Cizinka

Kapitola 19: Některé věci se říkají těžko

Ještě nějakou tu chvilku ji Remus svíral v náručí a Nel to tak vyhovovalo. V této pozici by zřejmě setrvali mnohem déle, kdyby je nevyrušily něčí kroky. "Asi by jsme měli vstát." upozornil dívku Remus. Nel mu musela dát za pravdu. Pomalu se zvedla na nohy. Chlapec k ní natáhl ruku. Jemně jí otřel tvář. Brunetka si ani neuvědomila, že plakala. "Mám hodně červené oči?" zeptala se lehce roztřeseným hlasem. "Pořád jsi krásná." Nel na to nestačila nijak zareagovat. Chodbou k nim totiž spěchala profesorka Mcgonagallová se všemi Nebelvírskými šesťáky.

"Ellie! Díky Merlinovi." vyhrkla žena a přitáhla si dívku do medvědího objetí. "Nestalo se ti nic?" strachovala se. "Nic mi není, teto." "Hrozně si nás vyděsila." vytkla dívce její zrzavá kamarádka. "Omlouvám se. Nějak jsem zpanikařila... Potřebovala sem chvilku, abych se uklidnila." "To nic, děvče." profesorka se rozhlédla po studentech. "Pane Lupine, vy už jste měl být na hodině a stejně tak i vaši přátelé." oslovila hnědovlasého chlapce. "Remus běžel za mnou, když jsem tak zbaběle zdrhla." "Byla jsi vyděšená, to se dá pochopit." Spíš slabá. "Povídali jsme si a já se uklidnila. Mrzí mě to, teto, zapomněli jsme na čas." "To nemění nic na tom, že přijdete pozdě na hodinu. Chápu starost pana Blacka, Pettigrewa, Pottera a slečen Evansové, Druelové a Woodové, ovšem vy dva." ukázala na svou neteř a posledního z Pobertů. "Vy si odpykáte školní trest. Je mi to líto, Ellie, ale nemohu jinak." "Já to chápu, teto. Ale Rema netrestej. Měl o mě starost stejně jako ostatní." prosila svou tetu. "Nellie, to je v pořádku. Aspoň na to nebudeš sama." mrkl na ni. Nel se podívala na svou tetu. Té v očích hrály drobné jiskřičky. Vážně? "Dobrá. V sedm před mým kabinetem, pane Lupine." To dívku zaskočilo. "Ty přijď dříve. Chci s tebou ještě mluvit." dodala žena a s šibalským úsměvem odešla. "Ona se umí usmívat?" Sirius se tvářil nadmíru překvapeně. To Nel pobavilo. Nějaké starosti hodila za hlavu. Teď už byla zase šťastná. 

Dnes se učili jen do oběda. "Elly, my jdeme na pokoj, jdeš taky?" zeptala se brunetky zrzka, když všechny dojedly. "Jděte beze mě. Přijdu později." Dívky si ji přeměřila zkoumavým pohledem, ale nakonec odešly. Nel tak osaměla. Upíjela ze sklenky dýňovou šťávu a nepřítomně si prohlížela Velkou síň.

"Jsi nějaká zamyšlená." Nel sebou cukla. Pohlédla do hnědých očí Nebelvírského brankáře. "Teddy." vydechla úlevně. "Vyděsil si mě." pokárala chlapce s úsměvem. "Tak to se omlouvám. Kde máš holky? Neříkej min že na tebe zapomněli! Já tu Samanthu roztrhnu..." Jeho rozčilení brunetku pobavilo. "Ale vůbec ne. Poslala jsem je samotné. Jsem domluvená s Remusem, že se půjdeme projít." kývla hlavou směrem k Pobertům. "Takže na něj čekáš." pochopil chlapec. "Přesně tak. Nechtěla jsem je rušit. Očividně něco plánují." Wood přikývl. Tohle bylo Pobertům podobné. "No, kdyby si Lupin nenašel čas, rád tě doprovodím." Nel se na něj mile usmála. "To nebude nutné." Dívka sebou znovu cukla. Tentokrát se jí povedlo převrhnout skleničku se šťávou. Pohotově mávla hůlkou a vzniklý nepořádek uklidila. Teprve tehdy se otočila na právě příchozího.

"Co to máte za hloupý zvyk mě lekat?" zeptala se chlapce a koutky jí zacukaly. "Odpusť Nellie, ale Wood se mě právě pokusil připravit o procházku. To si nenechám líbit." Žárlivče. "No, takhle to nebylo, ale necháme to plavat. Půjdeme?" mrkla na Remuse Nel a zvedla se z lavice. "Jistě." přikývl chlapec. "Děkuji za nabídku Teddy. Jo a kdyby se holky ptaly, tak si mě neviděl." usmála se na něj Nel a už vyrazila z Velké síně. Remus ji s širokým úsměvem na tváři následoval.

Nel na chlapce počkala u brány. "Tak, prvně se mrkneme ven, co ty na to?" navrhl Remus. Nel se rozzářila. Venku byl zrovna slunečný den. "Rozhodně. Musíme využít toho krásného počasí." souhlasila a už si to namířila směr školní pozemky.

Před branou ale počkala, až s ní chlapec srovná krok. Jsi tu nová, neznáš cestu. Napomenula se v duchu. "Nellie, řekneš mi o sobě něco?" "Co by si chtěl vědět?" "Něco o tobě. Vím o tvých rodičích, ale co zbytek rodiny? Máš nějaké sourozence?" Sourozenci byli pro dívku hodně citlivé téma. "Rod Mcgonagallů má jen dva potomky. A to tetu a mě. A k sourozencům..." povzdychla si. "Jsi jedináček?" hádal chlapec. "Dá se to tak říct... Ale měla jsem bratra..." selhal jí hlas. Remus jí dal ruku kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. "Měla? Takže zemřel?" Přikývla. Hned na to se rozvzlykala. "Nellie. Promiň. Já..." "To nic. Nevěděl si to." zavrtěla hlavou, když se uklidnila. Protřela si oči a smutně se na chlapce usmála. "Když budeš chtít, tak ti o tom jednou povím. Ale ne teď. Ještě ne." Teď to byl on, kdo přikývl. "Až budeš připravená budu tu."