala a hned po snídani se vydala zkontrolovat svého pacienta. S tácem v rukách vešla do pokoje a viděla Harryho, jak spí s tváří odvrácenou k oknu. Tiše přešla k nočnímu stolku, kam položila tác, a ačkoli se snažila nezpůsobit hluk, Harry sebou cuknul a s prudkým nádechem otevřel oči.
„Dobré ráno, Harry, jak se cítíte?" zeptala se s úsměvem na rtech a vytáhla hůlku.
Harry ospale otočil hlavu za hlasem. „Dobré ráno," zopakoval mírně nakřáplým hlasem. Madam Pomfreyová mu podala pohár s vodou, který vděčně přijal.
„Jak se cítíte?" trpělivě zopakovala Poppy a dala se do kontroly chlapcova stavu.
„Lépe," byla Harryho stručná odpověď a pak pozvedl pohár k ústům. Na několik minut se místnost ponořila do ticha.
„Ano, škodlivé látky jsou z těla pryč." Z ženina hlasu zazněla upřímná radost.
To samé se ale nedalo říct o Harrym, tvářil se jako bubák, neboť se mu v hlavě začínalo rozjasňovat. Byl otráven!
Poppy si okamžitě všimla mladíkova rozrušení. Opatrně mu vzala z chvějící se ruky pohár a dala ho z jeho dosahu. „Vzpomněl jste si," konstatovala a sedla si na postel.
„Byl jsem otráven?!" vydechl Harry šokovaně a zadíval se do klidných očí madam Pomfreyové.
„Ano, nikdo, však netuší, jak jste dokázal přežít..." Poppy Harrymu postupně převyprávěla celý příběh.
Harry tomu nechtěl uvěřit, a kdyby ho nebolelo celé tělo a hruď neměl v jednom plameni, jistě by k tomu měl námitky, ale jeho bolavé tělo bylo toho důkazem.
Trvalo skoro půl hodiny, než se Poppy dostala ke konci.
Harryho po vyslechnutí toho neuvěřitelného příběhu, napadalo ihned několik otázek, na které se toužil zeptat, a většina se týkala Severuse, ale jeho racionální část tu potřebu potlačila. „Jak je na tom ten kluk?" zeptal se tedy tiše a se skloněnou hlavou zíral na své ruce ležící nečině na dece.
„Je v pořádku," odpověděla Poppy a natáhla se po Harryho dlani. „Probral se před čtrnácti dny a před dvěma dny byl propuštěn," stiskla povzbudivě Harryho ledové prsty.
Harry se pokusil usmát, avšak vyšel z toho jen křečovitý škleb.
Poppy s povzdechem vstala a vzala z tácu lektvary. Když si je mladík vzal, podala mu snídani. „Dám vědět profesoru Lupinovi a madam Princeové, že jste se probral," oznámila Poppy a připravená k odchodu vzala prázdný tác. Harry ji však nevnímal, a tak jej nechala v klidu jíst a tiše odešla.
Jsem si jistá, že jste teď juchali radostí, že je Harry konečně vzhůru a zároveň proklínáte Severuse za jeho chování, ale jinak to nešlo.
Děkuju všem za podporu a přeji všem hezký zbytek týdne.