Cizinka

Kapitola 187: Jiný svět

"Ellie!" rozléhal se domem hlas baculaté ženy. "Už jdu, Molly!" křikla brunetka v odpověď a seběhla posledních pár schodů vedoucích do přízemí domu. "Ronnie se vrátil." ukázala Molly na sovu sedící na kuchyňské lince, jakmile dívka vešla do kuchyně. "Konečně." vydechla Nel vděčně. Převzala si od své sovy obálku a rychle ji otevřela. Vytáhla z ní dopis a dala se do čtení.

Drahá Nellie,

Je jasné, že pochybuješ o tom, kam patříš. To dělá jednou za čas každý z nás. Jestli někdy budeš mít vážné pochybnosti o svém rozhodnutí, vždycky tu budu, abych ti připomněl, kde je tvé místo a kam doopravdy patříš. Až se vrátíš od Roxy, mohli bychom se sejít v Příčné ulici, kdyby si tedy chtěla. Také mi chybíš, těším se až se zase uvidíme.

Se srdečným pozdravem,
Remus.

Ps: Ta sova mě klovla!

Brunetka pohlédla pobouřeně na svou sovu. "Vážně si klovnul Remus?" povytáhla obočí. Odpovědí jí bylo jednoduché zahoukání. "Klove?" podivila se baculatá žena. Dívka se na ní s cukajícími koutky podívala. "Nikdy to ještě neudělal. Tohle je novinka. Pochopila bych, kdyby klovnul Sam, umí člověka pořádně vytočit, ale Remus? To mi nesedí..." "Možná tě jen chrání." navrhla klidně Molly. "Jak to myslíš?" "Tak jak to říkám." byla jediná odpověď, které se dívce dostalo.

Večer trávila drobná Nebelvírka ve společnosti baculky v obývacím pokoji. S knihou v ruce se obě ponořily do světa, který otevíral brány jejich fanzie. Nel využívala knihy jako únik před realitou a problémy, které by v normálním světě musela řešit. Kniha byla svět, ve kterém její problémy neexistovaly. Seznamovala se s hrdiny, kteří překonávali překážky, které jim život pokládal do cesty. Z na první pohled obyčejných chlapců a dívek se stávali hrdinové, kteří zachránili svět. Každý z nich byl jiný a musel se poprat se svou vlastní výzvou. Ani jeden z nich se však nevzdával. Stáli si za svým a vytrvali až do úplného konce. Nakonec vyhráli. V některých případech se však nejedná o úplné vítězství. Někdy vyhraje to menší zlo, jindy zase přijdou hrdinové knihy o tolik, že se o nějakém vítězství ani mluvit nedá.

Někdy je pro nás natolik těžké vyrovnat se skutečností, a tak hledáme únik. Potřebujeme získat ztracenou naději, že dobro může vyhrát nad zlem. Nesmíme však zapomínat, že se náš svět od toho knižního liší, a že jakmile odtrhneme oči od stránek s tím poutavým příběhem a zavřeme onu knihu, vracíme do světa, v němž jsme sami postavou. Postavou s vlastním příběhem, problémy, trápením, vlastnostmi, city a vším, co k živé bytosti patří.

Knihy nám poskytují odpočinek, naději, klid, útěchu a vidinu lepších zítřků. Vidinu, že pokud budeme stateční a vytrváme, stejně, jako hrdinové z knížek, se dočkáme svého vlastního vítězství a konce, který by v tom nejlepším případě mohl být šťastný. Jenže naše příběhy nekončí výhrou. Nekončí ani ve chvíli, kdy naše srdce přestanou být. Končí až když na nás lidé přestanou vzpomínat a náš příběh upadne v zapomnění a my s ním. Až tehdy lze mluvit o konci. O konci, který by měl stát za to, ať už bude jakýkoli. O to bychom měli usilovat. Aby jsme na konci všeho nelitovali. Nic není černobílé. Člověk nesmí vidět jen to špatné. Vždycky jsou tu ty momenty, kdy jsme byli naprosto šťastní a spokojení. A právě za ty chvíle stojí bojovat, abychom, až bude po všem, měli na co vzpomínat.

_______________________________________

Užijte si víkend!

💋🤗💖

Je ráno a já se tuhle kapitolu snažila vydat už včera večer... Nevím, co s tím, už mě to štve. 😶